VRÁTILI SE!

Do krajů dálných, nehostinných,

mráz kde má vládu dlouhou, krutou,

se smutné braly karavany

po širých stepích velké Rusi.

Kruh kozáků je uzavíral –

a uvnitř v smutné této hradbě

se smutný zástup zvolna šinul:

druh řetězy byl s druhem spoután,

jichž ostré chřestění jen znělo

v chlad ponurého kolem ticha,

v něž nikdo slova nepromluvil.

I stráže táhly bez hlesnutí.

Jen cestou dobří, ruští lidé,

když shlédli smutnou karavanu,

se za ní teskně zadívali

a povzdechli si: Nešťastníci!

A karavany dále táhly

kol měst a vísek, kolem dvorců,

kol žírných polí rodné země,

po širých stepích, nekonečných,

dál středem hvozdů rozšuměných,

kol březin stále zamyšlených,

kol církví o zelených báních –

dál táhly dlouhé dni a noci,

po dlouhé týdny, po měsíce,

až v neznámé ty, pusté kraje,

kde před nimi již na tisíce

životů mřelo v zoufalosti,

kde před nimi již na tisíce

zhynulo bratří, otců, dědů

za smělé sny své o svobodě,

o vlasti volné, nepoutané,

o lidských právech, lidském žití...

Šly tisíce tam bezejmenných,

jmen slavných šli tam s nimi lidé –

a všichni velcí v utrpení

šli zmírati tam v mrtvé domy,

kde rodilo se naříkání

a zlořečení, proklínání...

A zdálo se, že všecky slzy

tam marně, marně, marně tekly,

že zoufalé vše proklínání

tam marně, marně, marně znělo

v studených kobách zamřížených

i v dolech pod bezcitnou zemí...

Kdo slzeli a volali tam,

ti dávno, dávno zahynuli,

a jiných zástupy tam přišly

dál tatáž přetrpět tam muka –

a doma národ marně toužil

po svobodnějším oddechnutí,

vše dále šlo jak od pradávna,

vše snahy ničím končily se,

jak věčné, marné pachtění se

s balvanem, horším Sysifova...

A náhle země duní bouří,

jak v základech svých by se třásla.

A chvěním země balvan hrozný

se náhle octnul o kus dráhy,

kam řada pokolení marně

se snažila jej odvaliti –

žel, cestou zdrtil na tisíce

těch, kteří odvalit jej chtěli,

i kteří práci překáželi.

To od východu orkán zavál

z těch končin dálných, nehostinných,

kde mrazem, steskem, zoufalostí

zástupy mřely nešťastníků –

to věkovitá proklínání

se náhle vichrem přivalila

a sloupy stavby podvrátila,

v níž vězni byli národové...

Ty všecky kletby přišly zpátky,

svou silou balvan odvalily,

svou strašnou silou rozdrtily

odvěkou hydru tisíchlavou,

jež hroznou, neodbytnou můrou

ležela na otčiny prsou

a dusila v nich volný oddech...

A nyní celou, širou Rusí

se nese volné oddechnutí...

Tak z dálných krajů na východě,

kde zhaslo vezdejší jich žití,

zpět domů přišli – nešťastníci...