Vrak Evropy.

Sny věštců? Bláznovství! – Kdo věří jim

v té fádní naší positivní době,

kde rolničkou na čapce šaška rým

jen v posměch zvoní, pěvče, nejdřív tobě!

Kde skrze mraky, mlhy, noc a dým

se těžce ,dýchá ve živém jak hrobě...

A přec já viděl – kdo to pochopí –

v svých dumách tonoucí vrak Evropy.

Loď nádherná to byla – teď je vrak.

Kdo vinen tím, zda lid či kapitáni?

A. hrdě vyjela si v noc i mrak,

jenž lidstva losy příští v sobě chrání.

Proč náhle všecko šlo tam naopak,

v noc šmahem proč se zvrhla chvíle ranní?

Kdo vzedmul divé proudy potopy

nad bezdnem, v němž chví se vrak Evropy?

Jí pohoda vstříc větrů, dula přec,

i snaha věštců, reků, myslitelů.

Proč ze sebe loď udělala klec

a žalář duchů, v kterém čelo k čelu

se svíjí darebák a pokrytec,

lump ve fraku a v tóze a proč k dělu

se doutnáku vždy lotr uchopí,

ne hájit, vyhodit vrak Evropy?

Kam pluje nyní? Sterá úskalí

se tísní kol, v nich rozhárané moře,

majáky spasné kynou do dáli

a noc a mha a tma kol po prostoře.

Kdo nad zvěří své křičí „halali!“,

kdo sní a mlčí jako ten, kdo oře,

vždy levý konec všeho: uchopí,

by hloub jen stáhnul ten vrak Evropy.

Dál pluje on... již jen se šourá tmou,

sta kapitánů v dálce na palubě,

a vichry fičí, peřeje se dmou

a každý zdroje dech – krok ku záhubě.

Ó duchu lidský, slétni v píseň mou,

hoď kořist buldoku zde a tam čubě,

než divá vřava hesel natropí

bouř poslední na vraku Evropy.

Ba, zoufalá je plavba, nový věk

to nových překážek a bojů brána,

a nikde, nikde klidu paprslek

a duha smíru láskou bratří stkána;

zde každý titán jest a nadčlověk,

co do stěn lodi rána hřmí a rána,

z nich poslední přec v temno potopí

mdlý těmi otřesy vrak Evropy.

Jak na stožáru v koši sedí hoch

a hledí v dál, tak duše básníkova

den vyhlíží, kde as by vzplanout moh’

a s ním zas nových skutků doba nová;

však v hloubi brousí otupělý roh

býk Nelidskosti, vrah tam pouta ková

a chechtá se, kdy znova pokropí

krev lidská zpuchřelý vrak Evropy!

Ten jásá spásu – a ten skučí zmar,

ten ventil otvírá a ten jej stíská,

ten velí „vpřed!“, ten „zpátky!“ – odkud zdar

všem kyne, neví nikdo – jeden výská,

sta se jich v rozkypělý proudů var

v zoufalství vrhá nahá na skaliska,

kvil, kletby nebes bijí o stropy,

však uslyší je v sled vrak Evropy?