VRAH.

Já bděl dlouho do noci.

Pojednou slyšel jsem hlasy;

to mniši se modlili v kapli.

Já naslouchal zděšen:

Za duši mladého vraha!

Já vzpomínal dlouho,

kdo by to byl.

Vrah; vrahů je mnoho.

Též mozek je vrah.

Já vidím spanilou ženu.

Já hledím na její ústa.

Vůkol je ticho.

Tu pojednou zvedám se z křesla

a pravím:

„Nezdá se Vám,

že někdo se přiblížil k dveřím?“

V té chvíli zbledla,

jakoby tušila Osud! –

Já vstal a přikročil k dveřím:

„Je zde snad někdo?“

Nikdo se neozval venku.

V té chvíli jsem cítil

jak někdo se přitiskl ke zdi.

Já vyrazil výkřik:

„Vrahu!“ –

Tu cvakla klika

a vstoupil.

Já viděl jen jeho.

Tmavý, ryšavý vlas

a zvířecí oči.

Výkřik!

Pak nastalo temno.

Já tápal nocí

k místu, kde seděla dříve.

Ležela v kaluži krve

na dlažbě.

Já sklonil se k ní a pravil:

„Spíte?“

Srdce mé řvalo.

Já nesl ji k oknu,

jimž padal měsíčný paprsk.

„Mrtva!“

„Tedy je mrtva?!!“

Já viděl krvavé nebe

a města v požárech zkázy.

A dole na dlažbě dvora

stál vrah

a chechtal se nocí...