Vory.

Co to plyne po řece,

roztaženo dalece?

Hladem se to svijí,

kolem zvolna mijí,

ranní až mlha vše halí.

Šerem jen plamének malý

ještě se zablýskne;

popěvek zavýskne,

zniká, sotva’s postřeh’ jej.

Náhle kdesi

hromem v lesy

houkne výkřik: „Uhýbej!“

Mih’ se bílý kabátek,

mládek stojí u vrátek,

zří, jak volným splavem

bouří v chvatu dravém

proudy se tísnící s jekem,

dole pak, pěnící vztekem,

vlnami hladinu

čeří, až v tišinu

zase tratí se jich rej.

Člunku malý,

ty již z dáli

vlnám těm se uhýbej!

Rychlej’ však, vždy rychleji

vory plujou k peřeji.

Vesla, mocné kmeny,

v stříkající pěny

plavcové úsilně noří.

V letu se rovná již oři

hranáč ten dlouhatý.

Hle, již jest nad vraty!

Padá, vlny kryjou jej!

Slyš, tu z jeku

přese řeku

houklo táhlé: „Uhýbej!“

A pak zas loudavě

v daleké výpravě

s proudem plují vory.

S břehů šumí bory,

ozvěny ze skalin znějí,

z luhů se dědiny smějí.

Šíří se údolí,

záhy již hlaholí

s břehů Prahy ruch a rej.

A již je v Podskalí

strejcové vítali

českým dávným: „Uhýbej!“