Volno!

Už ode března den co den

vždy odpolední chvílí

chce slunce vyhnati mě ven

a do síňky mi střílí,

a stihne-li mě jaký šíp,

vždy myslím: venku bude líp!

leč nelze, práce pílí.

Však přijechá-li červenec

a kyne doba prázně,

v ráz těsnou jest mi rodná klec,

jsemť prost šosácké kázně;

hned z kantora se tyčí rek,

dám na ramena raneček

a vedu sobě rázně.

Ve staré paži s bodcem hůl

a v hlavě drobnou dumu,

jak hoch přebíhám vrch i důl:

hned v pleso zřím, hned s chlumu

a zpěvná moje horoucnosť

vždy kvítí, perel najde dosť

i léků v horském šumu.