Volnosti.

Lidstvo!

Širý jak obloha luzná, volný jak bouře

vlní se nad tebou šumně volnosti prapor

dosavad nevidný zraku, v dosah však budoucím věkům.

Pod oním praporem stojí nesmírné davy,

zpívají marseljés verše, pronikavější než kdysi,

za kterých nejenom národ, nýbrž vše národy země

v bratrství, volnosti, smíru

řadí se v nezdolné čety

v příboji lidského moře

vroucího tisíciletí.

Hodina spásná kdys přijde, určena vesmírnou sudbou,

volnosti zákon se zjeví všem, kteří neuvěřili,

v podobě nového Krista,

nového evangelia.

Zmrvena půda je těly proroků – předbojovníků,

kteří již v tušení smělém drtili omyly věků,

předčasně narodivše se,

sklizně však nedočkavše se,

úděl všech proroků měli, odměnu předbojovníků,

kterých dav nepochopuje, zatemněn přítomna bídou,

aby snad postihnout mohl,

jeden že za všecky bratry

na oltář život svůj klade.

Jeden jen za všecky bratry!

Úchvatná budoucí věta, která se v budoucnu splní.

Slovo, jež v pozdějším dění teprve skutkem se stane,

které dnes ojedinělé, nezcela chápáno proto.

Sopečná půda je země.

V nitru jí oheň se valí.

Sopečná půda je člověk.

V nitru má oheň a lávu.

Nezapře matky své nikdy,

stejně jak ona chce volnost.

Spoután jsa, bouří a ničí

za cenu volnosti tvorstva.

Z prabuňky zrodil se člověk.

Prabratr nerostů, rostlin.

Hmota mu v kolébku věnem

dala svět širý a volný;

vědomí, všickni že rovni ve světě dálném.

První to chaosu slovo nezniklo v člověka duchu.

Stále je pamětliv toho, všickni že rovni jsou sobě,

nikdo ni větší, ni menší, kdokoli člověkem zrozen.

Z jediné pralátky vznikl

celý svět, veškero lidstvo,

k jediné pralátce tíhne

vše, co je stvořeno tady.

Z naprosté volnosti, jíž je světelný, bezmezný vesmír,

k naprosté volnosti zase cítí se puzeno všecko.

Bratři, mí současní bratři,

zdá se mi krev vaše vřelá,

z pod lisu věčna jež stéká

do kádě úrodné země, aby v ní kvasila bouřně,

nečistou pěnu že metá, pracuje úporně, žhaví,

aby se změnila jednou

ve vzácné šumivé víno, jehož by člověk se napil.

Slavnostní výsostná chvíle!

Všecko až lidstvo se spojí

v jediný zázračný řetěz

souzvuku, bratrství, lásky:

tenkráte v závrati smrtné poslední poroby obět

zachytí blankytný pohár, který mu před skonem metne

radostný, zářivý vesmír,

nabere vzácného vína

staletím lisovaného,

nabere vzácného vína, ryzího, vykvašeného,

prošlého procesem krutým

po volnu, svobodě touhy.

V posledním dechnutí ještě ochutná opojný nápoj,

podá jej nejbližším bratrům, ti zase nejbližším bratrům –

kolovat bude tak pohár, vesmírna blankytný pohár,

dokola tančící země...

Tehdy pak zapějí ústa celého, celého světa

volnosti hymnu.