Vratislav. Zpěv devátý.

Křesťané k boji co sultán mocně se strojíc

Zpívali písně, že svatyni nevěry sprostí.

Naděje potvrdil Bůh; neb Zulima zašla.

Viděllis, bratře! jak na horu vstupoval anděl!

Promluvil muž jak horlivec s vyvalenýma

Očima, všecken se třesa, a nemoha slova

Živého vyrvati z ust, ach! viděllis pomstu

Mocného pána? Co Bohyně kráčela žena,

Vnadami kouzlíc svět; Bůh pokynuv okem

Anděla ozbrojil mstou; tenť švihaje mečem

S nebe se snesl, hřměl rozkazy opovržencům

Věčným, vicher se strhl, hrom zkřižoval světy,

Ze země vyskočil dým, puch umrtvil syrný

Po kraji ptactvo y zvěř; král temného pekla

V plamenu vyjev zhlížel se po milé kráse,

Uloviv rozkoše květ s ním v hlubinu letěl.

Nebe sy zakrylo tvář, a vichrové hřměli.

Mstícý Bůh tak potupiv pyšného světa

Slávy se vyvyšujícý rozbroje skončil

V táboře pro ženu mdlou, a nevěru snížil.

Takto y na Saracény se Hospodin zbroje

Zmate y moudrosti řád y Křesťany zvýší.

Vypravil div, jenž v táboře rozsyli dráči.

Veškeren lid klekl, s rukama sepiatýma

Děkuje Bohu, že hrdou nevěru ztrestav

Křesťany zázrakem sýlí. V rozhorlenosti

Přísahu složili muži: Potřeme Turky!

K vzteklosti rozvětřujícý popudil vojska

Mládenec Kvído, an pomocy u křižovníků

Hledaje svou a y milého nehodu otce

Vyjevil mužům. Turcy zajali krále,

Pobili nevinné dítky, jen královec Kvído

Prchnuv katům vzbuzoval k milosrdenství.

S knížaty zbouřil se lid jak ohňové syrní

Nešlechetností národu zavrženého.

Knížata drželi sněm, tíž na Vratislava

Složili msty zlé divochy rozdrcujícý.

Hrdina táhl, zbil zpurce, a k nevině kvapil.

V jeskyni vdrav se, ó pro Boha! podívání

Strašlivé spatřil. Tu kvílili Křesťané nazý,

K zemi je shyboval kruh, meč nad nimi visel,

Smrtí zděsuje stálou snížené duchy.

Kníže, co krýval své zlatem a šarlatem tělo,

V jeskyni zymou mře, chlap mrskaje pána

Posměchy z něho sy tropí. V prachu se třesou

S dítkami matky, a trhajíce sy prsy

Rozmilé své se snaží živiti krví.

U syna mrtvého kmet jak podoba smrti

Volá pronikajícým nebesa hlasem,

Aby se smilovav Bůh smrt na muže vyslal.

Ubožátku y v ouzkosti naděje bídných

Poslední smrt ušla, a od něho k mladším

Chvátala kněžím. Všudy jen děsylo peklo

Lidi, a zoufání meč do srdce tklivých

Vráželo duší. V propasti bídy a nářku

Ozval se hlas: Bůh vězným svobody popřál.

Jakoby zavolal v soud zvuk pohybujícý

Žilami mocných světů anděla Páně

Veškeren lid, tak ztrnuly sevřené duše

Hlaholem mocným; z hrobů povstali v život.

Vévoda v hlubinu lezl; jak z kotliny puch se

Udusujícý na horu valil, a mrtvil

Jedovatinami lid. Cosy temného v hloubí

Nasléchajíce šli po hlasu v hrob, kde se jak stín

Míhala podoba spiatá okovy k skále.

V pospěchu srazyli kruh, a vynesli starce

Z příbytku smrti. Co pochodeň dohořujícý

Na zemi kmet hasl životem slunce a větru.

Jaký zázrak se stal? Ach! bez sebe leží

Národu otec a velitel Jeruzalemský!

Křičeli osvobozency, běželi k němu,

Budíc milého v život y ruce y nohy

Líbali králi, a žádali skroušeně Boha,

Aby je oblažil láskou dobrého otce.

Stařeček v život se budě sy vzdychl: Ach! kdo volá

Zkleslého k mukám? Očima do kola hledě,

Jakby se protrhl ze snů: Pravéli vidím

Křesťany? řekl, čili stínové smysly mé šálí?

Ach, lid spatřuji Boží! Svobodo zlatá!

V skutkuli tvé jsem se sladkosti dotřel? Vždyť Bratří

Srazyli poroby kruh, a v svobodě piji

Posylňujícý dech, a na tebe slunce,

Obraze Boží! na vás nebesa patřím!

Klekněte obživujícý nohy, a ruce

Sprostěné kruhů k nebi se pněte, a usta,

Vyjevujícý cyt, své zavzněte díky

Mocnému Bohu! O Bože! ó světlo! ó nebe!

Ach! kdež naleznu slov, bych vřelého srdce

Vyloživ cyt svou před tebe rozvinul duši,

Pane a utěcho má? Ach znovu se rodím,

Bez strachu dychám, spatřuji slunce a lidi,

S nimi, ó živote můj! ó s vyvolenými

Přátely tvými zde mluvím. Hlasové milí!

Těsnému starcy, vy duši co zpěvové s nebe

Občerstvujete mou, y vy větrové tiší!

Lijete do srdce balšám; vějte; ó vějte,

Poslové Boží! do těla mrtvého život,

Aby se vytrhl z mdlob, a děkoval Bohu.

Ach! již nemohu slov cyt vyjevujícých

Pronesti z ust, neb radosti příval se k srdcy

Plnému žene, již hlava jde kolem, a nohy

Zemdlené trnou. Umlkl, a pooddychaje

S očima vytrženýma, a sepiatýma

Rukama na nebe zhlížel, a třesa se hořel,

Jakoby před Boha svou chtěl složiti duši.

Na těle stařeček okřáv srdečně zvolal:

Vítám obraze Boží tebe, ó slunce!

Vítám, krajino svatá! pramene živý

Milosti Páně! a tebe y svobodo milá!

Vítám vás, ó Křesťané! přátelé šťastní!

Ach! vy jste z hrobů mrtvého vytrhli v život.

Praviv, Vratislava co anděla Páně

Přitiskl k srdcy, a plakal, až slzy co perle

Kapaly s očí, až se y pohnuly skály.

Vévoda buřiče potřev s vysvobozencem

K táboru táhl. Pluk cestami prozpěvujícý

Vejskaje veškeren kraj svým obživil zvukem.

Vůdcové králi se klaníc hleděli mraky

Zplašiti s čela, a mrtvému zvýšiti duši.

Darmo y láska y čest svou složili obět,

Darmo y ozval se zpěv, vtip k usměchu nutil,

V smutek se pochovav král, stín po zemi kráčel.

Leželať rozdrcujícý na srdcy muže

Křehkého skála, a ouzkosti celého světa

Svíraly duši. Co nad oko miluje člověk,

Poklady, slávu a trůn a y rozkoše sladké,

Začby y vycedil krev, svět s usměchem prodal,

Svobodu, vlast, svou ženu a rozmilé dítky

Na věky ztratil. Jen neočekávané na mžik

Radosti zažil, že z muk král v svobodu přešel,

Hned v touň bolesti klesl, rod, sláva a zdraví

S poklady všemi co blesk se mu před oči stavíc

Zmrtvily krále. Co chudera v pustině bloudil

Nemaje živého broučka, by rozdělil srdce,

Sjednotil radosti s ním; až se z těsného smutku

Velitel strhl, vzdychl, jakoby pukalo srdce,

Jakoby duše se se vším loučila světem.

Z hlubiny bolesti své jak z syvého mraku

Prohleděv, hrdiny, k vám, svou vyložil tesknost.

Jako se neozve pták, list nepohne větrem

V ztišené nocy, a jedině po celém kraji

Panuje tichost, jakoby tvorové všickni

Zklesali v hrob, tak mlčíc Křesťané chtiví

Zhlíželi dychtivě v tvář, jižli mluviti začne.

Zmocniv se král své příhody vypravil takto:

V svatyni panoval mír, a příznivé štěstí

Každý stíhalo krok v mém usylování

O mdlého národu čest. Jak na nebi hvězda

V letě se čistí, spadne a jasněji svítí,

Takto y vznikla, y zmizela po zemi bouře.

Hledaje pravého štěstí hleděl jsem v srdcých

Národu rozdvojeného y vštípiti pokoj.

Než vztek rozdělil lid jak s bleskotem temnost.

Křesťané líbali kříž, jim smáli se Turcy.

Z posměchu vykynuv boj mé naděje zmařil.

Za to jsem rozkoše sladší v rodině užil.

Jako se po divé bouři svět krásami mladí,

Takto jsem s vysosti vstoupiv do bytu lásky

K šlechetné ženě se vtiskl a dítkami okřál.

V domově nehořel vztek, a nevřela závist,

Doma sy pevnila byt jak poslice Boží

V růžovém oděvu láska, a jasnila práce

Moudrosti sluncem, a plašila přívětivostí

Tesknosti mrak, y rozkoše živila v srdcy.

S očima laskavýma co andělé duše

Rozmilé letíc vítaly dobrého otce,

Líbaly příteli tvář, a se vinuly k němu,

Jako se přivine keř k své podpoře mocné,

Sladily řeč jak včeličky neviny medem,

Jevily vděčnosti cyt, jak srdceby chtěly

Rozkládati, a láskou zblažiti otce.

Tehdáž v skutku jsa král jsem lidu se tázal,

Pravý na zemi Bůh: Kdo mi na světě roven?

Jako se lukami tichá křižuje voda,

Jako se v ní květ na břehu vyskakujícý

S usměchem zhlíží, z čistého potoka pije

Život y krásu, y moji plynuly dnové

V rozkoše sadu, a rodina obživujícý

Láskou dobrého otce co májové růže

Vábila krásou, sýlila milosti vůní.

V blahosti vstoupil jsem chrám, když rozkvetajícý

Krásy co podivy světa se v bleskotu k očím

Stavěly mým, když synové mužnosti květ, a

Koruny krásy mé dcery se sypaly k otcy.

Líbaje manželku ctnou jsem hlasytě zplakal,

Nemoha přemocy cytů roztrhujícých

Zšířené srdce; y matka co Bohyně šťastná

V radosti plynouc cedila slzy, a děti

Klenoty nad světy dražší tisknula k srdcy,

Zlíbala každého tvář; viz, mluvila sladce,

Manželi, podoba tvá! Mne objala radost,

Slzy se vylily s očí, pohleděv k nebi,

Slzami děkuji Bohu, a na děti zhlížím.

Takto se z rozkoše rozkoš prejštila u nás,

Blaženost ztvrdila trůn, a svornosti láska

Poddala ruky, y u boku neviny Božské

Kráčela sprostota věrná postupujícý

K moudrosti chrámu; zde ctnost, zde sýdlila práce,

Krásy se rozvinul květ a rozumu sláva.

Časové zlatí! kam jste se se všemi plody

Sladkého štěstí poděli nám? Co sny láska

Zplašila radosti tiché, a zrodila hoře.

Melina, otcova sláva a matčina rozkoš,

Stkvěla se v zboru co Bohyně lásky, neb mezy

Hvězdami slunce, a kouzlila vnadami svými

Veškeren kraj; v ní otec své založil štěstí.

Spatřiv Melinu Rustan nevěry hrad, a

Zhrdnuv krásami mdlými sy vyvolil hvězdu

Slávy a vnad, a y věčnou zahořel láskou.

Nechtěje žádosti krýti mé Meliny žádal.

Nevěře smyslům, stál jsem co bez ducha, mysle:

Zdaliby sličnosti květ a národu rozkoš,

Krystova sláva a koruna rodiny jasné

Volila blud, neb mizeru vsadila na trůn?

Meliny volám, s hrůzou slyše y vida

Mocnou lásku a stálost bez sebe klesám.

Z mdloby se strhnuv spatřuji s dítkami matku,

Vůkol se zhlížím, Meliny krásné tu není.

Teprva lekání mi do srdce střílí

Rány a lomcuje tělem, a křižuje duši.

Otcova rozkoš a čest, ach! škaredé sani

K potravě slouží. Dítě mé nejrozmilejší,

Melino! mluvím, tyby jsy, nevinné srdce,

Otcův prohnavši bok svou zadala duši?

Pomni, mé dítě, co činíš! Hlubina věčná

Po tobě hltá. Přiviň se v nebezpečenství,

Dušinko, k otcy, ten rozmilé hájiti, ten krev

Cediti bude, by krví nevinu spasyl.

Nevěsto Krystova patř, jak potvora divá

S očima jedovatýma se v svatyni hrne,

Aby y nevinnost tvou, y radosti zbila.

Vstaň, třep nevěry zbraň y žádosti pouta

Se sebe svrhni, a miř jak světice Boží

K nebi, bys v blahosti chrám s svým vkročila Krystem.

Zýskati chtěje mé dítě jsem vypravil slovy

Všecko, co smysliti láska, co sevřené srdce

Zbouřiti může. Co milenec lahodě vroucý

Dceru jsem líbal, a s rukama sepiatýma

Prosyl co mocného Boha, by vyhubujícý

Svornosti květ a štěstí potřela lásku,

Živila rodinu svou jak světice vlídná

Plamenem víry a zvýšené šlechetnosti.

Však cyt zmocniv se srdce, a usta mi sevřev

Smyslu y rozumu zkleslou zbavoval hlavu.

Peklo mi hořelo v srdcy; ach! zradiloť dítě

Víru y čest; krev vycedil otec, a na smrt

Pro svého Krysta se světil, by založil trůn jak

Nebesa pevný. Svatyně skvěla se v slávě,

Jednoty zdvihal se chrám, lid množil se Boží,

S jasnosti blesku se vyrojil mrak, a y sláva

Se všemi lahodnostmi se na věky skryla.

Obrazem strašným zbiv se y věčnosti hrozým,

Utěchy hledaje bloudím, pokoje doma,

U lidu stání žádného nenacházým.

Nabyv krůpěje sýly jsem potěšil dětí,

Nemoha zoufajícý ztišiti matky.

Trnula, jakoby Bůh soud s anděly držel

Nad tvorem zrádným; stojíc zhlížela k nebi

S poděšujícý myslí, sklopila oči,

Klesala v prach, Bůh cytu y paměti zbavil

Duši co květina křehkou; bez sebe vstala,

Podoba smrti a potrava zoufalivosti.

S oka se nedrala slza, a nebilo srdce

Zbodané meči; ach! očekávala s hrůzou

Rozsudek přísný. Vidím, Bože, ó Bože!

Vidím trest; ach! ztracené dítě! co počne

V ouzku sy matka? O Bože! ach, politování!

Pane, tys utěcha má! z pout žádosti mrzké

Vytrhni svedené dítě! O Marya panno!

Pohledem potěšujícým na dceru vzhlédni,

K lítosti srdce mdlé vzbuď, y ji ku Bohu uveď.

Těmito slovy se modlila matka, a jakby

Zastkvěla naděje hvězda, se ztišila v bouři.

Nyní k dceři jsem šel, a k srdcy ji vina

Lítostně pravil: Mé ubohé dítě! a slzy

Kapaly s očí, usta se zavřela otcy.

Vidělť své spanilé dítě co květinu zvadlou,

Spatřil y tajný boj, jenž zkřižoval srdce

Vznešené panny. Vždyť každou krůpěji sýly

Sehnala vstříc, by zvýšila mužnosti cyt, a

Rekyně shladila lásku. Ach! v divokém boji

Nevina klesla; tu sklopila oči, a studem

Zakryla tvář, a se tisknouc k věrnému otcy

Zplakala vzdychnouc, jakby se loučila s světem.

Zkrotiv rozbroje v srdcy, a laskavě patře

Na dceru sladkou k ní jsem promluvil vlídně:

Jsyli to, milenko má? Kam zmizela růže

S májové tváři? Kde oči co hvězdy se třpytí,

Kraluje vtip, a živost podivy plodí?

Nemoha mluviti pro pláč na milé dítě

Smutně jsem hleděl, a povstav ze mdloty pravil:

Rekyně! z těsnoty vstaň, a z dravého víru

Žádosti k slávě se vstřel, y se koruny uchop!

Hospodin neviny štít své anděly vyslal,

Aby tvé hájili duše, a růžemi k nebi

Postlali cesty. Y na nebi světice Boží

Hvězdy se třpytí, aby tě krásami svými

Vzbudily k činům, aby tě ozdobu světa

Přijaly v radosti stan, a spojily s Krystem.

S nebe se spouští duch mdlých pozdvihujícý

K vysosti Božské, a plamenem zčištěné lásky

K činům hrdiny pudí. Dušinko! viz, tvůj

Otec a matka a s sestrami na smrt se bratří

Obětujícý svou čest za tebe vsadí!

A tyby, patříc na lid se odvažujícý,

Klesala v poroby jho, a srdečné lásky

Neodplatila láskou? Krystova dcero!

Zmuž se, a okovy třep své zaslepujícý

Vášně, bys květina rajská kouzlila divy

Vnadami vznešené duše, a blažila láskou

Rodinu svou, y slavila Křesťany vírou.

Dcera se pohnula řečí, s očima k nebi,

S rukama k prsům u otce klekla, a vzdychnouc

Bohu se vydala v obět. Co světice Boží

Povstala, k srdcy se vinouc dobrého otce

Slzami zrosyla tvář, a skroušeně hledíc

Žádala o smilování, jistila okem

Pronikajícým hlubiny zbitého srdce,

Nad život svůj že miluje rodiče drahé.

Známť já, milenko má! tvou lásku y srdce

Outlé, jsem řekl, vím, koruno ctnosti, že dlouho

Nebudeš mdlíti. Co trneš, jsem k máteři mluvil,

Pro milé dítě, že střelami nevěry klesne,

Láskou zahyne nectnou? Okrasa naše

Mohlaby zkaliti tvář své vznešené mysli,

Zraditi ctnost, již nad oko miluje v hlavě?

Vyšelli žádosti mrak, blesk rozumu mocný

Zažene tmu, a v kráse se zvítězujícý

Rozvine ctnost, a z nehody vyplyne štěstí.

Nebude Mahomed krásou stkvíti se Božskou,

Zvítězyl Bůh, má dcera se světice Páně

Prohnala bouří, krásněji kvete, a vítěz

Mocněji kráčí; za to tě miluji nad svět,

Pro tebe zvoluji smrt; rcy: čeho sy žádáš?

Milého mládence! vzdychla, neb bez něho umru.

Rozmilé dítě! ach! smyslové srdce tvé šálí,

Bublina podvodu stkvělá zklamuje duši.

Nevěř y krásyvé pěně, y mylnému smyslu,

Milenko nevěř! Co křišťál duše y srdce

Po nebi toužíc s Bohem se obírává.

Jestliže nemoha tvůj duch v přemyšlování

Strvati věčném se po zemi klesaje zhlíží:

Slávuli, zlato a ples jak rodiny zemské

Miluje vroucně; ó dušinko, spokoj se drahá!

Hospodin velikomocný pro ducha nechtě

Zmařiti těla y svolí, aby jsy v květné

Zahradě chodíc zbírala kvítky, a tělo

Věčného ducha zde byt všech užilo štěstí.

Krásali sladne ti, plesyli bouřivé těší,

Zlatali vábí lesk, kyň, dceruško milá!

Radosti rozsyv před tebe klenoty složím.

Srdce mé, otče, ach! poklady zavrhujícý

Žádá jediné lásky. O spanilé dítě!

Srdečně miluj! vždyť Bůh, vždyť šlechetné lásky

Plamen y schvaluje lid; proč cytby jsy svatý

Kryjíc v srdcy se opřela přirozenosti

Mocnému proudu. Hle! nebe se na tebe směje,

Mladosti věk svou růžinku k rozkoši loudíc

Čaruje na světě ráj; vkroč v radosti sady,

Prohledni krásy a vol; zde knížata slavná

Krásami podrobujícý hrdého světa

Ozdoby sobě, se k dívce co ku hrobu Páně

Sypouc srdce y koruny v oběti nesou.

Mládence krásného zblaž, svět před tebe klekne.

Nemohu, otče! mé srdce již zvolilo lásku.

Pro Boha, dítě! co mluvíš? Králové tebe

Zplodili, Bůh y lidé tě určili k trůnu;

Tyby jsy zapřela krev, neb zhrdala slávou,

Kterou svět a y Hospodin dívčicy poctil?

Ze sna se vzbuď, cyť plameny vznešené krve.

Otče! mně krev, mně sláva a pochlebování

Nezmate hlavy. Proč marná Bohyně k nebi

Pnulabych čelo, a svět snad šálila pěnou?

V srdcy mi žádosti vrou, a co chudina zemru.

Pro Boha! jaké to slyším od tebe řeči,

Ubohé dítě? Ach! rozumu zbavila láska

Milenku mou, že k peklu sy zvolila cestu.

Pekla se, otče! y neřesti nedotknu žádné;

Člověka miluji člověk; co mrzkého činím?

Slyše ta slova jsem hrůzou bez sebe zůstal.

Darmo, ach! pomocy hledám zhlídaje v svět, zde

Naděje jiskra mi zhasla, a přátelé s štěstím

Prozrazujícým krále y zradili svého

Přítele s povrhováním. Hospodin tváři

Laskavé zvrátiv v muky mne usmrcujícý

Vydal. Jak nevěry syn měl k trůnu se Páně

Blížiti, za hřích žádati koruny věčné?

Věčného trestu se leknuv ozbrojil hromem

Pravdy jsem jazyk, a svrhnuv řetězy strachu

K nevině hřměl jak krupové s bleskotem mračno:

Zrádkyně mrzká! svéholi prodati Boha,

Otceli železy spnouti, a zbodati matku,

Sestry y s Křesťany bratří zhubiti míníš?

Toli ta odplata jest, že se rozumu spustiv

Párami spíjel, a nad život miloval otec

Bohyni svou? Můj Bože! ó mstiteli strašný

Marného rouhání! tys, nemoha snesti

Oslepujícý lásky, své pravice hromem

Štěstí sladké mé potřev Bohyni snížil.

V slávě světa se spínal, a v rozkoši sedě,

Věčnosti spustiv se král, chrám zmilené modle

Vystavěl hrdě, y mroucý oslavil krásu

Nad Boha tvůrce a radosti neuvadnoucý;

Za to mne Bůh v touň mořivé neřesti srazyv

Osypal hrůzami bíd, brouk v kalině necti

Plaze se vzdychám, nesmím v ouzkosti k Bohu

Zoufalec zříti, a hledati naděje hvězdy.

Kdo se mne zastane v bouřích, dcerali otce

Vydala v smrt, a z Krystova lůna se vyrvouc

Hodila v nevěry stan, a zhyzdila slávu?

Nastojte! víra a čest mře, bludové živnou.

Spadněte nebesa na mne, a skály se zbořte!

V hlubině bolesti král k vám o pomoc volá,

Vámiby čest a y rodinu pochoval čistou.

Chudina král krev s Křesťany vycedil svatou,

Snášel y hlad a y morové střely, by dceru

Krystovi odjav, a šediny znectiv y trůn y

Boží poškvrnil hrob. Smrt jediné zbaví

Potupy krále, a víru y čistotu zvěční.

Nevěro zemři! Co zřím? O mé rozmilé dítě!

Srdcemli žalosti pohnuly tvým? Ty jsy perla

Krystovy víry, tys koruna otcovy slávy!

Vyběhni z poroby pout, vkroč v moudrosti chrám, ta

Zjasní ženicha Krysta, an k zblouzené mluví:

Pospěš sem, milenko má! tvůj přítel tě sprostí

Žádosti muk, a s Bohem y s lidmi tě smíří.

Takto co Bůh, co láska a stísněné srdce

Vnukali otcy, jsem z ust zas přenesti v srdce

Milého dítěte hleděl. Mé třesavé řeči,

Slzami zalité oči, a klesavé ruce

Staly se důkazem lásky a rozhorlenosti.

Bůh a na zemi sláva y potupa věčná,

Křesťan co chlap, a velitel Turek mé smysly

Zvětříc zkouzlily div. Hnav na srdce mocý

K nohoum dceři jsem padl, a pro Boha dítě

Prosyl, by prohnalo bok jak neznaboh dravý

Bídnému starcy. Y matka y sestry y bratří

K dceři co mizery kleknouc žebrali o smrt.

V Melině rozžal se boj všech náruživostí.

Láska a otec a Bůh, stud, naděje, trest a

Potupa věčná válčili v duši, a tělo

Zmrtvili slabé, že klesala, podoba smrti,

K zemi, a padala do mdlob, z nichž v život se strhnouc

Očima jiskřícýma co obryně stála

Pravíc: Zvítězyl Bůh, již přemohu lásku.

Objav Melinu volám mládence k sobě.

V naději ošalujícý, jakoby štěstí

Na světě nejvyššího se dotřel, co kníže

Rustan k Melině vkročiv, a očima jiskře

Potupu v lid, svým usměchem Křesťany stíral

Otroky v prach. Co královna k pyšnému Turku

Krásná Melina vstoupíc srdečně řekla:

Otec y Bůh mou, mládenče, zýskali lásku,

Věrná Krystovi dívka jsem svět a y všecky

Rozkoše zmohla, a pro Boha zavrhla tebe.

Jakoby s hrdosti skal zběhl v kalinu necti,

Jakoby z rozkoše stánků v bolesti propast

Mládence zarazyl hrom, tak bez sebe zůstal.

Pohleděv na všecken lid se strašlivě zatřásl,

Zamračil čelo, a po celém těle jen trna

Vykřikl: Zýskal tě Bůh, teď s Bohem sy plesej!

Praviv do dcery meč a y do sebe zaryl.

Hrůzou zemřela matka, a zkameněl otec.

Strašný rodiny pád zbil Křesťany na smrt.

Nuredýn se co kroupami strašivé mračno

Do hradu přihnav u syna do mdloby upadl.

Truchlivé podívání pohnulo srdcem

Každého tvora. Ach! stáli tu otcové syří,

Důkazy křehkosti lidské y vrtkého štěstí.

Nuredýn jak ze snů trhna se vzdychl, a

Do kola hledě jen po svých sháněl se dětech.

Spatřiv milého syna co divoké zvíře

Sebou zoufalec škubl, a, mé rozmilé dítě!

Slávo a utěcho má! řekl klesaje znova

K ustům drahého syna. Jen vzdychaje líbal

Dítěte mrtvého tvář, a nemoha slzý

Cediti s očí, nemoha vyrvati z srdce

Plného slov, jak třtina se bouřemi klátil

Dravého vzteku a msty a bolesti prudké.

Každý lituje otce, a nesměje živých

Haněti vášní tváři sy rukama skryl, by

Neviděl hrozných na hradě podívání.

Domů odnesli Turcy otce y syna,

Křesťané u mých klečeli nejrozmilejších.

Nemaje slov a slzý, na děti bídné,

Na lidi vzdychajícý hleděl jsem mrtvý.

Slouhové věrní odvedše zbitého krále

Dceru y s matkou v jediném složili hrobě.