Vrabci.

Šeř jeseně – ty zvony v dáli zvoní,

třpyt slunce ještě chvílemi se blýskne,

ten nehřeje, tak trochu srdce stiskne

a hlavu mladou k zamyšlení skloní.

Zde náhrobky. Co duše dumek roní,

co vzpomínek tu v ticho hrobů tryskne,

v hrobové ticho náhle z duše výskne

a táhle spadá zpátky zase do ní – –

Hrobové ticho... Ne-li jednou v žití,

zde pokoj v rose travinou se třpytí,

zde svatá noc, když bouří město ve dne...

Jen mysli si! To nedomyslíš v duši,

křik vrabců, hejno jich tě z ticha vzruší,

na každém hrobě deset si jich sedne.