VOZY VENKOVANŮ.

Ó, choří z venkova! Ó, všichni nebozí!

Na dvůr je přivezli k nám z vesnic povozy,

– já tuším, horami se po skalách vůz vlek’, –

a teď je skládají do lehkých nosítek...

Ó, vidím, na voze muž vyzáblý se zdvih’,

a sluha špitální, hle! chodí kolem nich

a zdola jeptišky se mihl černý šat, –

já hádám, z venkova jdou v město umírat!

Já myslel, horami když vracel jsem se z cest,

jak zdrávo na skalách v těch malých domcích jest,

a teď muž chorobný s tím usmíváním mdlým

z hor blízkých modravých je smutným poselstvím!

A již ho složili a zvolna v špitál jdou,

jej dcera provází, též s tváří ubledlou,

ó, štěstí! neviděl jsem, jak se loučili, –

zpět samo plačící jde děvče za chvíli.

Teď zpátky pojedou přes hory lehčeji,

neb lékař potěšil je malou nadějí

– a jedna odbila, já slyším o třetí

po horách, po skalách vůz prázdný hrčeti...