VOLTAIROVA BIBLE.

Nad biblí Voltair svoje dumy spřádá

a cítí, jak je spoután jeho duch,

otázka se mu v myšlenky pak vkrádá,

proč lidský rozum v těsný sevřen kruh.

Bez ironie, pošklebku a smíchu

legendu svatou, plnou kouzla slov,

o ráji čte i prvních lidí hříchu.

Sní encyklopedista, filosof.

V zahradě idyllické blaženosti

čas krásně plyne bez dnů klopoty

a má své dary člověk mnohých ctností,

v prostotě nezří ani nahoty.

Příroda vlídná jenom vděk má smavý,

v ní vládcem všeho dokonalý tvor,

tulí se k němu lev i tygr dravý,

v přátelství slétá k nohám orel s hor.

Obrázek věru rozkošný to ráje

docela podle bible svatých slov.

A konec oné biblické je báje?

Pád prarodičů, hřích a ďábla lov,

zlý trest, odplata spravedlivá boží,

vyhnání z ráje, srdceryvný ston,

života cesta plná trní, hloží,

pot krví, hrůza, slzy, bědný skon.

Ráj náhle v celé peklo se pak mění,

Sodoma, Babel, vzlyk, šílený smích,

tisíce rtů se křiví v pustém klení,

svět kletbou stíhá prarodičů hřích.

Proč zlořečí jen? Nezná duše trýzeň,

jež peruť má, k světlu se rozletí,

po pravdě by svou ztišila žízeň

za cenu třeba svého prokletí.

Myšlenka smělá s těžkou prací v potu

zbuduje zase jednou nový ráj,

překoná utrpení, zdolá psotu,

rozkvetou stromy, přijde věčný máj.

A člověk potom najde zase sebe,

až osvobozen vzlétne jeho duch,

nad hlavou duhu svou mu sklene nebe,

až volný půjde brázdou v ruce pluh.

A Voltair do mlh zadívá se chvíli,

neklidný duch snad skolébán je v snech,

hlava se těžká na prsa mu schýlí

a se rtů po tichu unikne vzdech:

„Pramáti Evo, dík můj, požehnání,

utrhlas první zlatý, sladký plod,

přineslas světu ovoce poznání

za bible ráj, jejž ztratil lidský rod.