Volnost a láska.

Což jest láska? jest snad pouhý pud?

Čili vězí ve svobodné snáze?

Jest snad vnadně opojící blud?

Má se pro něj volnost ztratit v dráze?

Bez které jest ouzko v světě všudy,

Bez ní neví se kam dáti, kudy.

Znám jest magnet, jeho skvělá moc,

Kterak ocel musí se k ní chýlit.

Ví se, kterak skvělý kralomoc,

Bludice též druhé musí pílit

Kolem slunce, konat jaré kruhy,

Jakby byly pouze pro obsluhy.

Sličná Slávko! tvá moc taková

Vítězně též na mne oučinkuje;

Marně moje mysl bláhová

Volnost zachovati usiluje.

Mizí svoboda, kde vládne nutnost,

Ztráta kterékoli plodí smutnost.

Vidím na tisíce sličných děv;

Žádná, co ty, na mne nepůsobí;

Chodím s nimi, neproudí mi krev,

Mocnost tvá se kouzlům nápodobí.

Cítím, že v tom vězí neomama;

Proč mi volnost jímáš pouze sama?

Ztráta její ohromný jest běh,

Láska bývá příštích nehod setbou,

Blažívá nás mnohdy její dech,

Mnohým bývá nenadálou kletbou;

Ta zní: „Po svobodě nebaž touhou,

Budeš věčně milenky své slouhou.“

Volnost jest co slunce papršky,

Ono živost barev povýšuje,

Nutnost plodí v mysli roztržky,

Tato blaho v tesknost proměňuje;

Láska ta jest jaro svými květy,

Tvoří milencům svým nové světy.

Což se nedá mezi nimi most

Postaviti, jedno s druhým spojit;

Nebo obé obzláštní má ctnost,

Že zná samojedno lidstvo kojit.

Což má stále jedno druhé dusit,

Sjednocení obou chci předc zkusit.