VRANÍ OKO.

Zda pamatuješ, otče, jak jsme šli

kdys lesní cestou převysoko,

a na místě si právě usedli,

kde vyrůstalo vraní oko.

Já myslila, že borůvky to plod,

jenž osvěžil by ústa zpráhlá,

a – nerozumné děcko čtyrleté, –

jsem ruku po něm chtivě vztáhla.

Tys vykřik' a v čas za ruku mne chyt,

když brala jedovaté kvítí,

a já pak z leknutí v pláč propukla,

jejž nemohl jsi utišiti.

Ta příhoda mne znovu napadá,

když myslím v tichém rozjímání,

jak často na cestě mé životní

vyrostlo černé oko vraní!

Jsouc srdcem stále děcko čtyrleté,

já po něm chtivě vztáhla ruku,

však s květem jedovatým urvala

jen nové zklamání a muku.

Jak často za plod sladký měla jsem

to jedovaté vraní oko,

a bolest po zklamání zůstala

mi v duši tkvíti přehluboko.

Vždy na cestě mé osudný rost' květ,

vždy chtěla jsem jej znovu míti,

a vždy ten usedavý srdce pláč,

jejž nemoh' nikdo utišiti.

A nyní, když se vracím v minulost,

říkám si, zatínajíc pěstě:

ach, kolik ještě oněch vraních ok

vyroste na mé pusté cestě!