Vrať se!

Kam odešla duše tvá bílá

a kam se skryla?

když hlava v krvavých Tobě snech

jak v hnízdě pták se stišila na prsech!

Kde prodlela třídenní dobu

od kříže k hrobu?

kdy bílá lilije tělo tvé

dchla vůni mrtvých balsámu, aloe.

Kam vzletěla zděšena ranou

do boku vklanou

a krve na křídlech rubíny

pod který přístřech vznesla se hostinný!

Kam zlekána vzteklosti křikem

s tak teskným vzlykem,

do kterých zahrad prchla, žel!

když Longin její svatyni otevřel!

Kde létajíc po stromech kvílí

a čeká, smí-li

se vrátit do hnízda svého zpět,

jez spletla v srdce bělounký čistý květ!

Ó navrať se, navrať zas v spěchu

pod svoji střechu,

den třetí vypustil ze kmene

na nebe krajích pupence plamenné.

Duch Páně juž provál svou síni,

ó vrať se nyní!

on vymyl září svou rudost ran,

jas jeho žhoucí zahořel prismem hran.

A vlídně ti prstem svým kyne:

vrať tváři siné

dech žití, růměnu svěží lesk,

a v stuhlé dráty tepen tvých udeř blesk!

Tvá svatyně pod bílým šatem

jak v ohni vzňatém

tak hoří purpurem, jímž se stře,

a pevná jest – jen láska ji otevře!