Vory.

Spoutal jsem svou duši s tvou

jak vor spoután k voru,

teď se řítí spolu tmou

proudem do vln sporu.

Peřeji hřmí – šum a jek! –

hřeben vln se blýští,

sterý skalný výběžek

mlátí v ně, je tříští.

Houžví spjaté k sobě blíž

letí vory oba

v skalnou strž, kde výš a výš

proudů bouří zloba.

Na skály tam narazí,

na balvany v hloubi,

vírem běd a nesnází

ručej oba snoubí.

Skalní strží letí v dol

spjaty spolu vezdy,

v nížině než na vrchol

usednou jim hvězdy.

Roztřískány, rozbity

s klidem volně tekou

mezi polem, pažity

majestátní řekou.

To náš život! Za námi

bojů ryk a vřava,

zjasněnými mlhami

nový den již vstává.

Láskou spjatí, věřící,

k sobě falše prosti,

jdem, dva smutní poutníci,

klidně do věčnosti.