Vpád barbarů.

Vše zjemnilo se, vkus náš choulostiví,

jsme zcitlivělí a jsme přeubozí,

jsme nedůtkliví, sensací jsme chtiví,

a s bohem koketují neznabozi.

Už hořkne vůně mladým pánům v nose,

a protože se vášně na hřích zvrhly,

teď lechtají se tam, kde líbalo se,

všech žen jsou syti, než je v náruč strhli.

Než najedli se, už jsou všeho syti,

jsou hříšníky, ach, než si zahřešili,

dřív zmláceni jsou, nežli byli biti,

jsou přemoženi, dřív než v bojích byli.

Než vzepjala se, klesla naše vlna,

a za jitra se nad námi už stmělo;

čas uzrál u nás, dřív než rozkvet’ zplna,

a v naše květy záhy napršelo...

Řím v úpadku! Ó mládeži ty stará,

tvým caesarům už pelichají vlasy:

teď nezbude než počkat na barbara,

když kulturu již všecku strávila jsi!

Teď nezbude ti, oběti své doby,

než uleknout se příští doby v bázni,

v svých paláců se zlaté zavřít koby

a podřezat si strachem žíly v lázni!

Ó jaká ztráta, smutek neskonalý!

Z tvých žil tam vteče zas jen čistá voda,

a lázeň tvá se krví nezakalí –

ó mládeži, ó věčná je tě škoda!