VORLÍK.

Nade hvozdem tmavým hustým

Jasoň stojí zlatovlasý,

A v tom hvozdu v tmavém černém,

Stojí skála mechem krytá,

A tam kde skála nejvyšší,

Skály tvrdší stojí Hraboň,

Zhoubce krajiny vůkolní,

Na vše zírá smuten strany.

Pod skalou řeka silně lká

Až rozléhá se les kolem;

Na skále lká Hraboň mocný,

Až rozléhá se les kolem;

Silným volá hlasem přes les:

„Vrať spět se dítě rozmilé!“

Nade hvozdem tmavým hustým,

Stříbroleskná stojí Luna;

Lká on na skále nejvyšší,

Přes les silným volá hlasem:

„Vrať spět se dítě, vrať se spět!“

Darmo však darmo on volá.

Rozsílá v kraje vůkolní

Pacholků svých mnohé zbory;

Sám pak hvozdem tmavým hustým

Ztraceného hledá syna.

V Luny darmo hledá světlu;

Až jitro vzejde nad lesem,

Slyší na skále na příkré

Temný pláč svého dítěte.

Rychle skálu zleze příkrou,

A hle dítě vidí milé;

V hnízdě orla leží tíše,

Kolem orlů mladých sedum.

Lovecké hned hlasem trouby

Pacholků svých svolá zbory;

Založí zde přepevný hrad,

Vorlík do dneška nazvaný.