Vrabec a kůň.

Nad ouvozem na roštině

Švitořivý vrabčík seděl,

Vůkol sebe po krajině

Potutelným očkem hleděl;

Vrtěl sebou, poskakoval,

Na pocestné pokřikoval

Pronikavým hláskem svým:

„Čimčarara čim čim čim.“

Ouvozem tu kůň jde starý,

Přijde k vrabci, mluví k němu:

„Uleť, vrabče, chutě vary!

Kocouři se ženou k sněmu,

Již se blíží tuhle dolem,

Co nevidět půjdou kolem;

Prchni, sic tebe sklídí –

Víš, co kocour nevyslídí?“ –

Vrabčík se naň podívá,

Usmívá se, usmívá,

Pak mu pyšně odsekne:

„Dobře, dobře – vyřídíme,

My se u nás nebojíme,

Našinec se nelekne.

Ať se každý o svou kůži stará,

Čim čim čim čim čimčarara

Čimčarara čim čim čim,

Co mám dělat, to já vím.“

Kůň jde volným krokem dále,

Vrabec svou však vede stále:

„Hlehle pána rozumného

Z kraje trochu loudavého,

S hlavou k zemi sklopenou,

Jak mi s tváří učenou

Moudré dává naučení!

Vždyť má uši,

Které oslu jenom sluší –

Ať mě luňák – když to osel není!

Nebojím se sedláků,

Jiných předce jonáků,

Nehrozím se –“ však hle! šust –

Kocour divě z roští vyletí,

Vrabce lapí – chňap a chrust –

Naučí ho věčně mlčeti.