Vrak

Oceánem daleka

vrak mé duše plul,

obzor tměl se pod mraky,

z dálky vítr dul.

Roztrhány plachty bílé,

všechny sny mé z mládí zbylé,

stěžeň zlomen v půl.

Velký stožár touhy mé

ku nebi až čněl,

však před bouře přívalem

třásl se a chvěl.

Padl, a teď v lana sedá

smutná upomínka bledá,

co jsem toužil, chtěl.

Jako racek znavený

v duši klesla mou,

v lanoví mých myšlenek

ozvala se tmou.

Marně... odehnat se nedá,

odlétá a zase sedá

v trosku rozbitou.

Soumrak lil se z daleka,

smutek vzduchem táh,

a jen racka kvílení

vlálo v teskných tmách.

Jeho dumnou písní zpita

moje duše, troska zbitá,

zmizí v hlubinách.