VRATA V JEZU.

Kdy je celá řeka zticha

po široké hladině,

a jen pilný mlýn si vzdychá

při uherské zadině,

v jezu splývá takt

z otevřených vrat

malý katarakt.

Vždycky se tam proudy ženou

v bílý, nakvašený splav,

jak by s paží napřaženou,

by tu nikdo nesjel zdráv.

Zatím člun i vor

klidně sjede níž

přes ten řeky spor. – –

I když srdce v prsou dříme

ve staré jho oddané,

jedno místo v mysli přímé

nikdy není poddané.

Nám se vaří krev,

kde nás cizec šláp’,

v náhlý, prudký hněv.

Žel, že přes cit tento ryzí

v dům i krev nám vniká přec,

co je zhoubno, co je cizí –,

řeč i mrav a duch i věc.

Jak tam vraty vor –

k nám přes slabý vzdor

cizoty se hrne mor...