Vozka.

Noc se šíří, tma se množí,

vozka k sobě sám:

„Pod plachtou dnes vzácné zboží

skryto mám;

chorý mužík, jen se třese,

ale peněz dosť a dosť;

spí, kdo zná ho? hlouběj v lese

pomohu mu na věčnost.“ –

Jednou ránou v děsném vzchopu

muže ve snu sklál,

vrhl s vozu do příkopu

a jel dál.

„Proč pak bych tě,“ v smíchu praví,

„bezduchého dále vez’?“

koně ržáli, u nápravy

lkala šárka; skučel pes.

Jeli sotva na sto kroků,

pes štěk’ pod plachtou,

koně řehcí, bokem k boku

k sobě lnou.

„Co vás straší, ty-li keře

či ta nemýcená hať?“

A hned bedliv v ruce beře

poplašené za oprať.

Marno! Ruče s vozu leze –

pravda-li, či sen –

v zadu na rozvoře veze,

vizte jen,

toho, jehož hodil stranou,

opasek by plný měl:

„Ještě žiješ?“ novou ranou

muže zvrátil, dále jel.

Jeli sotva kroků dvě stě,

jeli v smrčnou mláz;

pes, snad že ho straší kleště,

štěká zas;

koně řehcí: „Hoj, ty spřeži,

jen se vzpírej, plaš a křič!“

A juž do hřív, až se ježí,

praskající šlehá bič.

Hůř jen! Znova s vozu skáče;

spatřil vyděšen

dvakrát ubitého spáče,

či to sen?

sklál ho, stepal; do příkopu

tuhé tělo zahrabal,

zděšení pln v divém vzchopu

na šejtrok sed’ a jel dál.

Jeli sotva kroků tři sta

v lesa černý kout,

zase koně ani z místa

nechtí hnout;

darmo nutí, darmo bije.

„Ej, což po třetí tam snad,

že kůň vzpíná se, pes vyje?

Tenť má život jako had!...“

Vskutku! Sedí na rozvoře

hrozný, rudý zjev,

z rány čela stéká spoře

teplá krev;

nech ho vozka stále kácí,

stále muž, ký siný děs,

na rozvory hrot se vrací,

koně řehcí, vyje pes!

„Jaká pomoc, jaká rada?

rychle prchá noc,

náhle v hruď mi skryla hada

vyšší moc;

juž se šeří... pro nebesa,

vůz i šaty samá krev!

Mám se vrhnout pod kolesa?

mám utéci houštím dřev?

Pomoci ni rady více,

lid jde se všech stran,

jedu, jedu ze silnice

na čakan;

zřím jak popravce mne vleče

na svůj otesaný peň – –“

Vzkřikl – spletl bič a kleče

pověsil se na lišeň!