VOX IUBILANS.

Noc početí jsem neproklel, ni ono jitro letní,

kdy zaplakal jsem vyvrhelem světa na hnojišti,

noc odkud odvede mě říše do zásvětní, –

jak na jatkách jen mlčky čekaje vždy rány příští.

Již obzor můj se jasní! Mrak se s mraky střetni –

Kdy nad hlavou se těžké chmury tříští,

z nich po lučinách mých se živná rosa blýští,

a kypí rozpuky dnů slunných snové květní.

Blíž slunci letí touhy dědičné mi orli vzletní:

Tvůj chléb, Ó Kriste, kladu mísku na obětní,

krev hroznů denně Tvého do kalicha prýští.

Vnuk okouší, proč dědové – zpět řadou nespočetní –

snad s cepy v rukou mřeli na bojišti.

Mně v klidu tuch se smíří, o čem praděd sníval,

dlaň nad biblí kdy spínal na lípovém stolu

a hlasem tlumeným si žaltář písmák zpíval.

Kde pramen zasutý, mně nový z něho příval

vlaž ústa dál a k nových zpěvů sklízni!

Bychť cestou k němu padnul úpalem a žízní,

o kámen nohu potknul vývratěmi zmolů,

vzdech poslední jen notou smírnou vyzni!