VRAŤ SE!...

Opřela hlavu v mozolné ruce,

pohlédla k lesům v mrazivé muce,

v mrazivé muce.

Cítila, z nich jak vůně kol dýchá,

píseň jak známá vřesem chví tichá,

vřesem chví tichá.

Hodila srpem v požatou trávu,

sklonila s dumou uštvanou hlavu,

uštvanou hlavu.

Každičký keř a modlitba ptáka,

tajemným kouzlem vše ji tam láká,

vše ji tam láká.

O, dnové dávní, odváté chvíle,

zapadlá stezka, sasanky bílé,

sasanky bílé.

K lesům se dívá, v duši ji zebe:

„Vrať se, můj drahý, vrať se, mé nebe! –

vrať se, mé nebe!...“