Vrána a Liška.

Na vysokém dubě,

držíc sejra v hubě,

paní vrána seděla,

sejr svůj snísti hleděla.

V tom ho liška ucýtivši

honem z doupky běžela,

a se k vráně přiblíživši

tuto řeč jí držela:

Jakž jsy pěkná, sestro zlatá!

jakž sy všecka hezoučká!

žlutá, modrá, kropenatá,

červená y běloučká!

Kdybys hlas jak peří měla,

tuťbych tobě věřit chtěla,

že jsy nejpěknější ptáček

v naších lesých ohniváček. –

Vrána, jíž ta marná chvála

pravdivá se býti zdála,

chutě zazpívati chtěcy,

sejra z huby pustila,

jehož liška uchopěcy,

takto k vráně pravila:

Ne tvůj, sestro, hlas a peří,

ale sejr mi mile voní.

Pochlebníku kdo co věří,

věz, že pozdě bycha honí.

Po druhé ty majíc sejra,

střež se lišky hůř než vejra.