Volo, volo!

Zří z rámu svého ztracen v propast snění.

Svůj svět má v duši, vůkolní proň není,

a přece musí v každém jeho díle,

ten, kterým zhrdá, v plném květu, síle,

se věčně odrážet a zrcadliti,

jak škeble na dně spoustou vodní svítí.

Toť jeho věno, úkol, cíl a meta,

být v samotě své vykladačem světa,

ni vlásku skutečnosti neuzmouti

a v ideálu kruh ji pošinouti,

by každý řekl: „Ano, takto dýše,

tak je a žije!“ Takto orel s výše

zří do údolí na rozpjatém křídle.

Ó práce tuhá, city dávno stydlé

rozdmýchat do varu a překypění!

Lesk barev zašlých, mroucích zapomnění

zas oživiti v ducha svého výhni,

myšlénce říci, libellou se mihni

a motýlem po květech citů těkej!

O srdce, buš, o kapko potu, stékej!

Zde Rhodus tvůj, zde vítěziti třeba

pro malé sousto nebeského chleba,

dát noci, dny a sednout v trudů kolo.

A proto na rám vrýt dal: „Volo, volo!“

Neb chtít je všecko; to juž půl je zdaru,

to první k světlu blesk, šleh první k žáru,

to první v poušti květ, za kterým duhy

se rozvinou. Chtít, jest juž deptat kruhy,

a letět cizím světům do objetím.

Kdy první: „Chci!“ dí druhé Volo: „Letím!“