VOX PRINCIPALIS.

Což plní vzlykem hruď, že se vlní nyvě,

pěst tuží ocelí do zápolů trudných

a vráskou brázdí skráň v starostech a péči

po blahu touha.

Den mladý života po něm dlaně spíná,

snů jasnou důvěrou vstříc mu hledí smavě,

než kvapí o závod, kam mu kyne slibná

po blahu touha.

Jde sirá staroba, zimavě se chvěje,

krok cestou křížovou mdle se podlamuje.

Kříž vlídně ponáší k srázné hoře lebek

po blahu touha.

Den co den klamaná, doufá ve dny příští.

Chrám víry vyvrácen, zloupen oltář zlatý,

leč k novým zápalům vonnou myrhu mísí

po blahu touha.

Komu tě přirovnám, dnů mých sestro družná?

V sad bolných modliteb, v Gethsemani stonů

dav katů uvádí, zrádně líbá v pozdrav

po blahu touha.

Jak věrná Vestálka hlídá plamen srdce.

Kdy v žití aréně tygry štvou je na smrt,

k ní hledí s pohrdou bezcitnou a mraznou

po blahu touha.

Křtem krve obmytá, s lampou v ruce chvějné

tmou kráčí katakomb, na sarkofág klade

tam palmu vítězství, žehná slzou Svatých

po blahu touha.

Kdy ku ctným výbojům prapor vlaje vzrušně,

tu na hruď upíná třpytný pancíř Víry,

jde Svatou zemí tuch, v Jordan jich se noří

po blahu touha.

Ran jizvy balsámem raněnému hojí

a vína ovlahou chladí rety sprahlé,

zpět u vlast po vlnách s kořistí mě vede

po blahu touha.

Ret její povděčně nad žní mých niv pěje:

Buď Otci sláva, jenž v lidskou hruď mě štípil,

i Synu, rosou jenž lásky vlaží rozkvět,

i Duchu, milostí jehož v plody zraje

po blahu touha.