VOZOVÁ CESTA.

Zapadá slunce pod hvězdou, a šero do noci roste –

hory jsou příliš vzdálené – jsou modravé a prosté...

Obilí ševelí v přeludný kraj, je cítit výpar země –

vozová cesta, po níž jdu, hovoří potichu ke mně...

„Čím dále půjdeš, užší jsem – až boky stažením bolí –

a na návrší ztrácím se na panském žitném poli...“

Jdu po ní s tichým úsměvem – hlavou se myšlenky honí;

z pod mezí cvrčci skřípají, mateřídouška voní...

„Nechoď dál!“ – znovu hovoří – „běžím jen na slepo z města –

a nikam po mně nedojdeš – jsem pouhá vozová cesta...“

Neslyším naschvál. Dále jdu. Je mi tak dětsky a lehce,

že se mi cesty poslechnout za tisíc dukátů nechce...

„Bože můj!“ – cesta zavzdychá – „za chvilku se mne sejde...

Já jsem jen cesta vozová – mnou zřídka kdy kdo přejde.“

Ale já jdu až na konec, po klasech vůkol se dívám –

je mi tak volně a veselo, že se jen pousmívám...

A došed, usedám na kámen, jenž je tu do meze vsazen...

Cesta již mlčí... Myslí si: Jaký to podivný blázen! – –

Dívám se... Pode mnou hlubina... Teče tam široká řeka...

Na východ zbledlá obloha na příchod měsíce čeká.

Tmí se vždy více nad lány, hlouběj se připozdívá –

obilí upadá do snění – kdes chřástal drsně zpívá...

Nad městem vzplanula žlutá zář – na nebi hvězdy planou,

obláčky „beránci“ nesou se nad zemí milovanou...

Je právě chvíle příhodná... Všecko je vhrouženo v snění...

Důvěrně možno hovořit, jenom když svědků není.

„Sestřičko, cesto vozová, myslíš, že každý jde někam?

Hleď! Ležím stranou jako ty a pořád na něco čekám...

Běžím jako ty bez cíle, ztratím se na jednom poli...

A myslíš, sestřičko, myslíš si, že mne to trošičku bolí? –

Je to tak osud... Časem jej nese i někdo z lidí...“

Poslouchá, mlčí, tichá je... Dost možná, že se stydí...

Vstal jsem teď s mezního kamene, zvolna se ubírám k městu

a jako milenec dívám se na prostou vozovou cestu.

Je to tak... Ano... Mám ji rád! – Nad krajem tma se honí...

Obilí ševelí do noci a jako chlebem voní...