Vratislav. Zpěv čtvrtý.

Srazyv zástupy různé, a jistotu zvěděv,

Že se již sultán z Syrye do Egypta

S vojskem vracuje svým, sám hrdina Český

Touží, aby se spojiv s Křesťany, chvátal

K slavnému cýli. Y skrovného nebezpečenství

Zmařuje troud, y rozbroje za Jordánem

V porodu duse sy klestí drsnaté cesty

K pokoje chrámu. Teď s Selimem rozmlouvaje

O pravém štěstí, duchem se v bohaté vlasti

S přátely staviv v májové kráse sy štěstí

Mylného bubliny tvoří. Z pokoje chrámu,

Z rozkoše lůna co svodná světlice svádí

Bouře ho v touň bíd, v kalinu zlosti a sváru.

Vidíť v horách zástupy proskakujícý,

Slyší v zdálí zbitých nářky a hromy

Lítého vojska. Y dým jak sloupové vzhůru

Vystupujícý, ohnivé proudy a plesy

Vítězujícých svědčí zjevně, že vojna

Nová vyšlehla v plamen. Tu v rozpaku stojí,

Zdali to ze skalin svých sem se vyrojil Arab

Loupežujícý, čili to s ocelovými

Zástupy sultán padl jak velikomocný

Hospodin v svatyni Páně? Co orel se zkřídliv,

Hrdina nebezpečenství nedbaje žádných

Kvapí v boj, y své příkladem zvětřuje druhy.

Právě to svobody příští Křesťané slavíc

Pálili ukrutníka, a zpívali s hřmotem,

Že se y zbavili psot, y zlatého věku

Dočkali s dětmi. Neb dovršiv nelítostník

Vzteklosti míru co hladové zvíře se sháněl

Po milé nevinnosti, a šediny ztupiv

Mužnosti květ jak vítěz celého světa

V okovy házel. Nic růžové mladosti blesk, nic

Moudrosti hlas, neb vážnost vznešené ctnosti

Neprospívaly spiatým; vzteklec-li zahřměl,

Krása co dennice čistá s moudrosti hvězdou

V plamenu zhasla, a ctnost jak bídnice nectná

Hynula v skalách. Nemoha ušlechtilosti

Ztrpěti zlostník umrtvil vyhrožováním

Outlá srdce, a smrtí vyhubil smělost.

S pochopy nelidskými co zvlněné moře

Číhaje, jestliže stín jen podezřelosti

Mžikne, co hromové třícý vynutil pokoj.

S vysosti vzhlížeje v lid drak kořisti sladké

Očekával, a mstou své nesyté srdce

S posměchem kojil. Jen syvým pokynul čelem,

Stála tu hranice věž, a obět se vedla.

Lucya vnadná s stráží kráčela divou

V nevinné kráse, a nutila k tesknosti skály.

Pohledem jasným na své přátely hledíc

Outrpně vzdychla, a k milým řekla co anděl:

Přátelé milí! nevylívejte slzý,

Ráda jdu na smrt, tať skončí bolesti tuhé.

Za vás Bohu se modlím, za sebe hrůzou

Trňte, neb vás, ach! nehoda očekává.

Slyšíc Křesťané řeč své rozmilé sestry

Rukama lomíc volali o pomoc k Bohu.

Mečem tu zatočil dráb, a jakoby vymřel

Veškeren svět, zvuk v ticho se proměnil na mžik.

Katané dívčicy krásnou k hranicy hnali,

S ohněm se vyvalil dráč, a v národu ani

Lásky a ouzkosti hlásek se neozýval,

Slza se vylila v tvář, a v duchu jen vzdychlo:

Nevěsto Boží! krásného došla jsy lůžka!

Nebude prozpěvujícý líbati matka

Růžové dívky, y nebude s ošetřováním

Zlatých krásyti vlásků, hladiti tváří

Rozkoše své; ach! s očima zplameněnýma

Mládenec švarný k milence povzdychujícý

Neřekne: Na věkys má, ó ženuško sladká!

Nastojte! ženichem tvým a radosti bytem,

Slávo a klenote náš, jest hranice syrná.

Plačte, ó laskavé duše! a slzami svými

Posvěťte rekyně ctné a nevěsty Páně.

Jak drak chvátaje kat se k hranicy blíží.

Světice Boží! nevěsto Krystovi věrná!

Bolesti necyť. Ach, pro Boha! hranice hoří.

Anděli, kdes? leť k pomocy, nevinu spasyž!

K pomocy letí mládenec Celestýnus:

Křesťané z tupého sna se zbudili k činům.

V rychlosti lvové se sypou na poručníka,

Který stříleje blesk a drtivé hromy

S pohledu mračícýho y smělosti jiskru

Zmařiti míní; však jak proudové rostouc

Mužové duší hrůzami nezmalátní.

Takto se hrnou na vlka rozvztekleného

Sousedé statní. Dávno již sápavé zvíře

Trhalo plachou zvěř, a tejralo lidi,

Vlka se starcy, vlka se mužové báli.

Milenky spanilé, v lesých zahynujícý

Zvířetem slídným mládenec oplakává.

Milenec šťastný v duchu sy blažené časy

Se všemi radostmi tvořil, až nevinné duše

Spojí do smrti Bůh; ach, potvora lítá

Zhltila příbytek krás a srdečné lásky!

Matka co pěnice smutná ztráty své želí.

Dítky co srnky sy proskakávaly vůkol

Matky se ovinujícý, jí se y ptaly:

Pověz matinko nám, jsmeli milkové tvoji?

„Vy jste y rozkoš má, y mé nejrozmilejší

Na světě zboží!“ řekla a líbala dítky.

Pro Boha! vlk v tom přiběhl z tmavého lesa,

Roztrhl y mladosti květ y matčinu rozkoš.

Sousedé vidouc strašlivé podívání

Teprv se pejřili hanbou, teprv y na zvěř

Strojili zbraň, a škodného potřeli vlka.

Nejináče se Křesťané k outoku drali;

Spatříc mládeže zběh jak tygrové mstiví

Ztrojili sýlu, a k činům výšili ducha

Mužové prudcý; divocha roztrhujíce

Házeli za pannu krásnou v plameny žravé.

Ženy a dítky a starcy prozpěvovali,

Že se již zbavili pout, a y ztrestali draka.

Takto se raduje sedlák po tuhé zymě,

Vyjdeli na pole svá, a v rozmaru uzří

Pšenicy vykynujícý. Očima jiskře

Nemoha tajiti cytů s prozpěvováním

K domovu běží, milenku k vřelému srdcy

Vine a srdečně praví: Přestane nouze,

Přestane, dušinko má! vždyť na poli bůjná

Pšenice směje se tak jak veselé nebe,

Ouroda Boží slibuje nám a y všemu

Národu hojnost; s přátely plésati letos

Pospolu budem. Slyšíc čiperné dítky

Otcovu řeč jak ptáčkové poskakujícý

Rukama tleskajíce a matinku s otcem

Líbajíce sy jistí: Ouroda Boží

Strojiti hody, y radosti chystati bude.

Křesťané smělí zpívali po vítězství

Zvýšujícým zpěv, až hory a doly

Hlukoty čtveříc zvířata smrtily plachá.

Radost jim jiskřila s očí, radost se mocná

Jevila z činů; přítele přivinul k srdcy

Věrnému přítel, a líbaje protivníka

Mládenec horlícý hněv vypudil z duše.

Usta jen mluvila med, a zšířené srdce

Vylilo radosti proud, až smyslové vřelí

Veselostmi se spíjíc tvořili v příští

Blahoslavenství ráj, kde pokoje chrám a

Svobody hrad se stkvěl jak ohnivé slunce;

Krásou mladnoucý co andělé lidé

Kouzlili nebesa svým, a s obdivováním

Blažícých krás chvátali k věčnosti moři.

Mládenec Celestýnus Lucyi krásnou

S hranice strhl a milenku klesajícý

Líbaje řekl: Zbuď, zbuď se, ó dušinko drahá!

Z tuhého sna, a na svého milého vzhlédni.

Hle! již zahynul dráč, jenž ozdobu světa

Zhyzditi chtěl, již svoboda zblažuje nás, a

Jednota s láskou šlechtí bohaté kraje.

Povstaň a cyť jak sousedé obživujícý

Rozkoše med, a mi láskou nebesa kouzli.

Praviv milenku stiskl, a k životu křísyl.

Lucya povstala z mdlob, a s obdivujícým

Pohledem patříc na svého vyvoleného

Vzbudila cyt a plameny srdečné lásky.

V rozpaku stojíc, jakoby zvětřené smysly

Zlý sen mámil, se zhlížela na všecky strany,

Vidouc přátely své a y rozmilé družky

V svobody požívání zmocněla s nimi.

Radosti hřmícý Český vévoda zvýšil,

K němu co včeliček roj se vysypal zástup.

Jak máj, sepneli mráz a hubivé bouře,

Krásou oděje kraj, v lid radosti seje;

Takto y příchodem svým náš hrdina zbory

K blahosti vedl, a s štěstím rozkoše vštípil.

Nespustě oka, a nemluvě slova co přítel

Nejvěrnější s národem radosti děle,

Vypravování příběhu žalostivého

Slyšel, a v povídání ženicha sýlil.

Vévodo slavný! promluvil Celestýnus,

Láska a náboženství v májovém věku

Spojily srdce y sladily rozkoše mdlého

Života nám jak andělé nejmilostnější.

Rodiče přátelé pevní, ctitelé vroucý

Dobrého Krysta y dítkám skalili outlým

Do srdce ctnost a důvěru k pravému Bohu.

Před Bohem živým přísahu složili za nás,

Že y my drahého Krysta se neodřekneme,

Kdyby se vyvalil vztek jak zbouřené moře

Mstivého pekla, a dráčové ozbrojovali

Hrůzami smrt, a bídami mrtvili ducha.

Jakoby do srdce Bůh byl křehkého vstoupil,

Jakoby duch již slabý k moudrosti dozráv

Cýtil y mužnosti moc y naděje sladkost,

Klekli jsme k otcům, mluvili s rozhorleností:

Bože! ó slyš, co my klesavé slibujem dítky;

Byťby y lahodil klam, neb nevěry střely

Zděsyly nás, předc zůstanem Krystovi věrni.

Rodiče v obdivování spínali ruce

K nebi, a světili na smrt v potřebě tvrdé

Rozmilé své, a prosyli Boha, by v mukách

Miláčkům hrad neviny klesnouti nedal,

Jakoby hledíc do divé budoucnosti

Spatřili kříž a nesnesytedlné muky

Sklíčené hanami ctnosti. Co v vytrženosti

Klečíc cedili slzy, a rukama lomíc

Viděli vichřice bíd, a nebezpečenství,

Zhlídli y ráj a koruny odplacujícý.

Skočíc líbali nás, a hrdiny k činům

Nutili chvalným, by se y nebesa stkvěla

Vítězstvím, by y končiny celého světa

Roznášívaly ctnost jak věčnosti stálou.

Řečí tou nám outlá zmocněla srdce,

Zobřila láska, a vyšlehla v plameny věčné.

Od toho dne jak bratr a sestra a Boží

Posvěcency rostli jsme stromkové štíhlí

V nevinné lásce, a blažili rodiče dobré.

Lucya sladká krásami splývala mezy

Dívkami krásnoucými co na nebi mezy

Hvězdami měsýc, k ní se co k Bohyni vábné

Hrnulo mládků klenoty obětujícých,

Aby sy za bohatství koupili lásku

Kouzlivé dívky; těm odpovídala panna:

Nemám na prodej srdce, a barvila studem

Sněhové tváři, y marnou plašila lásku.

V skroušené nevinnosti co anděl se koříc

Neznamenala bíd, jež zplodila krásou.

V samotě květná s rodiči milovanými

Trávila mladosti věk, a jen k živému Bohu

S matkou vstoupila v chrám, by zde plamenné srdce

Přinesla v obět, a svůj slib ztvrdila Krystu.

Jediné do sadu s otcem v obživujícým

Chodila máji, by květina nejrozkošnější

Růžemi kráčejícý sýlila zdraví.

V blesku své krásy co růže se z poupěte pnoucý,

Neb jak Bohyně lásky se vydala s otcem

V loudivém jaru, by s krásami mladnoucými

Slavila máj, a y původa zvelebovala.

V rozkoši plynouc, na nebe modravé hledíc

Plavala, vicher se strhl, a lodičku zvrátil.

Se břehu do vody skočiv milenku vyrvu,

Střelím v proud, a s otcem se vracuji na břeh;

Ku panně kvapím, mrtvou dívčicy zočiv

U milé klečím, spínám do nebe ruce,

K Bohu se modlím čekaje pomocy s nebes.

Lucya skřehlá neotvírala oka,

Nehnula rukou; srdce mé trne y doufá,

Milenka vzdychla, a hledí; pro otce letím.

Otec se zkřísyv chvátá, k věrnému srdcy

Stiskuje rozkoš svou, a děkuje Bohu;

Cytové vrou, duch mocný vzhůru se pne, a

Štěstí nejsladší své rozmilé líbá;

Neboť mne s pokladem mým ctný spojuje otec.

Právě v ten čas boj rozhodl svobodu naši.

Turcy zvítězujícý Křesťany střeli.

Sultán usadil nám jak dravého tygra

S zástupem lítým vládaře Ibrahýma.

Potvora stařec co had a slídivé lišče

Spatřiv Lucyi krásnou zahořel láskou.

Pro otce poslav ustama jedovatýma

Rozkazy hřměl: „Tvá Lucya manžela žádá,

Já sy ji volím, k svatbě se Křesťane chystej!“

Hrůzou zkameněl otec, a zmuživ se pravil:

„Vládaři mocný! Lucya milenka Boží

Zůstane Krystovi věrna.“ Pokynul vládař,

Drábové zajali otce, a přivedli dceru;

Ředitel lahodě jí jak mládenec vábný

Slibuje hory a doly, a panna se zpírá;

Zbouřenec hrozý, panna co vlnami zbitá

Skála tu stojí; nevěsta Páně y smrt a

Potupu spatřuje jistou; s váhy se nehne.

Ředitel bouřícý jak zdrážděné zvíře

Chystaje smrt mou milenku řetězy spíná.

V děsyvé nocy se s poklady lahodivými

K milým prodírám, pak v pustinu pádím;

Zhlídaje skrýš, a se skalami vrhaje v chrastí

Jeskyni vidím, plésám, vracuji k svým se

Srdcým; jakby mne hrom střel, bez sebe stojím,

Hrůzy mne křižuje vztek; ach! mrtvého zočím

Starce a Lucyi jatou; nebezpečenství

Roste a smrt se již ježí; zbystřuji sýlu,

Slyším o vítězství, mládence zbrojím,

Bleskové střelujem v boj, zlý velitel hoří.

Mládenec ctný řeč skončiv s národem plésal,

Vévoda ztišiv lid, a y krajinu zřídiv

Chvátal, a přeplavil Jordan, aby se šťastně

K táboru vrátil. Zde hlad a divoké bouře

Spatřiv ztrnul, a zkusyl, že Křesťan y Turek

Neznaje milosrdenství neřesti spáchal.

V plamenu ves, a lekavé pouště, a v zmatku

Zoufajícý zbor mu před oči smutné

Stavěly podívání. Selima vyslal:

Co se to děje? a s hrůzou výpravu slyší.

Křesťané zhubili rod, ves spálili s hradem.

Sotva že skončil se boj, lid radosti v kraji

Rozsývaje sy v růžové budoucnosti

Čaroval ráj, a se s přítelem miloval přítel.

Sousedé slavili den, v němž ctitelé lásky

Nevinné nejlahodnějších užili štěstí.

Radosti zvuk sem Křesťany hltavé svolal.

Křižovnícy pobili s ženichem hosti,

Nevěstu čistou pro sebe zanechajíce.

Vévoda ztrojiv sýlu již Křesťany stíhá,

Káže, by vydali kořist; Rudolf se zpírá

Vydati dívku, již miluje nad život svůj, a

Očima pálaje smrt dí zůřivec k vůdcy:

Byť se y valilo peklo, své hájiti budu

Rozmilé dívky. Či myslíš, vévodo bůjný!

Okoli mžikne, že červové svinem se v prachu?

Y my jsme hrad, y my ozdoba jasného Krysta.

Vévoda káže, a zbujník rozpalem trna,

Skrývaje do srdce mstu v poušť paluje mračnou.

Hrdina vrátiv mateři dceru se loučí

S Selimem svým, a co milenec kráčeje Boží

Spatřuje cestou šelmy a rodiny zbité.

Tam, kde se spínala věž až do nebes hrdá,

Kde se co ve vodě ryby a v křovině ptácy

Radovávala mládež co rozkvetajícý

Růže, a vábila k hrám své spanilé družky,

V oboře krásy a rozkoše zbořeniště

Jevilo rozvalem svým skrýš neřesti lidské.

Z děsných vyskočiv děr muž loupežujícý,

Pocestné obrav loupeže s ženami dělil.

Práce y řád zde vymřely s šlechetnostmi,

Lásky a pravoty květ jak ourody zvadly,

Se země zmizela ctnost, mor vyskočiv z pekla

Vysypal na lidi jed, tuť rodiny mřely,

Mrákota potřela oči, a omrzujícý

Tesknost sepiala ducha, a rozžala plamen

V zbouřeném srdcy, až žížní vysychajíce

Lidé se svíjeli v kolo, a jedovatina

Každý zkřížila oud, mdlé zkroutila oči,

Strhala průchody syl, a zmrtvila duši.

V táboře u křižovníků třáslo se vojsko,

Jestliže vysype mor své záhuby na ně.

Smrti se děsýc průchody uzavřevše

Nedrali po kraji měst, a nebili lidí;

Za to se přihrnul rozbroj s hrůzami všemi

V lakomé pluky, a vášněmi rozkvasyl srdce.

Muží závidějícý hojného zlata,

Vlády a rozkoše vůdcům, ozbrojovali

Duchy své mstou a pravice vyhrožujícý

Zbraněmi jedovatými, a očima jiskříc

Zdivočenýma y smrt svým nejrozmilejším

Chystali bratřím. Zradiv přítele přítel,

Vévodu voják skrovnou dusyli jiskru

Lásky a vděčnosti v svých jen plamenem vzteku

Plápolajícých srdcých. Zrádcové chytří

Podpalujícý lid jak chytlavé chrastí

Mluvili k plukům: Proč jak Bohové hrdí

Vůdcové v blahosti sedíc zlatem se krásý?

Bleskemli zmámiti nás, neb pohany stříti

Usylujíce co pávové vykládají

Ozdoby své, a párami národy krmí?

Pěnyli sultán, čili se mužnosti zhrozyv

V pustiny ukryl? My skály a ozdoba Boží,

My jsme co hromové pálili v boj, a y zpurné

Zmařili Turky, y svatou vzkřísyli víru;

Jakou odplatu vzali? Je lahoda líbá,

Vítěze nahota hyzdí. Dlouholi v bídě

Mužové Boží vězeti, slzami jako

Chatrné ženy své máčeti tváři, a knížat

Budem co Boha se báti? Ha! nikdýli hvězda

Svobody nevyjde nám, a rozkoše chrám se

Nezotvírá vítězy mocného Turka?

Protoli synové štěstí z rozmilé vlasti,

Z hojnosti od svých žen jsme se vytrhli zrádně,

Abychom v porobu klesli, a zemřeli hladem?

Zpurcy vylili vztek, a zbraněmi hřměli.

Spatřiv v rozbroji pluk teď promluvil Konrád:

Netřeba rokování, mámeli hlav svých

Mužové vznášeti k nebi, či líbati pouta?

Odplata smělosti trůn, trest chudoba bázně.

Praviv vytrhl meč, s ním do kola šlehal,

Jakoby na smrt boj chtěl s knížaty vesti.

Zmámené vojsko y zlata y svobody bleskem,

Házelo zbraň, a očima knížata zbilo.

Jako se vyhrna proud s hor k nebi se pnoucých

V propasti sklep, hřmí, skalami tře a se pění

V drsnaté cestě, a vlnami stromy y kámen

Stíraje dráhy sy ráží, stoleté duby,

Vrcholy věčné co písek a lupeny s chrastím

Metaje v propast: takto y rozvětřency

Plodili hluk, až se hory a doliny třásly,

Množili strach, až se knížata ukrývali,

Sýlili moc, až se v zástupy neprohledné

Zrostouc živili bouři a syrnaté hlavy

Pudili k vztekům, jakoby povstalo peklo.

Jako se vztekaje kanec jen očima jiskře

Strašlivě rochá, tesá do stromu zuby,

Až se y otřese strom, by myslivce strhal:

Takto y pluk, řád bouřemi roztrhujícý,

Po zemi lítal, a zbraněmi řinkaje obřil

Rozbroje vztek, a hledaje knížat co lítá

Potvora hrozyl, že vévody zbije, a vlády

Šťastný vítěz se ujav svobodu zvěční.

Knížata vidouc drtivé nebezpečenství

Na těle zkostli, a zemdleli na duši hrůzou.

V těsnu y slávy y pokladu opustivše

Z tábora prchli; jen proudu se hrdina Český

Zhoubnému opřev dráčům postavil v čelo.

Hrdino, stůj! tys s zástupy v zůřivé bitvě

Navzdorování dělil, ne stříbro a zlato.

S námi se spoj, a vládu y klenoty rozděl.

Řekli, a čest jak vládaři vzdávali starcy.

Ladislav řeč vyslechl s obdivováním;

Pohleděl k nebi, a s vážným promluvil hlasem:

Synové Boží! Pánli to velikomocný

Vzkazuje vám, byste ztupili zákon, a Krysta

Vyvrhujícý ze srdce nepovolency

Hájili slovy, a ďáblům sloužili skutkem?

Ještěli dost jste, ó řekněte, vyhrožujícým

Pohledem světům nenatropili děsných

Ukrutností s usměchem v svatyni Páně?

Vzhledněte na činy své, a s vychlubováním

Řekněte šírému světu, že ďábelností

Vaší krajiny spustly, a rodiny zhasly,

Že se y bratří na milé bratry co divá

Zvířata hrnouc krev svých cediti oudů

Potokem chcete. O smrti! ó naděje má a

Utěcho nejvěrnější, v těsnosti přispěj

Starcy, by nevida mrzkých páchati činů

V pokoji se světa šel. Řekl, tváři sy skryl, a

Jakoby ze sna se trhl, kmet do nebe hledě:

Bože! rcy, jestli to tvůj lid? promluvil smutně,

Otče! ty národy blažíš, tito je trýzní;

Zdárných synů svých zde nenajdeš, Otče!

Ztišil se, zástupem valným zhlídaje, jakby

Ptáti se chtěl: Kam, synové! pohnete sebou?

Nepokojnícy ztuhli, a patřili na se,

Jakoby hrom byl udeřil z nenadání.

Z mdloby se zbudili zas jak klátivé třtiny,

Brzy je vábila čest, již klonili ducha

K pěknému zlatu, a vévodu ctíti, y zlato

Líbati smejšleli vřelcy. Rozpaky spatřiv

Hybného vojska co zvětřenec promluvil Konrád:

Dlouholi, vévodo! nám co dítěti mdlému

Mužům kovaje chlapství kázati budeš?

Věčněli příkořenstvím tříti se máme,

Trpěti hlad, pout hanebné cýtiti břímě,

Jak sy jen vévoda smyslí letěti v smrt, a

Knížeti věčnosti chrám, bič vybiti sobě?

Vůdcové Bohové nejsou, nejsme my stáda;

Pročbychom mužové hájíc spravedlnosti

Těchto se báli, a necti se hrozyli věčné?

Hospodin zvýší nás, věk nastane zlatý.

Darmo jste hejčkali sprostý v tuposti národ,

Rozumu slunce a blahosti zvítězujícý

Hvězda své odkryly krásy, a zplašily mraky.

Pravoty chrám se tu stkví, a národy božstvím

Sýlí s výsosti duch; vždyť vedeme zbraně,

Abychom roztřepujícý zvrátili střely

Mocného ducha, a srazyli na hlavy vaše.

Neboť vy, škůdcové bůjní! utiskování,

Bídy a moru a neřesti každé jste pramen,

Vy jste ztupili Boha, y zkalili mravy,

Ze srdce vyhnali stud, a vznešenost z duše,

Zrada a nevěra vás jak syny své líbá,

Hody a rozkoše jed jsou vábivé práce

Rodiny vaší. Nemoha Hospodin snesti

Pejchy a vzdorování zpupného rodu

Vypravil mor, by hynouc střelami jeho

Spatřila moc, jenž nebem y zeměmi vládne,

Zbitá vojska, a zbraně se chopila na vás,

Byste y zkrotli y mocného vyznali Boha.

Synové Boží! víry a svobody svaté

Ctitelé nejvěrnější! chceteli mstíti

Boha a práv, zbraň ostřete na protivníky

Páně a celého světa, a nespěte v nocy,

Nepožívejte, bratří! oddechu ve dne,

Dokavad svoboda vás k svým nevine prsům.

Praviv zhlížeje jiskřícýma co satan

Očima syrný lid svým rozohnil vztekem.

Plukové bouřícý jak roztřepujícý

Vichrové les, jak hromové rozdrcujícý

Věže a skaliny hřbet, jak vyvracujícý

Proudové s kořenem kmen se hejbali k zkáze,

Vydali hluk, jak na nebi v dusyvé bouři

Poslové Boží hřmí, až světové mrou, a

Mužové trnou. Proudu se zdivočenému

Postavil v bok náš hrdina neustupný,

Vytrhl meč a řád y poslušnost kázal.

Plukové stojí, hledí s obdivováním

Na kmeta ctného; tuť Konrád s posměchem ptá se:

Stínli y vítězství vám, mužové! vyrve?

Sepněte starce, ať řídí v jeskyni hady!

V zmatku co činiti má, lid váhavě páčí.

Jako se ve snách muž v hor děsyvé skály

Zbloudiv straší, nevěda, kudy se dáti?

Řeka se před ním vlnami k nebi až zmítá,

Propasti za ním záhuby otvírají,

Na hoře drak zas čpavým plamenem srší,

Na hlavu hrůza mu sahá, mrákota šíří

Ouzkosti jed, duch mroucý paměti tratí:

Takto y pletl, y ukoval zvětřence zmatek.

Přímých hledali cest, a spatřili vůkol

Rozpukliny; co zlosyna řetězy spnouti

Hrdinu měli, že v tichu y bouři se vojska

Zastal; již práv a pokladu hájiti mužům

Kázala čest a víra y sladivé štěstí.

Vášněmi klátili sem tam duše se mdlé, jak

Na moři hřmícým vlny se kolíbají.

Z rozvahu zmatence strhl svým posměchem Konrád.

Přijměte okovy, muží! poroba sladká

Líbati vás, vám hostiny strojiti bude.

Vypršel čas, kde co Bohyně svoboda jasná

Se vší družiny krásou z rozmařilosti

Peleše odplyne v chrám své blahosti věčné.

Potupně řekl. Jak hadové syčelo vojsko.

Hrňte se, mužové! v boj, stud se sebe složte!

Hodina bije, kde ráj, kde oblažujícý

Svoboda s láskou rozvine vábivé krásy;

Dlíteli mžik, klam vaši porobu zvěční.

Pravil, a vévodu spial. Tuť nabylo srdce

Zvýšené vojsko, a vévodu obkličujíce

Posmívali se kmetu, by neviděl strachu.

Zvítězyvše co páni celého světa,

Jakoby Saladýna y národy valné

Zdrtili v prach, a zbořili odpory věčné,

Slavili vítězství, a svobody líčíc

Krásu y rozkoše štěstí, lahodu vlády,

Věku y zlatého příští tvořili sobě.

V zpěvu a pokřikování na milé dívky

Vyběhli v střed, sklad pokladu obkličujíce.

Jako se kůň, když stín neb hřmoty ho zplaší,

Přes hory doliny žene, a v bouřivém letu

Lidi y zvířata děsý; jako y pes, když

Řetězy srazyv se vztekaje zástupy honí:

Takto y pluk sy k hrůzám rážeje cesty

Sváděl, a hnal lid vzteklosti odporujícý.

Rozrazyv hrad, a odkryv pokladu lůno

Vejskal, a zloupiv sklad k svým paloval stanům.

Vratislav se vracuje knížata potkal,

Zaslechna novinu strašnou do boje kvapil.

Dráči vévodu zhlídli, a na duši zklesli,

Konrád praporec svůj skryl v pustiny šíré.

Vévoda k jeskyni jel, kde vzdychaje otec

Řetězy řinkal. Kdo bolesti dobrého syna

Pocýtí, a kdo radosti vážného starce?

Prozpěvování jeví národu cyty.

Vévoda horlícý, v sněm uvodiv kmeta

Mužného v poutech co mrzkého otroka, mlčel.

Zrádný pluk padl na zemi, čekaje s hrůzou,

Brzyli vyřknou smrt. Tak osudu čeká

Otcův vrah, a y barvami živícými

Vyobrazuje muk sy vyděsujícých

Stvůry, a stokrát smrt a y ouzkosti morné

V hodině cýtí. Hrdina ukazujícý

Na Ladislava a na jeho podobu vážnou

K zástupu dí: Kdo vévodu z nešlechetnosti

Viní, k soudu se stav! Co to? všeckoli mlčí,

Ticholi hlásá zásluhy nezhrozeného

Muže, proč okovy svírá hrdinu vojsko?

Skončil se soud; vy jste hroznou spáchali neřest.

Za vinu vám můj moudrý odpustil otec.

Do nebe křik, pláč, radosti vyjevování

Táborem tváří rozpaly obživujícých

Láskami srdcý; dobrota zdrcuje skály,

Ztvrzuje řády, a vojsko y knížata míří.