VOX VIRGINEA.

Jdu lilijemi, snů jich květnou sprchou stelu

sníh lože, cudný sníh,

dech blaha dýchám z vůně jich a pelu,

co netřísní je hřích.

Stvol lilijí mých závratí se chvěje

dvou nohou v letmém střetu –

stín Kristův zářící jich nad kalichy spěje.

Ret na skráň matčinu-li tisknu ku pocelu,

v chlad vrásek, hlubých rýh,

ptám v úleku se ženy po údělu,

zříc slzy v očích mdlých.

V tuch výsluní si srdce myrtu pěstí.

Kéž na rozkvětu

by zrůdně neplaněla do trnité tresti!