Vonné soumraky.

Z oltářů Věčného až nad obzor

sloup ohnivý se prochví ethernem,

a z hasnoucího uhlí žhavých hor

se zdvihne soumrak v tichu nádherném,

kouř schladlých paprsků svých proleje

nad unavená rozestření lích,

a v balsamických slzách oleje

utiší rány květů krvavých,

nad hříchem země stíny přikryje,

otevře hvězdná okna Tajemnu,

a hrubou šťávu barev vypije

a přelije ji, čistou, v kraje snu,

mou duší v teplých vlnách prostře se

v květ fosforeskující rozvitou,

cel unavenou tkaní otřese

a hořkou jejich vůní složitou.

Z ní vstane úsměv ranních záření,

když k mému loži sedal, zádumčiv,

pohřebních zvonů těžké vlnění

nad modrou dálkou nepřístupných niv,

den únavy, jenž bílým ohněm práh

a rozkoš síly vypil žárem svým,

čas tajemný, jenž krajem žití táh

a dýchal hodin rythmem umdleným,

dech vůní cizích zahrad nasycen

a zráním cizí setby u mých cest,

zrak lásky v cizích nocích zanícen

a cizí štěstí v odpovědi hvězd,

zpěv marné touhy hlaholící v snech

na zlatých strunách příštích úsvitů,

kde v moři vůní nových sluncí žeh

plá modrým květem nových blankytů.