Vrátilo se...

Šero. Nebe olověné příkrovem se nad zem sklání.

Zástup lidí u rybníka... Tajný šept a hlasné lání.

Co se stalo? – Malé dítě vrhla na břeh tady voda.

Jaká hanebnice matka! – Hezké dítě! – Věru, škoda!

Vskutku! V písku pode hrází namodralé tílko leží,

jak ocúnu bledý kvítek. Mraky jdou a vlny běží,

v rákosí jen vítr stená, opírá se do topolů.

Čí to dítě? – Kdo ví, čí je! – Co s ním? – Lid tak mluví spolu.

Do vsi máme přes hodinu. – Noc juž tady, třeba spěchat!

A tlum na ta slova menší, každý hotov tady nechat

dítě ležet; soucit jejich náhle mizí, náhle vadne;

rozprchnou se jako ptáci, když mezi ně výstřel padne.

Po hrázi tu kmet se blíží. Stane, uzří dítě z dáli.

Kývne zvolna lysou hlavou, zvedne je a v plášť svůj halí.

Rybák je to, tmí se v olších pár set kroků jeho chata.

Vítr divě zavyl v sítí, stařec s děckem domů chvátá.

Na stůl v předsíň položil je, vlastním šatem přikryl tílko,

od božího těla svadlý věneček na bledé čílko

vsadil mu a k nohám stavil hromničku mu rozsvícenou,

ta jak rudá slza plála okénkem v noc zamlženou.

Kmet leh’ v jizbu na své lože – otevřené nechal dvéře.

Čí to asi dítě bylo? Dumal v polosnění, šeře.

Ubožáček, juž má pokoj... svíčky plamínek se kloní

větru tahem, černé stíny po jizbě se kolem honí.

Nyní kroky... kmet se vzpřímil. To je Lidka, jistě vrací

teprv teď se z panské práce, venku kroků zvuk se ztrácí,

jistě kdos ji doprovázel... to ta mládež... šestnáct roků

a juž plamen touhy v srdci a juž jiskru vášně v oku;

co však platno, vždyť my sami nebyli jsme jiní taky...

Stařec hledí oknem v dálku, jak tmou vítr honí mraky.

Vrzla dvířka, uzavřena byla pouze na petlici.

Ano, to je vnučka jeho Lida... vidí, s bledou lící

stojí náhle v středu síňky, na děcko zří poděšena,

náhle křikne a v tom křiku ne víc dítě, ale žena:

„Moje dítě... vrátilo se!“ – Stařec chvátá k ní, však bledá

ona rve si černé vlasy, upokojiti se víc nedá:

„Vrátilo se... přišlo za mnou!“ – Co to pravíš, tvoje dítě? –

„Ano moje, do rybníka po porodu okamžitě

vrhla jsem je, ale, bože, ono nyní vrátilo se!“

Vyběhla ven... jako ohlas v topolech a ve rákose

zněl ten výkřik: „Moje dítě, vrátilo se, vrátilo se!“

Zčeřily se kalné vlny, výkřik splynul s jejich hlukem,

v síňce sám až v šeré jitro stařec plakal nad pravnukem.