Volná chvíle.

Děl ke mně Satan, kníže zhouby:

„Dvě hodiny máš volné teď,

ty vybyly ti po dne shonu,

jich využitkuj, piš a leť.

Za hodiny ty nesmrtelnost

si můžeš urvat od nebes,

já vím to, neb já v tom se vyznám,

já býval při tom včera, dnes.

Zřel Byronu jsem přes rameno,

když apostrofu moře snil,

improvisaci Konrádovu

jsem prodělal a já to byl,

jenž vzkřikl „Cár!“, já jen se usmál,

té cti jsem posud nedosáh’,

však silná byla, básník skácel

se po ní na zem ve mdlobách.

Tak vidíš, co lze v krátké chvíli

pár hodin lidstvu vydobyt,

v to „On jest Deus charitatis“

já šklebil se jak starý žid.

Zde sedíš, doutná cigaretta,

a plná kypí tvoje číš,

zde inkoust máš a papír, péro,

zde nesmrtelnost, tvoř a piš!

Teď platí, ukaž se být velkým,

a „Poesii“ komanduj,

když sluješ „básník“, jak děl Goethe,

ten nejmilejší synek můj.

Víš, kde to chytit? Velké moře

se valí modních problémů,

je očuchávat každý svede

z těch každodenních ničemů.

Já čekám, jinde dost mám práce,

kdes na rozcestí číhá vrah,

na sekyru bych plivnout měl mu,

by lépe trefil obět v tmách.

Tam dívka v rozpacích dlí ještě,

zda živůtek má uvolnit,

jenž plný dme se, já bych měl jí

víc ještě ňadra rozvlnit.

Co civíš, nevykřesáš jiskry? –

Já zvedl skráň a k němu děl:

„Ten šílený tvůj chvat mne zabil!“

Děl klidně satan: „To jsem chtěl!“