Vprovod.

Mhou klenutý strope, odvážným ve blankytu rozpiat

Obloukem! tobě pozdravení a radosti přináším

Usmání. Žízním: zdrojové jen rozkošeplodní

Z ohnivělému mohou prochlad prsu dáti silící.

Ze hlubokých by jezer, duchové kdež nektaru slastí

Číše plní, bylo prahnoucím jen krůpěji ustům

Dáti, cit okřáním pěkný by se lehce vyvíjel.

Má žádost tejná, ve vnitřní ukryta hloubi,

Úsměchy příjemné a radost by vynášela vábnou.

Přírodo, tvá na prsa mne přiviň, kde motýlec a velryb,

Lidstvo a červ srdceblažným veselím se opíjí;

Každý tvor mateřský zovouc, mola jak slona pílíš.

Tehdy v tvém jistý bude poklid a útěcha lůně.

Kde, kteraký vyvolím tvé ó královno ve říši

Stan, trudné, co zrak mi kalí, kdež pozbudu péče?

Tamli mi jíti,

Kdež barevný stkví koberec se vesny,

O ploty břečtan spanilý se víjí,

Vířejí v jasném klokoty kde modru:

Či, kde ve střemchách se honí věterky,

Kde v tichu slavném štěhotá slavíček?

Pod skalím či snad při živé studánce

Utěchy najdu?

Tam, kde lichotný dech přes zpěvné hájiny mlází

Ve březových usedá větvích, královno, poveď mne!

Zvláště kdy světu omlazené z lože jitro vysíláš,

Vráskočelé by hory stříberným krásilo vínkem,

A mhošedý závoj lehkým sňalo doubravě váním.

Z východu blesk a drahé kamení se s perlami jiskří,

Vousinatý drnová kdež koncuje obruba ječmen;

Přeblaze tam na hrázi pobýt rybného jezérka!

Přeblaze pocty obět v tvém přírodo páliti chrámě!

Přeblaze ukrytu být tvým dmoucím šíro se pláštěm,

A v plnu obdivení patřit, jak tu v zemi červík,

Tam v květu outlínký živnou ssaje mízu motýlek!

Slavné však jest podívání,

Do Alpejských pustých strání,

Z překotu škaredých hrozných smrtí

Kterak hněvivé se proudy hrtí.

Mrazící lednaté svály,

Nahé skály,

Strhané slitiny.

Srazy a zvaliny

V závějích strašných sněhu blesk;

Trnové houště,

Kamenné pouště,

V prsou nám budí vážný stesk.

Tisícletní skalobrové,

Opovážní výtvorové,

Zavřenost pudící strach,

Pozorovatele nutí

K užasnutí.

Na zkamělých kobkách stoje mlh podobiznami vůkol

Obskočený lehounce dýchám city nejvelebnější.

Zrak bystrým přeludem vzbuzený ze dřímoty mrtvé

Lepne nevýslovnou ukován k všemu předmětu sílou.

Pozdravená tedy buď výtvorné přírody mocnost!

Ať se žeber zemských zde se hlučná vyvznese píseň,

Mech kde rodí se chudý, nahotu jen nuzně šatící.

Kdož mi den ustanoví, v němž druhdy sypáno ty kopce?

Kdož vyjeví, co rodí a živí se na uhlu poledním,

Neb kterací duchové za strašnou chválu ti Zemlou

Ohlašují? kdož ve krajinách tmy a hrůzy plných se

Odváží zpytovat ty tisícery skály železné,

Led na vždycky kteréž přikrývá vrstvami mrazný?

Jestli člověk vyměří na vodách kdy vztekle ječících

Ty svaliny ledové, ohromné spousty, co města,

Jichžto proti hlučení sto hromů po obloze bouřných

Zní přeslabounce, co šusty tiché větříčku ve jívách.

Jak valné mnohokráte hatíš ó přírodo hráze,

Kam člověčí se zrak nikdy protříti nemůže!

Kdož ve měsíci kdy příbuzné nám duchy líbal?

Kdož jediný kvítek z tamních poukáže palouků?

Důl hluboký znamenáš, v kuli ježto slunce se černá:

Mnedle, jací tvorové tam k slávě tvorce rodí se?

Kde dno Charybdy, jaké, moře jenž ve hrůze ječící

Stále točí a vaří, vše i do tlamy hltně požírá?

Jak vyhlízí chřtán záhubné kol sebe Etny?

Netrestej ach, smělce plná Mocnosti tajemství,

Jenžto se do hvězdných tře z důlu vynesti chomáčů;

Síriova skoumat jde pasu, divokým se letem pak

Navracuje k černému dnu své nížiny zemské;

V nadvětrné síni, škaredých i propasti ve hloubích

Jde zpytovat dychtiv, nezná ba malého mravence!

Slavná, nesmírná tobě ó Mocnosti! kořím se

Ve prachu, čest, již má vstavu jsou dát usta, podávám,

V srdci ryté vroucném skládám tobě díky radosti.

Jak veliké ruka tvá divy rozsela! nezpytatelný

Um jak moudře chová a živí a sytí tvory všecky!

Sám v skořepu vplývá hladové brouk želvici chutný,

Přehrozného také bývá táž velryba píce:

Ten vod proudy loká, pak lepší odděle částku,

Zpět hlaholem stříká zbytnou luky ve dvoje mokrost.

Chroupaje tamto kosí hedvábník listu lahůdku;

Lepne ve bodláčí stehlík, břede stádo ve trávě;

Stred vtipně z bylinek ssaje tu včel a hejno medáků;

Vinnice, sad člověkům a rolí nese potravy umným;

Před nahotou a zimou jich zvěř nebo rostlina hájí!

Lom kamení, dříví poskejtá les pro obydlí.

Zem se mění hmotná v oudné tělo nezpytatelných

Dle pravidel; vinný ukrádá kmen zemi mízu.

Vonné přes fioly slavná moje tehdy vyviň se

Z ust píseň! K hájům duch můj zaletá Edenským,

Rozlívá líbě mráz v mém těle přírody sláva.

Výš přelude věrný! až nad modrojasno vynes mne,

Z prejštěnin ať čistých naplním mou náděje číši,

Ať ducha ní opojím, a zpěv nesu výše do bezdna,

V okrase nejvyšší, kdež slavná příroda trůní.

O kdyby Wieland mou dle předmětu písně velebné

Neb kdyby nesmrtný upravit chtěl ku zpěvu harfu

Thomson, a Kleist své v utrobu mou city byl vstavu líti,

O, co hlásal bych! lijavec jako krůpěmi déští,

Tak zvuky by plynuly z vydutin mé harfy zučících;

Ustrojuji však jen po tichu svou nesměle hudbu;

Přírodo, ty vznesená! přijmi slovo tehdy srdečné,

Jímž vděčnosti plný ti tvor z duše slávu vynáší,

Ctí tebe a chválí, moc cítí nezpytatelnou,

Jížto ve modřeninách za koulemi koule poháníš,

Hemzání života blažené, i náplň a rozkoš

Rozptyluješ, ke prsům vše co máteř laskavě vábíš.

Červe raduj se, a pod kamenem ty žížalo plésej!

Všecko vesel se a pěj, čemu dal hlas tvůrce milostný,

Na křídlách mrštných co honí v oblouku se modrém!

Vějte z koutů všech jen k oslavě přírodě větry!

A v lese dub hlubokém korunou ať nízko se klání.

Z utroby tísně

Viňte se písně!

Harf Eolských

Strunky hebounké

Zefirečku celuj,

Hlásky tichounké

Šeptem vyluzuj!

Duchové čistí

V jasném lůnu

Okolo trůnu

Přírody pějte!

Ať vaše hymny

Proletí oblouk

Nebe nesmírný!

Ať v plesu lidstvo

Veselí se blahém

Přírodo, ježto darů tvých v hojnoplnosti požívá!

Národové hluční se radostí bavte nevinnou,

Zrádná nechť vymizí jako pára v jitru nenávist,

A strašný Orkus zavře svoje na věky síně!

Smutnoli vám, ku prsům božské proč nejdete matky?

Tam vodní tvorové, větrné létadla u výši,

Tam brav rounobělý, a na pastvině stádo bučící

Tam se těší; vznesený, jejž matka miláčka nazívá,

Pročby tvor veselím se jejím poukájeti nesměl?

K útěše nám ono vezdy ruku přemilostně podává,

A kdy bolest nám v srdci tkví, poulehčuje božsky.

Snášelivost věrná se u ní jako záře večerní

Usmívá, kormoutící ale utrobu nesnáz

Jak na horách sněhové jarním se rozplyne sluncem.

Jeť svoleno tvorcem požití tvých matko radostí.

Protož sláva

Vážná ať se vzdává

Jí, jenž světověnec kolem čela vije,

V nadvětrných síních v blesku žije,

Která nevýměrné kule válí,

Moc ta ať se chválí.

Lesi probuďte se, vířte háje!

Klokotejte zpěvy z vonných mlázin ráje!

Písně do jezer se modrých viňte,

Mezi hvězdy vplyňte!

Když se hlučný den pak stiší, slunce zajde,

Ticho sladké místa v lukách vonných najde,

S večerem pak níže

Šero přivine se blíže;

Slavíčí se rozlehněte plesy

Mezi lesy! –