VOX HUMANA.

Svých otců líchou zděděnou pluh vleku pod jhem žití,

chlad cítě z hrud, jak zapadlé bych rovy přeorával.

Pot se slzou mě vlaží, chleby mozolův mě sytí,

žeň kosím žebráckou jen, neb s ní koukol kletby zrával!

V sluch písní skřivánčích mně s hůry krůpěje se roní,

však v brázdách krákorá tlum vran, co za mnou v hnoji hrabou...

Jsem dítě do šedin: v dne jasu oči dlaní cloní,

a mrak a bouře, blesk a hrom mu chvěje duší slabou.

Prach na skráni a opánkách se vleku syrou hrudou,

blud nadějí kam za modlitby zaorávám,

že dětem bohatěji žatvy jejich budou.

Hloub rádlo jen, ať vesele si o dožinkách výsknu!

V tom pluh se láme – padám – duši Bohu vzdávám

a mrtvou hlavu v lůno země tisknu.