Vratislav. Zpěv čtrnáctý.

Kvído y tábor se hnul jak zbouřené moře

S Křesťany rozhorlenými, by nebezpečenství

Svatyni hrozýcý svou zvrátili mocý.

Zástupy přikryli kraj a zpyšněli sýlou.

Vratislav pluk přední zkřídluje k boji

Pouštěmi táhl, hlad, parna a žížeň

S hrdiny zmohl; blesk slávy a zlata a věnec

Odplaty věčné y bázlivce v hrdiny změnil.

Lucya dělíc s hrdiny nebezpečenství

Celestýna a vévody ošetřujícý

Zbírala krůpěje vody, by hasyla žížeň,

Stíhala zvěř, by hlad svým zahnala milkům.

Kvapným usylováním dotrhli k poli,

Kdežto se rozložil lid jak zvířata dravá

Velkého Saladýna, a hlukotem zděsyl

Veškeren kraj, y mroucý rozplašil tvory.

V stráni se Mehmed a rozbroje společnícy

Pouštěmi bloudíc zabrali s vyhrožováním,

Jak se y mstíti, y nevinné tepati dítky

V svatyni budou. Z daleka slyšeli hluky

Prozpěvujícých vojsk; hned skoumali plesů

Původy, poznali s hrůzou vítězujícý

Vratislavův pluk, a co ďáblové Bohem

Lekli se vítězem pevným. Vida, že v patách

Stíhá buřiče smrt, zlý zoufaje Mehmed

V pustiny kvapil, a skalami bloudě a skrýše

Hledaje poskočil v důl, z tmy stínli se prodral,

Neboli švižný list jen se v hustině ozval.

S nebe se blížila noc, sen sypaje na zem

Naděje kvítky a utěchy vůně co anděl

Zblažoval bídný lid, ran v stisknutém srdcy

Zhojuje na sta. Co k milé se vinuli matce

Tvorové k sladkému spaní. Jediné Mehmed

V ouzkosti bděl, a vášněmi srdce své svíral.

Zlostník Boha y lid jak pokrytec zradiv

V stupeň se nejvyšší chtěl rozkoše vtříti:

Naděje vplynuly v dým, smrt vyběhla s trůnu,

Z rozkoše poroba nectná; oslazujícý

Hořkosti msta střel ztratila pálivé jedy.

Darmo y zhubiti svět y porvati Boha

Spínal se stín, moc marného zůřivce vyschla.

Po tuhé bouři ho spaní schvátilo náhlé.

Dravý na něho sen jak krahulec vrazyv

Prudký vytvořil boj, a řetězy otroka sepiav

K mukám vydal ho trpkým. V jeskyni vlhké

Leže co potrava smrti se stvůrami lekal

Zdivočenými. Vždyť Bůh svou rozložil slávu,

Z temnoty zastkvěl se trůn, sem se vyhrožujícý

Přihrnul lid, zde král, zde matky a dcery

Zloupené klečíc k mstiteli volaly o mstu.

Andělu pokynul Bůh, smrt chvátala na svět.

Hodina padla, a kat se k popravě chystá

K utěše národu všeho; již vztahuje ruku,

Blíží ku tělu meč, v tom ze sna se budě

Po hlavě sahá dráč, pak po lese běhá.

Mehmed co lítá saň les zbíhaje celý

Hrozý, trne, a hledaje, kohoby zmařil,

Listu se děsý; vztek, již strach se co dracy

O srdce dělí. V pouštích nemaje stání

Na Boha žehrá, na lidi mstitele zůří.

Znova se kaše, že zmocniv schopnosti ducha,

Ztuživ tělo a ztrojiv ramena svého

Sýlu, co obr se vypne a potupy pomstí.

Nebezpečenstvím neočekávaně nabyv

Smělosti táhne co noc, jenž sluncem se tratí.

Na horu vstoupiv zástupy v táboře vidí.

Skoumav, kdoby to byl, své obsluhujícý

Tovaryše y v nehodě otroky věrné

K Solimanovi vyslal, by Mameluky

Zýskali příchodem svým a rozžali vzteky

Na Křižovníky. Co ďábel se stroje

K podvodu, do těla sám kat rány sy bodá.

Zkrvaviv tvář, jde kroupami zvětřené mračno,

Zástupy zočiv trhá zmatenec sebou,

Nevida pomocy v les chce prchnouti skalný,

Hroze se skal, v pláň vráží, zhlížeje vůkol

Spatřuje hnáti se lid; tuť rukama lomě

Běduje v těsnu, by Bůh z bíd propasti svého

Ctitele vytrhl. K němu se Mamelucy

Blíží, spnou ho a k Solimanovi vedou.

V táboře zlostník, jakoby zkameněl strachy,

Před lidem mlčí, na své se dívaje rány

Vzdychá, do země hledí, klekaje praví:

Pro Boha, bodněte meč v bok nuzného muže,

Za to y Křesťané vrahům vzdávati díky,

Proto y v táboře svém ples držeti budou.

Pravil, a s očí v tvář se vylily slzy,

Z rány mu kapala krev; vztek divého lidu

Nářkem se ztišil, a srdce pohnula tvrdá

K milosrdenství. Soliman slibuje pomoc,

Táže se: Odkudby byl? jak Křesťany zná, a

Do které krajiny míří? Spínaje ruce

K nebi co zjevenec volá: Velikomocný

Bože, ó utěcho má! žes divoké vrahy

Zmátl, vliv milosrdenství do svého lidu

Bídnému oddechu přál, ach! jak se ti zvděčím?

Všeho jsa zbaven, co člověka na světě těší,

Hrdinu krásy, kam se teď uteku? komu

Tajnosti zbitého srdce, a ouzkosti zjevím?

Tobě, ó mstiteli zrad, vám, ctitelé Páně!

Hromové mstícý mocného Boha a těsné

Neviny štíte! O slyšte mé nehody bratří!

Strňte, a mstěte! Y já jsa hrdina pevný

Pravého Boha, y já jsem Křesťany pobiv

Vítěz se v kořisti dělil; než pohroma trpká

Zdrtila nás, sám sultán k Nýlu se vrátil.

K rodině chvátal jsem své, bych v samotě hanbu

Národu slavného skryl, a svobody zbité

Oplakával. Zde nemoha ztišiti srdce

Vřelého smejšlel jsem snář, zdaž korunu slávy

Na hlavu vstavím, vyrvav z nebezpečenství

Sebe y lid, zas mocnému pánu, a zvýším

Rozkoše jeho. Tu v hrad se sypali syví

Křesťané z nenadání, rodinu mou jak

Zvířata trhali lítá, ženu y děti

Zbivše, mne jali, a s posměchem horami vedouc

Chovali k mukám. V hrdosti rozvětřujícý,

Jakoby veškeren svět Bůh roztřepil jejich,

Stříleli ukrutenství drtivé hromy

Na hlavy naše, a zbodali nás. Ač se smrtí

Zbrojili, Bůh mdlých ujav se anděla vyslal,

Slepotu na spité vlil, své ctitelé spasyl.

V svobodě hledím: V pravděli sproštěn jsem kruhů?

V pravděli živ? V prach klesám, děkuji Bohu,

Hlukoty slyším, trnu a do pole běžím,

V těsnotě stěžuji svou a y národu všeho

Bídu, y zjevuji pád, jenž na hlavy naše

Křesťané hrnou. Hospodin velikomocný

Seslav hrdiny, vás mne z poroby strhl, a

V svobodu uvedl. Jak se mu chudera zvděčím?

Milosrdenství vám, ó poslové Boží,

V slušnosti splatím? Stín mdlý po zemi chodě,

Nemaje bytu, a nemaje jediné duše,

Ještoby spojila hlas s mým hořekováním,

Pro vás vyliji krev, čest pro milé vsadím.

Vzhůru, ó bratří! s poklady Křesťané táhnou.

Přestal. Tuť Mamelucy zhlíželi diví,

Jakby sy zlato a klenoty zvolili krásné.

Po zlatě žížníc žádali s hlukotem boje;

Soliman odepřel boj, lid vnutil ho k boji.

Tábor se z doliny zdvihl, pluk chtivého vojska

Outokem hnal, by Křesťany loupežujícý

Srazyv kořisti dobyl. Co zpytatel slídný

Mehmed je vedl, kde Křesťané rozbili stany.

Jízdní Čechové vidouc zástupy hlučné

Stáli, a zbrklí zjevili nebezpečenství.

Vévoda kázal, a vojsko zálohy kladlo.

Mamelucy pádili pokřikujíce

K českému vojsku, co do lesa kvapilo s pole.

Čechy již stíhli, a mocní Čechové stáli.

Hrozný počal se boj; jak hubivé mračno

Táhnouc Mamelucy stříleli šípy,

Čechové stáli co zeď zbraň odvracujíce

Zbraněmi slabou. Takto se vichrové tisknou

V odporujícý dub. Byť se stromové křehcý

Zvraceli s kořeny s hor, byť větvemi třásl, neb

Skloňoval hlavu y dub, všem opře se vztekům

Bůjného vichru, a hrdou rozepne hlavu.

Takto y zbouřené moře se vlnami ježíc

Střílí k vrcholi skal jak hromové mstícý;

Skála se smějíce vlnám outokujícým

Pevným pohledem stojí, vlny se trou, a

Ránami slabnouc s hanbou v moře se vracý.

Tento se přihodil pád y vítězujícým

Mamelukům. Proudové tlačili k předu,

Sráželi sýlu a vztek, dav hleděli zmocy,

Vrazyti v klín, pluk za plukem hnali,

Rojili hlukotem strach, a přemáhajíce

Zástupy množstvím lítili se, a y na smrt

Házeli s bouří; skalná odporování

Zmařila odvažujícých outoky prudké.

Čechové hleděli hry, kde, jakby se zpříti,

Jakby se srazyti měli. Již ochabujícý

Mamelucy tratili srdce y vztek, strach

Sypal se na ně, tuť Boha a vévodu v těsnu

Proklínajíc přes pole prchnouti míní.

Náhle co vyvracujícý vichrové valí

Čechové setniny v zad, až skály se třesou,

Větrové novinu strašnou po všecky řady

Roznášejí. Strachové ohromujícý

Plaší divoké pluky; vpřed táhnouti myslí,

Vojsko zde stojí, do lesa tmavého míří,

Z lesa se shrnuje Čech, v hor rokliny kvapí,

Z roklin co z pekla sem vstupuje nelitostník.

Takto se hrozná v zvířata zmatenice

Vtírá, lesyli jsou jak hradbami vůkol

Tenaty obklíčeny. Již hlukoty děsý

V skrýších zvěř, strach po celém lese se šíří;

S parohy jelen co strom v kraj z húštiny pádí,

Myslivec na něho číhá, v houště se vracý,

Z houští feny ho ženou, do kola skáče,

Nový střelec tu čeká, stíhaje zbrklý

Roklinu vidí stín, a y stínu se hrozý.

Nevida kudy a kam, smrt spatřuje trpkou.

Usylování marné, že záhuby ujde,

V puklinu leze, a v puklině o život přijde.

Mamelucy v zmatku již do sebe zbraně

Bodajíce se hubí. Jediné noc pád

Přetrhla jistý; v houšti se rozprchli všickni.

Čechové skočili v tábor, zde viděli divy.

Tady se vinuly ženy co červové k nohoum,

Starcy s hořekováním vítali Čechy,

Dítky se třesoucý jak bělavé růže

Budily srdce y skalná k milosrdenství.

Na jiné straně se zas zvuk radosti ozval.

Čechové zhlíželi tam, a Křesťany v poutech

Zočili pozdvihujícý do nebe rukou,

Mužové ztrnuli hrůzou na milé bratří,

Na panny spanilé hledíc. Řetězy spiatí

Klesali starcy, s dítkami ženy se třásly,

Dívčice kryjíc tváři své tajily hanby.

Čechové křísyli mdlé, a ráželi kruhy,

Chvátali s plesáním, aby dobyli skladů.

Vévoda rozdělil kořist. Radosti rostly

Statného vojska co stínové, slunceli k horám

Kroky své blíží. Hody se drželi slavné.

U prostřed plesů strážní panicy vedli.

S pohledem smutným vstoupila vévodo, k tobě,

Srdečně mluvíc: Hospodin, vítězy! tebe

Nad lidi zvýšil, že smrt neb porobu jak Bůh

Zděluje kleslým, nevinu tejrati můžeš.

Nepni se člověče štěstím! s vysosti blesku

V hlubinu necti y tvůj duch klesnouti moha

Býti se člověkem pozná. Milosrdenství

Od tebe, člověče! žádám. Vévodo! rozkaž

Smrt; ctnost poroby ujdouc hanby se uhne.

Vévoda s jasnou tváří promluvil k ženě:

V svobodě buď! červ vznešené ctnosti se netkne.

Odyna obživla řečí dobrého muže.

Krása se vylila v tvář jí neviny Božské,

Vlídnost se na čele stkvěla, a dobrota srdce

Hleděla s očí. S pohledu sladkého nevím

Cosy se zbíhalo v lid, co bouřilo srdce,

Mužům hatilo rozum. Co rozvinujícý

Lahody růže tu stála, a kouzlila divy,

Pohledem pronikajícým do duše mluvíc:

Vítězy! ctnosti sy važ, čest zýskatli hledíš!

Vévoda miloval ctnost jak samého Boha,

Proto y Odyna krásná utěchy došla.

Křesťané plésali všickni, jediné Václav

Radosti neužil žádné; vždyť očima svýma

Ouzkosti spatřiv šálivé Nomenye

V samotě vzdychá. S vítězy do tábora

Trhnuv, rážel y sám pout hanebné kruhy,

Kráčeje táborem vzhlídl jak potvoru divou

Nomenyi. Tuť vztek vjel do srdce láskou

Kleslého; naměřil meč, chtě prohnati mrzké

Zrádkyni bok; ach! bída mu zklížila ruku.

Jak se tu hrdina lekl, když šeredu spatřil.

Kam pak se jasná tvář, kam poděly růže

S pohledu kouzlícýho? Kde modravé oči

Lásky a živosti trůn, kde postavy štíhlost?

Okrasa hrdého světa, a mládeže rozkoš,

Milosti kouzlivé div mol na zemi leží.

Zděsyv se škaredý Čech, jak sestry se ujal

Bývalé Bohyně své. Ach! nádherné ženy

Pukalo srdce, co s jasnosti slávy a s lůna

Rozkoše v neřesti toun a v porobu klesla.

Tajila hanebnosti, co zhyzdily duši,

Zbavily tělo y krásy y lahody vábné

V prameny žil jed nemocy rozšiřujíce.

Láskou hrajíc sváděla mladosti květy,

Otroky zbavené smyslů v propasti hanby

Házela svůdkyně nectná, vznešené mysli,

Ctnosti y neviny cyt jak těsného ducha

Porody dusýc pěnami vrtkavosti

Líčila krásy své tvář. Druh stíhaje druha

V milosti padl jak předkové hrdosti obět.

Do boje zavzněl teď zvuk, jak bohyně lásky

Kněžna se vtělila v lid, by v rozmanitosti

Krásy a vášní rozkoše nejlahodnější

Na světě došla. Y syn co květina outlá,

Národu čest a otcova sláva, y krásný

Solimanův syn již zahořel nesmyslnou

K Bohyni láskou. Svůdkyně zhrdala jím, a

Volila chlapy, by snížila mládkovu hrdost.

Mládenec prozradiv svou vlast šeredně sešel.

Vévoda dračicy spiav v trest vyhodil chlapům.

Chlapové trýznili ji, a y k podívání

Vodili světem. Co květina Bohyně zvadla.

Darmo se skrývala teď, však nemocy všemu

Jevily světu, co tajila v souženém srdcy.

Svědomí zlé ještěry jedovatými

Trýzníc zhejralé srdce y hlásalo lidu:

Nevinné krásy a vnadami slavené duše!

Vzhlédněte sem, div krásy a pocty co pleva

V kalině neřesti leží. Nemoc co zlá saň

Rozlila po těle jed, oud kroutil se každý,

Trhaly oči, a bolesti křížily těla.

Václav bídnicy těšil, a v zoufajícý

Nemoha skrotiti vzteku co pitomec hleděl,

Jak se tu klíčila kolem, a skřípala zuby,

V obživování vášní šlehala sebou,

Sebrala krůpěje sýly, a skočila vzhůru,

Jakoby smrti y věčnosti utecy chtěla.

Bolesti schvátily tělo a ouzkosti ducha,

Se všemi hrůzami spadl svět na srdce mdlé, a

Zmlazujícý porazyl na věky sýlu.

V prachu se kroutíc trhala vlasy, a točíc

Do kola očima černou vydechla duši.

Václav zklesl, a y slzami skropuje tělo

Bohyně své cyt rozpustil v hořekování.

Hrozná jediné noc z pout záhuby plné

Vytrhla Mameluky. Co děti se strachy

Třesouc zhlíželi s hrůzou do syvé pouště,

Báli se stínů, jižli se Křesťané obří.

Hladem a stvůrami mrouce, a oddechu bázní

Nemajíce tu schli, až den zapudil ouzkost.

Hrůza y panuje tak jak vládkyně strašná,

Nocli se po zemi šíří na svatém poli.

V hrobyli zbloudí chůzemi zmožen jsa mladík,

Stínyli spatřuje zde a bělavé hlavy,

Tvoří v mysli sy smrt, a potvory vůkol

Lítati vidí; tiskna se zmatenec ke zdi

Zhlíží, strašný duchli co pahorek příkrý

Vyšinuv z hrobů bázlivcem o zemi mrští.

Vítrli vůkol se hne, neb hlásek se ozve,

V ouzkosti umírá a y slibuje svatě

Bohu, že hříchů páchati nechce, byť svět ho

Vnadami kouzlil. Již dennice zvěstuje den, a

Mraky y ouzkosti pudí. Nevida ducha

Mládenec zbystří, vyskočiv z nebezpečenství

Plésaje líbá zem, že se vyvinul smrti.

Takto y v pouštích plésali Mamelucy.

Brzy je z plesů hlad jak zůřivec strhal.

Stříhaliť očima v poušť, a tu žádného krmu,

Lahody žádné; ven pro krmy z pustiny jíti

Zbraňoval strach; zbraň hrdého Křesťana hřměla

Ještě jim v uších. Očima zamračenýma

Do sebe hledíc kousali pysky, že dychtíc

Po zlatě ztratili zlato y rozkoše všecky.

Se sebe nehody tíž a potupy plíseň

Svrhliby rádi. Ouzkosti hrůza, a hladu

Vzteky se množí, vévoda nevydává

Potravy svým, lid v tísni mře, vévoda mlčí.

Na něho pohromy tíž a y potupu valí.

Vévodu žalostivější trýznily muky.

Boji se zpíraje chtěl pád zvrátiti kázní.

Nemoha přemocy proudu co strženec hnal se

S zástupem v boj, a štěstí zmizelo s slávou.

Bídy se vyhrnujícý zhatily smysly

Pevného muže; vždyť hlad, vždyť nahota svírá

Vojsko, a zrazen je pán; vždyť Křesťané v slávě,

V nízkosti Saracéni. Z hlubiny zmatků

Pokojby vytrhl lid, moc zachoval pánu,

Pokojby z poroby pout mu y vydobyl dceru.

Vůdce co činiti má, co smysliti otec?

Na dceru zpomněv klesl, snad Křesťané zhubí

Rozkoše květ, snad – kyžbych tě, dušinko! spasyl.

Život y za tebe vsadím. V myšlénky vpletl se.

Právě tu vstupuje Ali, s rukama křížem

Přeloženýma co bolesti obraz se blíží.

Spanilé Odyny muž. Ctný vévoda slzý

Zdržeti nemoha cyt své zmožené lásky

Do srdce přeliv muže a milence svého,

Želeli ztracené krásy, a zdivočenými

Stvůrami potřeli duší. Naděje hvězda

V poušti se nestkvěla jim, ani radosti jiskra

Neprobudila duchů z bolesti dravé.

Jakoby z tvrdého spaní Soliman povstal,

Pohledem smutným na zeta zhlížeje pravil:

Pro dceru pojď, snad v táboře najdeme lidi.

Truchlivě Ali milému odpovídal:

Křesťanli líbati ctnost, neb milosrdenství

Plniti může? Co divá zvířata zhyzdí

Neviny spanilé tvář, jak ďáblové soptíc

Vztekem se vtrou k nám, aby y ztrojili muky,

Aby y potupu zvýšíc na ženu sladkou

Vbodali do srdce meč můj vévodo! tobě.

Byťby y vylili vztek, ó příteli! na nás,

Byťby y trýzníc ctnost v bok vráželi otcy

Potupy meč, předc dráti se mukami budu,

V smrtibych spatřiv milenku oblažujícý

Na duši okřál. Řekl a přivinul k srdcy

Milého zeta, a k táboru chvátal co mladík.

V táboře byl; hned k Vratislavovi vešel.

Právě se vévoda řádný s přátely radil,

Jakby sy divochy zhativ pokoje dobyl.

Vévodu zočiv laskavě stařečka přijal.

Soliman s tváří kalnou promluvil k němu:

Vítězy šťastný! Soliman tobě se koří,

Dceruby milou za zlato vysvobodil.

Umlkl s hrůzou čekaje osudu svého.

Vážný vévoda dí: Proč poklady svými

Drážditi nás, neb krásami v hlubinu necti

Srazyti míníš? Křesťané pohrdajíce

Zlatem co synové zdární jasného Krysta

Pro milé přátely boj zde zvolili čestný.

Mírli jsy zdržeti chtěl, proč do bojes vehnal

Náhlého nás? proč Křesťany řetězy spínal?

Soliman truchlivě řekl: Msta, vítězy slavný!

Mocnému nepřisluší. Ženuli míníš

Vydati v smrt, že mužové zůřili mstiví?

Neviny hrdino, šetř! a na hlavy naše

Vyhrň se potupy hrom; zde mužové stojí.

Na to mu Vratislav: Vztek vítěze neškvrň!

V svobodě přišel jsy k nám, vrať v svobodě k svým se

S dcerou rozkošnou; y my nevinu ctíme.

Vévoda kynul a ženy y s dítkami před ním

V svobodě stály. Tu vděčný Soliman hlavu

Skloňuje mluvil: Co Bohu se kořiti budu,

Hrdino! tobě, že přemoha divoké vášně

Jednals co Bůh, a čistou dceru mi vydal.

Milenku přitiskl k srdcy, a uzavřev pokoj

S vítězy svými co přítel zde radosti užil.

Mamelucy svár jak ještěra živíc

Pouštěmi sráželi moc své bývalé sýly,

Aby se z nebezpečenství pospolu vyrvouc

Uhnuli bíd, jenž střelami ukrutenství

Hrozý slabému lidu. Co schytralec hybný

Mehmed běhaje v zbor, y lidu y vůdcům

Kovaje ouklady, pěn své moudrosti přímé

Bleskoty rozkládá, a y rukama lomě:

Chudiny! dí, kam zlato a zásoby každé

Rozkoše děly se vám? Vše Křesťané slídní

Zlovili již. Co sy v těsnotě počnete nazý?

Jakých v porobě nectné a bolesti morné

Dojdete plesů? Křesťané vrcholi bídy

Na muže svalí. Kyžbych v nebezpečenství

Za milé vycedil krev, kyž sehnala muky

V outoku smrt jak mstícý dračice za vás

Na hlavu mou! Než co v ouzkosti zpozdilec snovam.

Bídný na zemi chlap z pout nemohu, nesmím

Vyrvati vás, bych y rozumem nebesa stíhal,

Bych se y v svobody chrám jak bleskové střely

S hrdiny vedrati mohl; nás chudoby břímě

Snižuje v pluh, nám zákony ukrutenství

Těla y rozumy pnou. Kdo zastane v ouzku,

Vytrhne z poroby bíd květ národu tvého?

Stiskaje Mamelukům ruce, a slzy

Outrpné vylívaje y kráčeje jako

Nevěda vlídně se zástupu matného tázal:

Bratří! rcete, kde jest náš vévoda moudrý?

Ubohé kníže se trápí za naše štěstí,

Pro dceru milou schne, snad poklady snáší,

Zlatemby z poroby pout své spanilé dítě

Postavil v svobody sad, a srdce své ztišil.

Mamelucy zhlíželi s zamračováním

Pod sebe mluvíc: Krásného pokladu za nás

Vůdceby nevynesl v dar, ani svobody starcům

Nevymohl mdlým. Hrom syvého nebezpečenství

Houká. Brzyli k nám, dí schytralec Mehmed,

Vůdce se vrátí? Jak jest bez něho teskno!

Chřadnem co bez ducha tělo, co bez rosy kvítí.

Křesťanli chvátá v boj, což počnem sy v bouři?

Vévoda národu hrad k svým nehledě lidem

Sežene na nás pád. Snad nedbaje vojska

Odpočívá. Ovšem že v rozkoši plave

S Křesťany nádhernými, a mocného ducha

S přátely sýlí. Kdožby se nehodil v moře

Radosti v světě co stín jen trvaje na mžik?

Bratří! y my se dnes jak synové štěstí

Sladkého v rozmary pusťme, a oslazujíce

Trpkého života běh, květ radosti žněme.

Píme, a rozkvetajícý dívky sy k hodům

Vyzveme naším. Než co to, chudiny! vidím?

S pohledem zakalujícým radosti každé

Jasnou tvář jen hledíc do země muky

Hrnete v srdce, a hlad jak potvoru z pekla

Tisknete k prsům. Křesťané zlovili zlato,

Sebrali rozkoše sklad, a vy hynete hladem.

Utichl. Mamelucy syčeli jako

Hadové šeptajíce co pravdu sy v uši:

Vévoda prozradil nás. Vztek zmocňuje srdcý

Mdlého se lidu, a tajná zpoura se rodí.

Plésaje Mehmed promluvil s usmíváním:

K čemu se kašete, dravcy? Okemli kyne,

Vévoda otroky zdrtí. Zježil se lid, jak

Hromové houkajíce, co proudové sýlu

Srážejíce se valili k předu, a strašně

Břinkali zbraní, jakoby vévodu zbivše

Svobodu zrodili svou. Vztek vyvodil zmatky.

Spatřiv v rozbroji lid, jak ďábel ho dráždil

Hadovec Mehmed. Hrdiny! vběhněte v boj, a

Vévodu zbíte! tenť v lásky a radosti lůnu

Vejskaje směje se vám, že vrátiv se domů

Zbičuje lid. Tím posměchem v plameny rozžal

Syrného zástupu hněv. Jak oheň se větrem

Zmocňuje šíří, domy y poklady tráví,

Takto y řečí v plameny rozšlehujícý

Zrostala bouře, a pyšnou hrozyla hlavou

Záhubu všem, v bok vyjdeli vzteklicy odpor.

Vespolek křičeli všickni: Začbychom zrádcy

Skláněli hlavy, a stínu se mužové báli?

Soliman zaprodal lid, smrt vyřkněme zrádcy!

Stavě se Mehmed, jakoby skrocoval bouři,

K zástupu řekl: Proč vévodu slavného tupíc

Vyřkli jste smrt? Vždyť otec se posvětil za vás.

S hlukotem Mamelucy volali: Zrádce!

Srazyli sněm, a zde jedným zvolili hlasem

Mehmeda za svého vůdce. Teď podvodu roušku

Se sebe složiv, jak drak bouřiti počal:

Proroku mocný! kdožby jen smyšleti mohl, že

Na světě věrnosti není, přítel že zradí

Přítele svého, a syn meč dobrému otcy

Do boku vrazý? Putuje světem jsem nalezl

Mrákoty vin, však takové neřesti nikdež.

Jaká zrada! vždyť vévoda zrazuje vojsko,

Otec své dítky, a horlivec pravého Boha.

Srdce mi pukne, a rozumu pozbude hlava.

Věrný přítel jsem byl, a y moudrého vůdce

Volný chlap; však přítel mne, vévoda vojsko,

Boha y krále y vlast jak strženec prodal.

Praviv hlasytě splakal, že pravota zhasla,

Zmizela ctnost, a nevěra zpoutala lidi.

Hlukotem Mamelucy poctili vůdce,

Přetrhli sněm, a se těšili budoucností.

Sotva že vzbudil se den, již Soliman s dcerou

Vstupoval k svým. Cosy děsylo dceřinu duši,

Jakésy zdání nutilo k povzdychování

Tesklivé srdce. Ach! otče! co děje se semnou?

Jediné meč a hrob a krvavé šaty

U sebe vidím. Ach! mně je u srdce ouzko!

Cosy mi praví: Vrať jak střela se s otcem.

Na zrazujícý řeč ctný pověděl otec:

Povinnost vévodu volá. Byťby y smrt, byť

Patrné nebezpečenství hrozylo muži,

Ohněm a jedem a smrtí žene se blesk, kam

Směřuje čest, kam vlast mu kráčeti káže.

Pro snyby štítě se bíd muž zadal své štěstí,

Poškvrnil čest, a v záhubu uvalil národ?

Neděs se, milenko, snů! krev k srdcy se tisknouc

Hlavu ti mate, a děsyvé škaredy tvoří.

Cožby y hrozylo nám? Vždyť panuje pokoj.

Jestli tě zmrazuje smrt, rcy, smrti kdo ušel?

Hospodin chrání svých, snů nehroz se plachých,

Kráčej co muž, a se jasným rozumem zastkví!

Nemohu, otče! ach! cosy mi stiskuje srdce,

Cosy mi pokoje nedá. Darmo se ze snů

Strhnouti hledím, darmo mne ztužuje moudrost,

Vidím smrt, a y vidím klesati tebe.

Takto své jevíc sny a y ouzkosti srdce

Odyna smutná prosyla, líbala otce;

Vévoda muž, byťby před ním hořelo peklo,

Nedbaje nebezpečenství, a nedbaje muk jak

Mládenec vřelý chvátal, kam potřeba tvrdá,

Kam ho volala čest. K svým dorazyl lidem.

Sotva, že spatřil ho lid, kat řetězy sepiav

Vévodu k popravě vedl; zvuk radosti bůjně

K nebi se nesl, neb Mehmed poklady dělil,

Klenoty Mamelukům, Odynu sobě,

Slibuje vítězství a y kořisti hojné.

Naděje spíjela zbor, a zbrojila k bitvě.