Vratislav. Zpěv desátý.

Ztišiv se bídný král v svém strhaném srdcy

Poznovu cýtil, že blesk a sláva a zlato

Člověka neuchrání před divokými

Střelami osudu zlého. Ach! obnovil v duchu

Rozmilé rodiny pád a popuzeného

Národu vztek; svou bídu a samotu trpkou

Rozbíraje se strhl sám v hlubinu bezdnou.

Vůdcové patříc na mdlého starce y slávou

Ztrnuli vrtkou. Takto y klesnouti může

Hrdého vítěze moc, a hrdiny poroba sevře.

Vzdychnouc cedili slzy co bázlivé ženy.

Zočiv král, že se smutným vypravováním

Pohnuli muži, v ouzkosti politování

Došev děkoval Bohu, že spatřuje lidi,

Dřív než do hrobu vstoupí. Krůpěje sýly

V hromadu sehnav Čechům pověděl dále:

S štěstím zradili krále y přátelé mylní.

Utěcha zmizela z duše, a pokoje u svých

Nemaje věrných neviděl pokoje v zemi.

Turcy pozorujíce, že Křesťané v bitvách

Slabnou, počali boj jak zrádcové skrytí

S Křesťany vésti. Co stínové k západu rostli

Vražedlnícy; ctitelé pravého Boha

V lůnu své rodiny schnoucý vraždami mřeli.

Do nebe spínal se hlas mdlé neviny denně.

Na mstu y vyzvali kněží, na mstu y ženy

Mocného Boha, a s hrůzou čekali, denli

K západu chvátal. Tuť padali oběti vzteku.

Mstivý Nuredýn nám slibuje věrnost

Přívětivostí svou lid schytrale šálil.

Na oko anděl se Křesťana těsného ujav,

V temnosti kovaje pád svár po zemi šířil.

Nejbolestnější trn mou umrtvil duši,

Když náš milenec Boha y krále se spustiv

K Saladýnovi prchl, a proroka objav

Zlořečil Krystu. Tu hrůzy se svalily na mne

Celého světa, a král již povrhel lůzy

Potupujícý topil se v ouzkosti kalu.

Z svatyně Páně a z králova domu se zrada

Zrojila na světy šíré, a záhuba jistá

Hrnula na křižovníky. Vždyť Emanuel,

Čítaje myšlénku tajnou sprostého krále

V hlubině křehkého srdce již nastrojil syti,

Aby, mé panství zvrátiv, Křesťany zhubil.

Bídník přísahy skládal, že do hrobu složí

Nevěry blud; ach! zoufalec do hrobu složil

Vděčnost, víru a čest, a co člověka krásý.

Běda! že zvýšil jsem prach, a ještěra v srdcy

Pěstoval dobrém. Zde příběhy mrzkého zrádce.

Vytrhnuv z poroby pout a y z hořekování

Pachole mdlé, jsem co milenec k domovu chvátal,

Abych y Krystu y národu ctitele zýskal.

K službě ho posvětiv své, a y s obdivováním

Spatřuje lásku a schopnosti vykynujícý

V obra jsem zrostl. Boj vznikl, můj hrdina vítěz

Položiv k nohoum slávy a podrobenosti

Korunu neuvadnoucý, v srdce se varné

Zaryv sy podmanil trůn; král podivotvorný

Národem vládl, až příhoda roztrhla roušku.

Z chrámu jsem šel; v tom z hlučného lidu se syvá

Vyskytne žena, a před všemi ochrany žádá.

Slibuji pomoc a lid svým pohledem jasným

K podivu kouzlím; slyším žalobu, trnu.

Dceru, co světicy čistou, pokrytec dvořan

Ulovil matce; mé srdce se pomluvě zpírá,

Nevěře slovům k milency uvedu ženu,

Dračice na něho skočí, jakoby dráče

Neviny rozkvetajícý trhati chtěla.

Emanuel co v snách se dívaje na mne

Táže se okem, mé vnitřnosti probodujícým:

Bláznali vedu, by ctnost jak nebesa jasnou

Zakalil lstí? Sám pravoty obraz, a mdloby,

Lásky a neviny hrad slib před Bohem skládá,

Žeby se raději svrhl v důl syrného pekla,

Nežliby zavadil o stín oblažujícý

Neviny svět, neb v hradě a v svatyni Páně

Pochoval ctnost. Slov matka se rouhajícých

Zděsyla vřelá; lvice se na něho švihla,

Škubala vévodu řkouc: O mstiteli věčný!

Ještěli zdržuješ soud? Třep satana hromem,

Aby se ztišila ctnost, a vzkřísyla doma

Rodina mdlá. Lid hrnul se k nám, a y jistil

Loupeže pravdu, y dívčice ztejrané žádal.

Nemoha milenec víc své tajiti viny

Na zemi padl, a kroutě se pro Boha prosyl

Krále y Křesťany pravé, by na smrt ho zbili,

Jestliže neviny dráč se dopustil křivdy.

Pohledem zkroucujícým pravoty tvář k nám

Promluvil směle: Co na nebi hvězda mi rozum

Stočila panna a vylila do srdce jed, že

Mládenec, byťby co Bůh stál, klesnouti musyl.

Hrdina slávy a práv, již zvítězujícý

Sličnosti chlap jho škaredé žádosti nesa,

Okovy srazyti chtěje své potratil sýly.

Ach! kdož poroby muk, kdož rozbroje sprostí

Svadlého ducha? Y Bůh a y sláva y mužnost

Kázali mocně, by zrádné se vyhostil lásky.

Ach! zas Bohyně blesk, tvář omrazujícý

Zpurného obra y s krásami spojené vnady

Nevinné duše mne otroka na věky spialy.

Pro Boha! vrtkavé štěstí v rozkvetu slávy

Zradilo ctitele svého, a rozkoše mrou, y

Přítel se tratí. V hlubině necti se zhlíží

Po tobě, svobodo, man. Kde jsy pramene mocy,

Koruno ctnosti a živote nesmrtedlnosti!

Vytrhni z poroby pout jak Bohyně věčná

Milence svého, a k moudrosti trůnu a k chrámu

Slávy a blahosti veď co vítěze muže.

Ach! y ty zhrdla jsy mnou? Kde pomocy, ach! kde

Utěchy najdu? Zde přítele nemaje k tobě

Bože se přivinu můj! spas opovržence

Bleskotem lásky. Y u tebe pomocy žádné.

Láska, ach! udusujícý mocného ducha

Schopnosti krásné y strávila srdce, y střela

Rozum, y zhatila smysly, a pohrdla Bohem.

Vida, že z pout se nevyrvu zvýšené lásky,

Moudrosti jiskry se zmocniv skoumati hledím,

Pannali kvetoucý jak na nebi anděl

Bez viny kráčí? Pojav dívčicy strojím

Nevině syť, ctnost klesneli v nebezpečenství,

Čili se prodere z víru co nejspanilejší

Družice ctnosti, bych kráse se omlazujícý

Klaněl co Bohu, neb chlapkyni žádosti mrzké

Z mysli y mužného srdce již na věky vyvrhl.

Děkuji Bohu, že klesnuv v osudném boji

Pod nebem nejctnostnější nalezl jsem pannu.

Slyše tu řeč jak z tupého strachu se k břehu

Jistoty trhaje snář tíž se sebe házým,

Plésaje v srdcy, že milého bez vady vidím,

Že se y ctnost, že y ozdoba moudrosti výší,

Zjevuji radosti cyt, a vítěze líbám.

Ku panně chvátaje král, by nevinné duše

Spojila svátost a do smrti blažila láska,

Vypravil matce, že ctnost květ nejspanilejší

Rozvila v bouři, a štěstí vyplyne z bídy.

U dcery jsme; tať lekla co draka se svého

Násylníka, a hrůzou klesala do mdlob.

Spatřiv dívčinin strach jsem stvrzoval svatě

Zděšené panně, že svátost rozmilé spojí.

Jakoby udeřil hrom, mé přislibování

Uvrhlo dívčicy v proud všech náruživostí.

Láska a stud a potupa opovržence

Lstivého s mstou své spojily střely, by srdce

Zbouřily outlé, a rozžaly smělosti ohněm

Těsného ducha. Co bez sebe plápolajícý

Na zemi k mým se nohoum sklonila dívka,

Mluvila všecko, co Bůh, co stud a y láska

Mluviti káže, a Bohem mne zaklínala,

Abych se neviny ujav, satana trestal.

Nevěda soudce, co mám sy smysliti v zmatku,

Hledím po muži věrném, by k pomocy přispěl.

Právě se vysypal k nám lid vyskakujícý

S hlukotem na mého slouhu, a bez strachu matka

Dceru sy vlastnila ctnou, y Bohem y lidmi

Zlosynu hrozýc. Chytrý v těsnosti dvořan

Ruce své spial, slib před Bohem skládaje svatý,

Byťby y zhynouti měl, že roztrhne pouta

Škaredé vášně, a pro Boha, pro svého krále,

Pro všecken lid své zostří schopnosti ducha,

Turkyby divoké zbiv chrám založil štěstí.

Ztišiv slovy se lid, jak milého Boha

Žehnaje hrdinu svého, a vynesa k nebi

Smělosti blesk, vin prominul mládkovi hrůzu.

Domů se rozešli všickni. Milenec lstivý

Žehraje na sebe sám dí k mylnému králi:

Pod nebem panuje blud, jen u Boha pravda;

Všecko je na světě stín, Bůh podstata věčná.

Zhrdnuv zmoudřenec slávou pyšného světa,

Shodiv se sebe tíž pěn ošalujícých

Pevného ducha, y Bohu y králi se světím.

Praviv poznovu zmátl y slovy y činy

Veškeren svět. Jak pěnami pochlebování,

Lásky a vděčnosti vroucý Křesťany zkouzlil,

Zradiv Boha y vlast se přivinul k Turkům.

Outěkem Křesťany zděsyl a zarazyl na sta

Do svého přítele mečů. Nemoha zradě

Věřiti ve tmě se motám, doufaje, že se

Protrhne ouzkosti mrak; zas novinu slyším.

Dcery co nejkrásnější v zahradě růže,

Sybila Melinin obraz a Sofia outlá

Zmizely z hradu. Co vichrové slouhové věrní

Letěli v kraj, a y v městě co chrtové bystří

Stíhali Křesťané stopy, a vykvetajícých

Nenašli krás, zrad nevymazali škvrny.

Teprv se v zoufání jak pitomec brodím.

V hrůze co konati mám? Tma všudy; ó Bože!

Jaký svalils to trest? Proč volence svého

Bídami stíháš? Toli ta odplata za mé

Práce a nehody v bojích? Jestliže jako

Otroky hrůzami třepíš ctitele věrné,

Budeli hájiti král tvé víry, a ctnosti

Šetřiti lid? Buď k utěše anděla seslav

Děti mi vrať, neb bídného do hrobu zaraž!

Zpozdilec osudu běh y rozkazem spnouti,

Boha y kárati míně jsem zůřiti počal:

Vyzvalli Hospodin v boj mne mocného krále?

Nebesa zmohu. Proč o Bohu mluvě se lekám

Stínu co dítě? Vždyť náhoda na světě řídí.

Praviv s Bohem jsem v boj jak hrdina letě

Všecko, co kázala žádost, vyvodil v skutek,

Jist jsa, že bez Boha dcer se y dotru, y zvěčním

V svatyni trůn. Kdož králi se opře? Svět slouží

Vládaři, nedbaje Boha. Tak, jakobych v lůnu

Rozkoše seděl a žádných neviděl tísní,

Mluvě y jednaje svár jsem po zemi rozsyl.

Z popele vyrazyl dým a v plameny vyšlehl,

Nebezpečenství snížilo zemského Boha.

Země y nebesa v snách pán říditi mysle

Neviděl po kraji bíd, jež snovali zrádcy.

Hrůzami zbitý klesl; sen přitiskl sladký

Vládaře k sobě a rozvinul loudivé krásy.

Spatřovalť ráj, v němž s dítkami roztomilými

Chodě co mocný Bůh svět zblažoval šírý.

Krásy a lahody květ a y všecko, co smysly

Zkouzliti může, se rozvilo v rozkoše sýdlu.

Dcery co dennice čisté, co koruny sličné

Mladosti vodily v háj, kde chrámy se skvěly,

Milého otce a ženichy představujíce

Mluvily jemně: Zde v pramenu krásy a lásky

Budeme s tebou bydlíc radosti žíti.

Sotva to mladice řekly, již z celého světa

Zborové přišli, a koruny obětujíce

Vládaři k nohoum, za Boha prohlašovali

Mocného pána. Hned mládkové, ozdoby hrdin,

S pannami ušlechtilými co májové kvítky

Z vonných kráčeli hájů k slavnému králi,

Aby y rozkoše ráj svou zvýšili krásou.

Již se y z končiny světů prozpěvujícý

Poslové hrnuli sem, v dar poklady nesouc,

Výbory krásy y práce y moudrosti lidské.

Zlato a perle a kameny, s prsteny věnce

V bleskotu spatřiv zvolal jsem: Bohové světa

Hrdého, kde jste? Sem do kola vkročte a semnou

Vběhněte v boj! Ha! klesnete v potupy propast.

Srdce se šířilo mé, duch zmocněl, a hlava

Zdvihala svou jak nebesa krásu, a moudrost

V plnosti rozvila strom své obživujícý

Sýly, že rozumu div a moudrosti jádro

Zpravuje veškeren svět jsem vyvodil kouzly.

Slovoli dím, hrad na mžik v pustině skví se;

Čeloli mračím, v ouzkosti světové mrou a

Moře schne, skály se planí, vrchové rostou.

V mocy své slávy a v štěstí sladkého květu

Káži, by lidé co Bohu mi oběti nesli.

Střely se sletěly sem z všech roztočin světa,

Písněmi rozhlašujíce y slávu y moc mé

Oblažujícý vlády, se klaněli Bohu.

Mocný na zemi král svrhl na nebi Boha;

Nový na zemi Bůh však zmařil se lidem.

Hrozný praskot a křik sny šálivé zplašil.

Chlapové vyzvali v boj div moudrosti, krásu

Slávy a Božství z pěn, y ztrestali snáře.

Skočiv slyšel jsem pláč a spatřoval oheň,

Pohlcujícý město. Co větrovec k pomocy letím.

Všudy jen děsý hluk a nebezpečenství,

Hořekování žen a hlasové starců

V prachu se poplazujícých do duše hřmějí:

Pomocy, lidičky! žádné, vždyť pro utrhače

Stírá nevinu Bůh, ach! pomocy žádné.

Slyše tu řeč jak osyka hrůzami trnu,

Vida y v tom kouř s ohněm se rozplozujícý

Cýtím křehkosti své, a rozumu pozbyv

Jediné mdlého se řídím člověka cytem.

Vůkol co bez sebe zhlížím, spatřuji ženu

S dítětem v plamenu mřít, je z plamenu vyrvu.

Zrádcové tuť y mne jali, y vyvezli z města.

Šalba se ztratila s očí hrdého krále;

Do sebe pohleděv duch, tmu zhlížeje všudy

Zhrozyl se nevěry své y vzteklosti lidské.

Nedbaje o sebe sám, jen na lidi bídné

Vzdechaje srdečně řekl: Ach, ubohé město!

Ozdobu zhubili tvou, by spáchali zradu

Bezbožnícy. Vzhlédněte, zvířata dravá!

Na domy strávené v prach, sem na lidi patřte,

V pouště se rozprchujícý. Mladosti květ a

Matky a otcové ctní se co chudery nazý

Po zemi trou, a y hladem y zármutkem moří.

K mstiteli do nebe hlas střel odplacujícých

Bleskoty vyzve, a Bůh vás divochy potře.

O Bohu promluvě sám jsem se vyděsyl zradou

Svou a y přísným soudcem. Ach! nevěra strašná

Střelila na duši mou a svírala všemi

Mukami krále. Tu brodě se v kalině strachu

Poznal jsem brouk své mdloby y mocnosti Boží,

Marnosti pěnivé slávy y hrdosti lidské.

Bože! jsem v ouzkosti vzdychl, jak před tebe vkročím?

Umyji šeredu vin slov utrhajícých

Jasnosti tvé? Ach! prominu ukrutníkům

Vraždy a potupu mou, bych milosrdenství

U tebe došel. Již nabuda ulevy v ouzku

Podrobil snář jsem se v bouřích osudu svému.

Zrádcové lesy a horami vozyli krále,

Dravá zvířata řvala, a houkaly sovy,

Tvrdý jediné lid jak v rozmaru jeda

Písněmi krátil sy čas, a hlukotem vejskal

V opětujícých divoké povyky skalách.

U jeskyň stavili vůz; král v dolinu kráčel

V smíchu co mol; zbor přihnal se nepodařenců

K němu, a starcy vztek jak zdivočujícý

Satané lid naň lijíc korunovali

Trním zkleslého pána a upiali k skále.

Rány a potupy meč mdlé umrtvil srdce.

Z těžkých vzbudiv se mdlob kruh na sobě cýtím,

V temnosti sedě co kůl jak mizera pláči.

Bolesti snížilyť ducha a zatmily pána

Slavného blesk; jen v tísnosti člověk se ozval,

Volaje v mukách o pomoc k živému Bohu.

Nářky se v hlubině skal jak hromové víříc

Rozlíhaly, a skaliny, jakoby semnou

Cýtily osudu ran, pláč opětovaly

S povzdychováním skalám; jediné lidé

Žádného v bídách neznali milosrdenství.

Bolest se nesnesytedlná množila denně

Hlavou umdlévajícý. Pro Boha prosyl

Lidi jsem o smrt, vyvolal na pomoc bídník

Nebe y zem hor, žádaje, aby se náhle

Sesypavše mne zbavili muk, a y všeho

Posměchu v mukách. Mdloba mé tížila oudy,

Zhasoval zrak, duch v těle se krátil, a nohy

Klesaly tíží. Vítám tebe, ó smrti,

Utěcho má! jsem vzdychl a bez sebe zůstal.

Zrádcové chtíce mne tejrati, vzkřísyli v život

Zhaslého muže; ach! bolesti strašlivější

Poznal jsem Lazar. Lidé y samota dnem y

Nocý mrtvili duši a trýznili tělo.

Nemaje v bídách komu sy postěžovati

Skále jsem vypravil bídy, a skála mé pláče

Slyšíc cedila slzy, a lidé se smáli.

Ach! což zavinil král, že co satané na mne

Hrnete přívaly muk? Vždyť v nebezpečenstvích

Pro vás vylil jsem krev, a vy příteli svému

Zradou zaplacujete dluh? Byť jste srdce

Kojili mstou, byť y potupa mocného pána

Těšila vás, již jste slavného záměru došli.

Vzhlédněte mužové sem, jak řetězy spíná

Vévodu kat, jak mrskaje vašeho krále,

Svrhuje v potupu trůn. Smrt jediné splní

žádosti vaše. Proč neuvalujete na mdlé

Oudy, než mukami klesnou, smrt, byste slávy

Dobyli na věky věků nejspanilejší?

Takto jsem stěžuje skalám ouzkosti srdce

Těsného chtěl bíd břemena poulehčiti

Sobě, a naděje jiskru v své vzbuditi duši.

Kyžby jen brouk, kyž stínby se člověka ozval

Zmrtvené mysli, ó tehdáž povstalbych muž, a

Zmáhaje trpkosti hrůz, y v naději plyna

Brzkého štěstí, všíbych se tvrdosti zpříčil!

Byly mé vroucý, byly mé žádosti denní.

Hospodin, vyslyšav hlas mé snížené duše,

Ztišil mne v mukách. Ráno jsem s obdivováním

V škulině spatřil, an tenata snovaje na mne

Zhlíží pavouk, jakoby zvídal, zdaž svého

Souseda poctím. Vítej, ó sousede milý!

V radosti vzdychnuv děkuji dobrému Bohu,

Slzy sy stírám s tváři, a s sousedem mluvím.

Pavouk tenata pleta se zastavil v prácy,

Jestliže pláč neb truchlivé vypravování

K jeho se dotřely uším. Jaké to Božské

Rozkoše v srdcy se cyt, a v raněné mysli

Vyskytl naděje blesk, že se s člověkem pavouk

O muky dělí, že se y milosrdenství

K zvířeti prodrala jiskra! O se srdce spadla

Břemena tíž, a hrůz se mi drtivé mračno

Ztratilo v páru. Co člověku člověk jsem bídy

Broukovi zjevil, a s ním se y radě sy hvězdy

Sladkého štěstí z pavučin předl, a y vida

Bubliny šálícý zas zmařené plakal,

Zhlížeje v potupy kal tak promluvil k němu:

Neznaje, sousede milý! koruny blesku,

Slávy a zrad, běh života v pokoji trávíš,

Jako y nevinné duše, co v samotě bydlí.

Rozbroje lítého třesk jim nesplete hlav, a

Slavené věčnosti dým se nedotře k srdcým,

Kdežto jen láska a sprostota panuje svatá.

Do věže tříská hrom, neb zdrcuje sosnu

K nebi se pozdvihujícý, netkna se lohu.

Slávy a vysosti tvář Bůh zkaluje štěstí,

Bourá rozkoše hrad, bud nedbaje blahých.

Člověče mdlý! proč z tichosti lůna se strhnuv,

Nevida hlubin a skal se v lapavé víry

Svrhuješ bíd? Stůj v skrovnosti oblažujícý

Nevinné srdce a lahody obětujícý

Věrnosti čisté. Ať zvětřenec podivotvorný,

Stíhaje sny, v byt věčnosti míře se ztopí

V rozkoše moři a zobří v oslavy chrámu;

Dlouholi hrdina šťastný v rozmaru sedě

Užije blahosti pěn? Jak dračice závist

Soků vyhrne roj, hrom nestranné pravdy

Zbouří ještěry v srdcy a bubliny zmaří.

Z okolu mrákoty patř, viz marnosti světa:

Velikomocný král chtěl říditi Boha

Rozumem svým, pout nemoha sprostiti sebe.

Takto jsem moudřil. Jen tehdáž moudrosti lid se

Koří, jestliže štěstí milence zradí.

Dokud se usmívá lesk lstivého štěstí

Na lidi velikomocné, co Bohové světa

Vykračujíce tě, moudrosti! slyšeti, světla

Rozumu viděti nechtí. Všecko, co slepé

Žádosti bleskot, co bublina pověry nectné

Před oči shrne, co kroutivé pochlebenství

Do ucha vdechne, byť krajiny hynouti měly,

Tuposti společnícy životy svými

Zvěčniti chtějí. Slunceli blahosti zhasne,

Pěnyli krásyvé prasknou, pitomé děti

V ouzkosti povzdychujíce tak želeti počnou:

Kyž jsem tě chudera ctil, ó moudrosti Božská!

Kyž jsem y na Boha svou byl naději skládal!

Na Boha, člověče! vzhlédni, a moudrosti šetř, když

Přeje ti štěstí, když med rozkoše sladne.

V rozkvetu slávy a v rozkoši omlazujícý

Zpozdilec ducha jsem pnul a sy moudrosti nevšiml;

V bídu jsem klesl, a v porobě moudrosti hlasem

Řídě se utěchy nabyl. Ať katané muky

Smyslíc horoucý y mne za živa pohřbí,

Svoboda nemdlí čistého ducha, a muž jsa

Nebudu schnouti a nebudu slaviti lotrů.

Katané draví slyšeli s obdivováním

Hovory mé, y pravili: Kouzliti umí.

S hrůzou vkročili v žalář, zhlíželi s světlem

Každý v jeskyni kout, a souseda mého

Spatříc s posměchem mstivým zabili broučka.

S přítelem ztratil jsem svět, s ním všecku y stálost.

Katané k soudu mne vedli. Zde rozmilé dítky

K otcy jen letí, otec své rozmilé líbá,

Žehnaje protivníky, že milosrdenství

Jiskra se v srdcých vzbudila zdivočujícých.

Soudcové soudí; na smrt vydali dítky,

K životu otce; ach! hlas ten pronikajícý

Vnitřnosti uslyšev král jak mizera k nohoum

Soudců padl, jak k Bohům spínal jsem ruce,

Slzami smočuje prach, a vzbuzuje skály

K milosrdenství. Nevinné duše co sladké

Hrdličky o život milý prosyly lotry

Rukama sepiatýma a pohledem, ocel

Pohybujícým. Katané s posměchem hledíc

Na naše hořekování tupili červa

V prachu se vinoucýho, a smáli se otcy,

Za děti prosýcýmu. Y ouzkosti trpší

Smyslili čerti. Krásu a nevinu Božskou

Mládeže kvetoucý mně rozvinujíce

Bodali do srdce meč, kat sličnosti odkryv

Růžové krásy se ptal: Zdaž srážeti krky

Před otcem smí? V tom odpraviv milého syna

Dětičky vedl; v hrob za živa složili otce.

Vzbudiv se z mdlob, v tmě zrady a strachu se zhlížím,

Vidím – vrahové nesou k obědu syna.

Vypraviv zklesl, a spínaje k vysosti ruce

Hlasytě splakal. Tuť vévoda těšiti mysle

Zkleslého krále a otce, mu naděje hvězdu

Vystavěl v budoucnosti, a nemoha otce

Ztišiti slávou, bolesti zděloval s ním, a

Zlehčiti na srdcy tíž chtěl politováním.

K táboru blížil se král, syn s knížaty vyšel

Vítězy vstříc; již zdaleka na sebe patří;

Prudký zmrtvuje cyt y krůpěji sýly

V otcovém srdcy; co mrtvý stařeček padá,

Živne a k synu se tiskne, a otcem se cýtí.