Vratislav. Zpěv druhý.

Zvěděv Saladýn, že Zulimu s synem

Zajali v Gáze a pevnost popelem leží,

Roztrhl šat, a y první vycedil slzu.

Zármutek s hanbou sevřeli krále, že lidí

Štítě se milých, sýliti pokrmem těla,

Zvýšiti moudrosti radou rozumu nechtěl.

Vidouc přátelé vroucý hrdinu svého

V dusyvé žalosti tmách, jak k podpoře sylné

Květina mdlá své spínali ruce, a řekli:

Hrdino, obživujícý široké světy!

Bůjnému vojskubys nás jak cyzynu vydal,

Aby y dcery y synové hynuli tvoji,

Vykvetajícý města a vesnice řádné

Plamenem zašly, a zmatky se rodily v zemi?

V těsnotě vstaň, vzbuď k činům národy věrné,

Křesťany zmař, by je zvířata strávila lítá.

Přátelé mluvili tak, když národu květ se

K vládaři prodrav, slzami rozvodněnými

Zbouřené v srdcých bolesti zjevuje prosyl:

Hrdino náš, a živote zmrtvené země!

Zastaň se dítek, a vlast svou z dřímoty strhni,

Přijmi y krev a y poklady národu všeho,

Křesťany zbraněmi třep, a klenoty rozdvoj!

Řkoucý skládali k nohoum stříbro a zlato.

Saladýn se co zdárného dítěte láskou

Pohnuv pláčem y prosbami zbitého lidu,

Slíbiv ochranu všem, svou zmužuje duši

Hotovil zbraň, zas klenoty vybíraje

Lákati Křesťany leskem, a rozmilé své y

Zbaviti pout, a y národy smířiti hodlal.

Láska mu sladila dílo, a zkřídlila sýlu,

Aby se zrádných neděse nebezpečenství

Vlnami rozbroje dral v stan svatého míru.

Vyslav posly, a pracemi za lid se zmoživ

Do snů sladkých vplynul, a ukojil ducha.

Snové mu pochlebujícý v růžové kráse

Kouzlili zlatý věk, lid pudili k činům,

Věčnosti hodným. Darmo se Křesťané hrdí

Sypali v zem; vlast zbrojila hrdiny své, a

Štěstí vpialo se k nim; hlad, sváry a mor jak

Přátelé věrní v Křesťany rojili šípy,

Rozsyli v zástupy strach, lid zmařili cyzý.

Z různic se pokoje trůn jak bleskavé slunce

Vyvinul mocně, a obživil pouště y tvory.

Sultán vida ten div, a plésaje v srdcy

Poskočil ze sna, y u sebe zavřel, že lidem

Dobude věrným stálého pokojem štěstí.

Křesťané Zulimu vedouc přitrhli v tábor.

Veškeren sbíhal se lid, by v potupy prachu

Spatřoval slávu, a kořisti zděloval hojné.

Jaké to na světě štěstí! Z rozkoše lůna

Srazyloť v žalář modlu a národu hrdost.

Mužové povzdychujícý ztrnuli pádem

Širokomocného krále a zbožněné ženy.

Zpyšněné vojsko se hůř než zdrážděné saně

Lítíc výšilo duchy, a zhubiti každý

Po světě kraj, lid zbíti, a řetězy slavné

Vládaře spnouti, y svou jak Bohové vládu

Zvěčniti chtělo; y stín je jasnosti dráždil.

Vztekle co v pouštích vichrové zdivočujícý

Bouřili smělcy: Sultán Křesťany zhubil,

Y my se, bratří! na ženě pomstěme pyšné.

Proudu se postavil vstříc, smrt na lidi tiché

Hrnoucýmu, co hráz náš hrdina vlídný,

Slova co med k nim promluvě s pohledem jasným:

Krystovo vojsko a knížata dalekoslavná!

Protoli mužové v boj jste se s nebezpečenstvím

Pustili, vlnami drali, a zdrtili zrádce,

Třepili Turky, y mocný v svatyni Páně

Vštípili kříž a jednoty slavené vládu,

Abyste v blesku své mocnosti nevinu třeli?

Vojsko se stavělo v proudu, a sevřené hrázý

Světlého rozumu jak zvěř křípělo zuby,

Soptilo vztek jak zježené vlnami moře,

Házelo zbraň jak vichrové vyvracujícý

S kořeny dub, neb strhlou praskotem skálu,

Mrtvilo hřmotem co Vezuv stříleje oheň,

Cestu y láva sy krajiny zatopujícý

Ráželo krásou mužného zástupu k boku

Stálého vůdce y ženy y dítěte mdlého,

Hrozylo na Ladislava a zahřmělo rozkaz:

Nepřítelkyni zbí, neb sepneme zrádce!

S tváří přísnou vstoupiv k lítému pluku

Ladislav jak Bůh svým umrtvil okem

Národu vztek, a plameny rozbroje dusyl

Slovy co meč střed srdcý pronikavými:

S ženami nevedem války, ni s dítětem křehkým,

V srdcyli bouří krev, v boj větrné mstali

Hrdiny láká, orlové do boje leťte,

Kdežto se Saladýn jak na nebi slunce

Zbraněmi třpytí, kdežto y tygrové Turcy

Po krvi žížníc vás v seč s posměchem loudí.

Umlkl zaměře rukou na Saracény.

Zástup se zkrotiv jedným provolal hlasem:

S ženami nevedem války, ni s dítětem křehkým.

Y hned co sršán Konrád mezy ně skočiv,

Očima pálaje smrt a vzteklosti jedy

Slívaje z plného srdce se v zástupu ozval:

Takli se Křesťané koříc pohanu dráči

Za činy zhoubné co dennicy vyšlete krásnou

S dítětem ženu, by v rozkoši plyna se vysmál

Vlídnosti škodné? Byť zrádcy svolili všickni,

Ctitelé Krystovi věrní hájiti budem

Ramenem práv, a y mužové nepřivolíme,

Aby se vydala žena, a oslavil Sultán.

Prodejme pachole s kněžnou, takto y hrdost

Zmateme mocného Turka, y pravého Boha

Mstíce co Křesťané čistí dojdeme slávy.

Hrdina Český na hany odpovídal:

Mstouli a zradou vlídnost spláceti chcete,

Synové Boží? Vztekuli náboženství

Krystovo učí? Zdravá liduli moudrost

Loupeže káže? Y zysk y sláva y víra

Nutí nás, by se bez hany vydala kněžna,

Sultán krotil, a mírný miloval Křesťan.

Nebezpečenství hrozý Křesťanu denně;

Mníteli ouzkosti propast kopati bratřím?

Poctěte ctnost, a y dravost sepnete láskou.

Zuřivec Konrád hřměl vztek na Ladislava:

Lásku jen kaž, a shrnuv milosti moře

Na Saracény své bratří Křesťany vyhub.

Sladivé řeči my mužové zavrhujíce

Vyplníme, co čest a co statnému vojsku

Svoluje Bůh, a y krví zmyjeme oltář,

Zradali zlítí nás, neb z milosrdenství

Krásu co nebesa jasnou v porobu svrhnem.

Ladislav ctný hrubému muži se opřel:

Já jsem ulovil kořist, v proudy se svaliv

Nebezpečenství; zbraněmi Zulimy dobyv

Zbraněmi muž y práv svých zastanu svatých.

Praviv na Čechy kynul; a řinkaly zbraně,

Sápal se lid smrt šlehaje očima svýma,

Když v tom poslové zboží obětujícý

Jevili vůdcům Saladýnovu žádost.

Zlata a kamene blesk lid zaslepil chtivý,

Však vztek žádosti spial, a zvětřenec Konrád

Promluvil k poslům: Žena se s dítětem prodá,

Sultán korunu slož, a Krystu se podrob!

Poslové vážní slyšíc rouhavé řeči

Zvýšili duchy, a hrdá pronesli slova:

„Saladýn han nedbaje velikomocný

Řídí rozumem jasným laskavé skutky.

Vlídnost k smíru ho nutí, potřeba zbrojí.

Kyneli okem, co včely se plukové sypou,

Lvovéby skočili v boj a Křesťany zbili.

Na svou zhlížeje moc a na vaše křivdy,

Cýtí pravice své y mocného ducha;

Však nežby vycedil krev, ctný hrdina věnec

Věčnosti strhuje sám sy s stkvělého čela,

Vítěz y stálý vaší slávě se koří.“

Takto y pravda y moudrost hleděly srdce

Zpoutati mstivá, když jed vylila pomsta

Na divé duše, a vlídnosti zkalila krásu.

Zvězniliť kněžnu, a z tábora vyvrhli posly.

Jakoby vítězství své objalo syny,

Sultán s oslavy spadl v touň mořivé necti,

Křesťané rozvětřujíce co dívčice marné

Hlavy, se hodíc v her a rozmaru proudy

Zpívali hrdě: Kdo smí se rovnati obrům?

Sultán zhasl, s ním veškeré nevěry právo.

Z rozmaru Saladýn strhl vítěze světa.

Saracéni lítí bleskové z pustin

Střelili k rozkoše bytům, vírem se sýly

Vlkové derouc bořili hráz, a y skály

Statečnosti co prášek v prudkosti třepíc

Ráželi k táboru cestu, a rozsyli zmatek.

Darmo y moudrosti ohlas se s hrdiny svými

Ladislav jim postavil v bok, a co hrom a

Morové střely y děsyvé zástupy klátil;

Sýla se rojila, proud zmohl, odpory zhltil.

Selim rozumu syn a mladosti krása

Stíraje statnosti květ své pravice tíží

Rozrazyl bok, a do pout Křesťany koval.

Spatřiv Vratislav s hor zemdlené bratří

V těsnu, a vida, že hrdinu Ladislava

Selim pne, lev neznaje odporu v bouři

Láskou vroucý mocného zvýšuje ducha,

Sýlí mužnosti shon, a zkřídluje rány,

Orel se vznáší, hřmí a spiatého otce

Sprostiv kruhů, světí Selima na smrt.

Smrti se zděsyv prosý o život Selim:

Křesťane! nebí, poklady za život přijmi!

Zbraní nevedu Turku! bych v svatyni Páně

Zlata co kupcy hledaje poškvrnil slávy.

Přátely mstě smrt za smrt mužovi splácým.

Zlatali Křesťane! blesk tvých nesvede smyslů,

Pomni, že ženě a dítkám ochranu zhubíš.

Životli miluješ, Turku! a s dítkami ženu,

Proč jsy, nedbaje milých do boje vletěv,

Křesťany žal, a slabým pokoje nepřál?

Pomsta mne slepá, Křesťane! do boje hnala;

Pálíc města a třepíc sousedy tiché

Matku a bratří zbili mi křižovnícy.

Zočiv vztek, mstou pro milé zahoře prudkou

Lítám v boj, a jen výším křivdami křivdy.

Hrdina popřáv života zkleslému muži,

Na Saracény co zvlněné moře se spustiv,

Roztrhl vítězy slávu, a zástupy zplašil.

Z nebezpečenství víru se k milému otcy

Prodrav, k svým se co k vděčnému příteli přítel

Vracuje odplaty dostíhl. Láska a vděčnost

Objaly korunu hrdin, a zrodily smělost.

Vlídnost jasná strojila nejmilostnější

Radosti mužům. Selima v svobodu pustiv

Vratislav y se s Křesťany oslavil všemi.

Tenť červ v prachu se koře jen do nebe rukou

Pozdvihl, slzami skropiv tváři se modlil,

Vstal, a co šipka vždy hrdinu žehnaje svého,

Lásky a neviny chrám již v soumraku spatřiv,

Přivinul rozmilé k srdcy, a Bohem se cýtil.

Vřelý Vratislav chtě zýskati bratřím

Bezpečnost, a y snížiti vítěze hrdé,

S výborem smělého vojska co po zvěři chrt se

Zbrklý skryt jsa pláštem šedivé nocy

Pouštěmi k Turkům hnal, a zde zpoutané snem y

Veselostmi co Satan vyvolal pluky

K strašnému soudu. Y oheň y mečové s hřmotem

Rozdrcujícým statnosti jiskru co trhlou

Plašili zvěř lid divý z tuhého spaní,

Zhatili rozkaz, a trhali řád, a y skalné

Hrdiny sráželi v prach jak hromovy střely.

Praskoty ohňů poklady pohlcujícých,

Plamene bleskot jak had k nebi se pnoucý,

Zbraní břinkot a vítěze spitého štěstím

Vejskání, a y zmatené lůzy y mroucých

Nářky zde hrozná tvořily podívání.

Vítěz se k stanům dral, kdež sýdlo své rozbil

S hrdiny sultán. Jímaje Saffadýna

Jak lev bránícýho se mládenec rychlý

Myslil y korunu slávy a mužnosti stříti.

Sultán sebrav květ své mladosti v bok se

Vítězy stavě y proudu se valícýmu

Opřel, y podporu strhlou v jednotu srazyv

V hory se skryl. Čech krásu a kořisti hojné

Rozděliv svým jak Bůh mdlým vyhovil lidem.

Prudkého bojovníka co přítele šetře

Zaslechl řeč: Straň hada se, Křesťane, zlého.

Saffadýn tvůj věčný vrah a y mstitel

Vlasti zde mře. Však hrdina nedbaje vzteku

Rány mu hojí, přítele v svobodu pouští.

Hrdinstvím sy y láskou pověsti čestné

Dobyv jak král panoval v táboře tvrdém.

Slávy té záviděl Rudolf vlídnému Čechu.

Zpozdilec lahodě mládkům, bouřemi lehký

Nakvasyl lid, čest světlého hrdiny zraniv,

Slibuje bojovníkům kořisti sladké

K Božským činům divochy zvětřené pudil.

V mysli se duchové mocní kojili slávou

Budoucý, lvy zmožené spínali kruhy,

Spanilé lovili dívky a hrnuli zlato.

Národu květ je písněmi pochlebnými

Vítaje nad vás, prošlých obrové věků,

Velebil ozdoby hrdin, a králové spiatí

Bohům velikomocným oběti nesli.

Již se y pohledem jasným nebesa na ně

Usmívala, a k věčnosti šířila cesta,

Vítězství již hrdému kázalo štěstí,

Hlavuby sklonilo svou, a z zrádného mraku

Sláva co slunce se prodrala v mámivé kráse,

Sama y náhoda mužům korunu pocty

Chystala, pořadu Turků do tenat ženouc.

Spatříc Křesťané v houští slídivé vojsko

Lvové se hnali, a břinkali meči, a hlukem

Třepili stráň, by y bleskotem, by se i hřmotem

Zmrazyli Saracéni. Začal se boj, a

Křesťané bůjní dravou zklesali zbraní.

Rudolf bouřícý teď co dívčice krotká

V zmatené hlavě jen muky a řetězy plodě,

K pomocy svolav Boha y světice Boží

Zázraku očekával; než Hospodin hlasu

Neslyše plachého ducha, již ohnivé střely

Do srdce hřímal, již ještěry probudil mstícý,

Aby mu svědomí zlé zkřížily hrůzou.

Pitomec pomocy v bouřích nevida spěšné,

Zoufaje na svět y na Boha žehral, a patře

V propasti syrné se třásl co pachole, až mu

Ztrnula kost, až paměti v ouzkosti pozbyl.

V tísni té hrdina Český na Saracény

Připadl, vítěze zmátl, a řetězy srazyv

V slávě a radosti bratří v svobodu uvedl.

V táboře způrcy vráželi na Ladislava,

Aby se Zulima na smrt vydala s synem.

Vznešené zajaté krása a neviny outlost

Neoblomily vojska; co ďáblové soptíc

Vařili v srdcých jed, a co dračice mstícý

Zbouřili vůdce. Jen moudrý hrdina štít a

Koruna cti mdlé nevinnosti se ujav,

U prostřed zdutého vzteku se pnul, a y mocně

Jak Bůh pohledem přísným buřiče krotil.

V bitvuli kráčeli muží, žádali hlasem

Způrným kněžny, a nechtěli zbraněmi hnouti,

Ledaby spatřili krev své zajaté krásy.

Mužů hrozýcých hněv hrdina zpoutal

Slibuje vítězy slávu y kořisti hojné.

Jestliže naděje svodná zklamala divé

Pluky, a štěstí zradilo vítěze smělé;

Ach! tuť hltavé saně se k outoku hnali,

Aby y dobyli kněžny, y hrdinu zmátli.

Nikdý se nezježil vztek, hřmot neděsyl hrdin,

Jako když Vratislav se k táboru vracel.

Bouři, co vůdcům pevným zhatila hlavy

Zhoubným třeskem, a zděsyla hrad, y již mříže

Třepila, hrdina šťastný příchodem ztišil.

Takto se vichrové tiší stoleté duby

Vyvracujícý, takto y krupové mračno

Ourodu rozdrcujícý vzteklosti tratí,

Slunceli jasnou tváří v nebi se zastkví.

Zahnav troudný lid všel mládenec vítěz

Do žaláře, kde smrt své děsyvé střely

Mířila k srdcým matky y křehkého syna.

Rádaby kráčela vstříc y škaredé smrti

Kněžna; vždyť nad smrt pouta a ouzkosti duše

Ztejraly srdce, a zmrtvily rozumu bystrost.

Slýchala hulákání zpupného vojska

Každého dne, a y muky sy tvořila trpké;

Pročby již o život stála, neb toužila světlo

Po tobě Boží? Hrůza se zkřídlila před ní;

Hnulali rukou, řechtaly kruhy, a outlé

Strašily srdce. Ach! okemli hodila na svou

Naději sladkou, na svého krásného syna,

Ztrnula duše, a na tvář kapaly slzy,

Cytové mroucý vyšlehli v plamen, a matka

K neviňátku se vinouc prosyla zháře

O život drahý. O má dušinko! vzdychla,

Synovi zlíbala hlavu, a k Bohu se modlíc

Za milé dítě y smrt y zdvojené muky

Snášeti chtěla, by vytrhla spanilé poupě

Dráčům z klepet, a znova je zrodila k štěstí.

U prostřed bouří syvého ukrutenství

Naděje hvězda se lesknula zděšené matce,

Jakoby chrám y lásky y pokoje v kráse

Nevídané se rozvinul nevinnostem.

S rukama sepiatýma co horlivec čistý

Hleděla k nebi, a pásla se na spanilosti

Božských krás, a se topila v rozkoše moři.

Naděje jiskra teď zhasla, a z pokoje chrámu

Mrštila Zulimu zlost v lom ouzkosti věčné,

S nebe se vysypal mrak, blesk roztřepil syna.

Podivem hrozným zkostla, a pro milé dítě,

Jakby se srazylo v hrob, ctná omdlela matka.

Synek se lekl, k své předrahé, zmrtvené matce

Kleknuv, líbaje tvář ji slzami kropil,

K ustům pevně se vpial, by probudil láskou

K životu matku; ta láskou v život se budí,

Na syna patří, k srdcy jej tiskne, a syn jak

Spitý skáče, a v radosti nevěda jak svůj

Zjeviti cyt, v prach klesá, s rukama k nebi

K Bohu se modlí, vzdychá, pláče, a zpívá,

K matce se vine, a v nevinném zaradování

Srdečně rozkládá, že bolesti mrakem

Rozmilé nezkormoutí. V sladivé řeči

Toku y svým ji těší velikomocným

Otcem, a čaruje ráj, kde se bez vady duše

Blažiti budou, jako se andělé blaží.

Lichotě mateři syn jak milence vnadné

Mládenec věrný, vypudil s krásného čela

Usmrcujícý mrak. Tuť na milé dítě,

Na svou ozdobu rajskou zhlížela matka

S obdivováním, spíjela medové řeči,

Oči se blyštícý jak na nebi hvězdy

Líbala s vroucností, a plameny Božské

Cýtíc lásky se spínala bohyně k nebi;

Však jak vichřice vztek vrhl s radosti blesku

Nepokojný strach v kal zmatené bídy

Matku, a nebezpečenstvím křižoval srdce.

Slyšelať hluk jak zježené vlnami moře

Lítého vojska, a s hrůzou patřila na své

Laskavé dítě, y vzdychla, že růžové tváři

Na věky zemrou. Běda, ó běda! že krásná

Naděje mdlí, a dítěte nebude otec,

Nebude blažiti matka. Ach! po všem je veta!

Bože! ó Bože! kde jsem? Hluk z daleka slyším;

Kam se, ó poklade můj, teď v těsnotě skryješ?

Dráčové letí míříc na tebe šípy

Rozkoši má? Ach! všecka se třesu! kdo lid, kdo

K pomocy zbystří? Kde jste, ó andělé Boží?

Utěcho naše? O lidé! ó hrdiny slavní!

Vichrové mstícý hrňte se na křižovníky,

Okovy sražte, a z hanby a ukřižování

Vyrvete ubohé duše! O nebesa! země!

Kde kdo bolesti cýtí, strňte a běžte,

Nežli se otevře vír, a nevinu zhltí,

Darmo, ach! rukama lomíc bědujem, lidé

Nad ocel tvrdší nechtí slyšeti hlasu

Outlého dítěte, nechtí rukama hnouti,

Aby co poslové Boží zmařili dráče.

Sám Bůh zavřev srdce své shrnuje bouři

Na hlavy naše; ó přeběda nám! co sy počne

Pravice mdlá? Ha! muželi žádného není,

Žena se za tebe světí, ztracené dítě!

Pravíc připiala k srdcy, y zlíbala syna.

Jako se očima jiskříc v pustině lvice

Zježí, lovecli stíhá lvíčata zrádný;

Darmo y feny se pnou, a hlukotem honcy

Zvířata děsý, matka co vzteklice skáče

Na bouřícý lid, by hájila lvičat,

Trhá feny, a z pouští myslivce plaší;

Takto y hrozýc očima svítícýma

Zulima životem svým chce chrániti syna,

Cediti krev, by krví zýskala život

Nad světy dražší zlatého neviňátka.

Ouzkosti spatřiv syn, k své promluvil matce:

Smrti se nehroz, smrt nás poroby zbaví.

Křesťané bouří zde, tam andělé vsadí

Na hlavy koruny nám, a milence zblaží.

Praviv k máteři tiskl se, jakoby s milou

Prchnuv katům do nebe vletěti mínil,

Což mi je rozkoši marná hrdého světa,

Což mi y slávo je po vás, k srdcyli tlačím

Drahého syna, a růžové tváři mu líbám?

Tady je utěcha má, zde y sláva y krása

Matce se stkví, zde y kraluje bohyně štěstí.

Řekla, a hladila tvář, a líbala očka

Krásného pacholátka, a plamenem lásky

zobřeně k nebi se nesla, a srazyla skály

S těsného srdce, a výšíc mocného ducha

Stála tu rekyně ctná, by v děsyvé bouři

Životem spasyla svým ctnost nad hvězdy čistší.

Vzhůru se pnoucý hřmot lid vyděsyl plachý,

Šíře se vztek y hrdiny z stálosti vyvrhl,

Země y nebe se třesouc zhlížely s hrůzou,

Jak se již rojí dráčové prozpěvujícý

S nástroji ohnivými, by rozdrcovali

Krásy a mladosti květ; jen obryně matka

Zmužuje ducha, a pudí k smělosti srdce,

Bohyně kráčí v boj, v tom bouře se tiší,

Na zemi klesnouc s rukama sepiatýma:

Bože, rce, mocný! tyli jsy anděla seslav

Katany spial, či se muží změnili v Bohy?

Jaké to zázraky vidím! Z pekla se nebe

Vine, a nás zve spasytel k radování.

Díky, ó mocný Bože, ti srdečné díky!

Tyť jsy y skála y utěcha křehkosti zbité!

Zmůželi nevinu svět, když Hospodin stráží?

Plésej mé dítě! vždyť pout nás hajitel sprostí.

Cýtillis pravice moc? neb viděllis v blesku

Anděla kráčeti s zbraní k pomocy naší?

Stínové zašli, a ráje se vykvetajícý

Před oči kouzlí s vnadami lichotivými.

Patř má dušinko milá! k tobě se níží

Poslové Boží v májové kráse, co hvězdy

Oči se svítí, šaty co slunce se stkvějí,

Zpěvy se v planině mocní. Bože, ó Bože!

Jaká sladkost! jaké to vůně! Ach! kde jsem?

V rozkoše moři se topím, smyslové hynou,

Srdce jen cýtí, duše se krásami živí.

Zulima spila se divem, a pro cyty jazyk

Nemoha mluviti stál, až hořelo srdce,

Kypěla krev, a hlavou zmítali snové.

Náhlý bleskot a třesk jak z mrtvého spaní

Zulimu k hrozným probudil skutečnostem.

Jakby se svírala zem, a zlítilo moře,

Obloha střílela blesk, den blížil se soudný;

Tak hluk vyděsyl zeď, až řinkaly mříže.

Jekot a vztek hřměl z dutého lidu, že hrůzou

Zpitoměl muž, a knížata strnuli strachem.

Zulima bouří zklesla, a držela syna,

Čekajícý, brzyli litec je ztrolí.

Vratislav v tom vstupoval do žaláře.

Anděla spatříc skočila k němu a zkřikla:

Nás jsy ty štít! a tu pro radost umrtvěla.