Vratislav. Zpěv dvanáctý.

Na oko zaskvěl se mír, boj snovala zrada.

Emanuel co Mehmed se s Nuredýnem

Spojiv zbouřoval lid, a záhubu chystal.

Dceřina láska a vlast a svršené křivdy

Rozžali Nuredýna, že spojence svolav

Znáti chtěl moc, boj vášněmi zkřídliti nový.

Dravá bouřemi noc jak v rozbroji peklo

Stala se svědkem y zrady y oukladu všeho.

Uvodiv v skrýš své ctitelé mluviti počal:

Mužové slavní! dlouholi váhati budem

Povolujíce, by Křesťané s posměchem naše

Loupili statky, a zbíjeli s ženami děti?

Ach! jak proroku mocný! synové tvoji

Zklesli, že pro Boha nechtí skočiti v boj, že

Srazyti poroby pout lid nectně se zdrahá.

Bože! kde jsem? Vždyť pohanu ctitelé tvoji

Oběti nesouc čest a stud a y štěstí

K nohoum skládajíce se v neřesti topí.

Zmužme se, bratří! pro Boha životy vsaďme!

Praviv sedl; tvář hořela rozhorlency,

S očí vyšlehl blesk jak z Vezuvu výlev,

Každý třásl se mu oud, jak třese se strom, když

Vichrové bouří. Nemoha divosti zmocy

Vytrhl meč, a do kola švihaje větrem,

Sháněje krůpěje sýly řeč vypravil k zboru:

Životli vám, neb vaší rodině milý,

Chceteli stráviti věk své mladosti květné

V rozkoši sladnoucý, smrt na křižovníky

Z nenadání valte, a z nebezpečenství

Vyrvete sebe. Vždyť smrt, neb porobu věčnou

Proroka slavného synům Křesťané nesou.

Křesťany znám; nic na světě svatého, nic jim

Vážného není; s posměchem přísahy rušíc

Tupí mocného Boha, a Krystu se příčí.

Zrádcové bídní za zlato otce a děti,

Za zlato přátely své a y samého Boha

Zaprodavše jen bubliny svatosti kouzlí,

Aby y pěnami lásky y pravoty bleskem

Sprostý zklamali lid. Těm ouskoku plodům

Svůjbyste svěřili rod, své vydali statky?

Pro Boha držte se žen! teď svobody hvězda

Krásně se zaskvěla nám, teď naděje růže

Vykvetla naším; chopme se mužové zbraně!

Vlasti y žen a y pokladu dobudem lehce.

Zuřivec řekl, a rukama zatleskajíce

Poctili rozdivočency vévodu hřmotem:

Zbíjeme mládka, a slabého zavřeme krále,

S nimi y zmizý moc vší Krystovi sýly.

Takto y svobodu svým a y rozkoše sobě

Na věky upevníme. Tu řinkali meči

Slavíc hlukotem příští svobody jasné,

Jakoby složili v hrob již Křesťany zbité.

Po divém hlukotu svodný promluvil Mehmed:

My zde co sloupové věční klesavé vlasti

Rozvažujeme, jak zázraky konati počnem;

Zatím vévoda Křesťan co milenec vřelý

Oumysly uvede v skutek. Co mužové dlíme?

Netřeba slov, kde skutku potřeba žádá.

Mineli den, my Křesťany zhyneme všickni.

Každého ouklady znám, a y tajnosti škodné

V hlubině dravého srdce. Jen záhubu naším

Chystá Krystovo vojsko, a záhuba zraje.

Vévoda hrdiny zbiv, již svobody jiskru

Duše y rozvine syť, by národu květ a

Jádro co otroky zloviv v cyzynu zavedl;

Nás pak srdnaté muže y šedivé starce

Hodí v skrýš, než k mukám přípravy skončí.

Darmo, ach! knížata slavná! klekněte před mě,

Darmo se s dítkami matky co červové budou

Svíjeti u noh; Turkům milosti žádné.

Dříve než pomine den, smrt rodiny stráví.

Slyše, že zkovali pád vám synové vzteku,

Vida y nástroje děsné, by trhali panny;

S dřímoty skočiv svatý složil jsem slib, že

Krysta se spustiv přivinu k proroku Páně,

Abych y zachoval vás, y Boha sy zýskal.

Pro vás chvátaje, v smrt jsem Křesťany zradiv,

Lásky a rozkoše med, sklad stříbra a zlata

Opustil rád, v toun hanby a nebezpečenství

Muž se y cyzynec vrhl; a pravého Boha

Synové zdární, chlapové mrzkého vojska

Ztratili svou jste y vlast y své spanilé ženy,

Ztratili zlato a všecko, co člověka těší,

Všecko, co člověka krásý; v hlubině necti

Vězýc nechtěli z poutbyste v svobodu, z bídy

V rozkoši vkročiti ráj? Jen se synové hanby

Vrhněte v poroby kal, jed z rozkoše píte

Mrtvíc bujného ducha a zmužilé tělo!

Zejtra, ó povstaňte ze snů přátelé lstiví,

Zdrtí s posměchem vás y rodiny vaše.

Zejtrali patřiti mám, ó proroku Páně!

Na muky národu tvého, a vejskati jako

Křesťané, pláčeli žen a hořekování

Zaslechnu hrdin? Ha! žluč vře v zbouřeném srdcy,

Vzdechnuli na vás, ubohé děti a starcy!

Ruce mi trnou, vásbych, májové panny,

Katům vytrhl z muk! Než co zmatenec činím?

Pročbych vydal se v boj, když s usměchem na své

Otcové děti a mládkové na panny krásné

Zhlížejíce se diví, jaké to muky

Krásy a rozkoše lesk, kmen mužnosti stráví?

Chlapům nemluvě vhod, vztek na sebe pudě

Raději zalezu v poušť, bych nevida muk, a

Neslyše prozpěvování vítěze zlého

V hořekování pro tebe, svobodo drahá!

Pro panny vykvetajícý vypustil ducha.

Raději do řeky skočím, nežlibych zhlížel,

Jak kat ohnivé kleště, by anděla trhal –

Bože! již mráz jde po celém těle, a strašných

Leká duše se muk! Smrt otroky děsý,

A činům hrdiny pudí. Jestliže všecka

U národu zemřela ctnost, neb zhynula láska,

Mužli se na zemi nestkví, aby se za lid

Posvětil na smrt; zde cyzynec z milosrdenství

Za bědujícý lid tře se v okolí bouře,

Světuby na jevo dal, že na světě stud, že

Na světě ctnost jak Bůh náš panuje mocný;

Protož y skládám slib zde před Bohem živým,

Pokrm že netkne se ust, sen neukolíbá

Smyslů mých, až Křesťany v svatyni zhubím.

Zejtra, než pomine den, květ Krystovy slávy

Rukou zahyne mou, král do hrobu vstoupí!

Dokonal řeč; strach celého zmocnil se sněmu,

Mužům hrozyla smrt, mdlým poroba dětem;

Můželi trpších ran kdo čekati z lidí?

V porobě aspoň se svým byť y životem nahým

Těšíc líbali dítky, a plésali s nimi;

Životem radosti stín, lesk rozkoše zmizý.

Jistá potře je smrt; vždyť milenec králův

Stroje y ouskoky zná všech v svatyni lidí.

Snad y v tu noc, než rozmilé spatří,

Strhne se bouře, a katané otroky zvraždí.

V propasti trampot se hodíc ztratili smysly,

Snížili hrdého ducha, a trnuli strachy,

Ač prv veškeren svět v své rozhorlenosti

Zhubiti chtěli. Ty ouzkosti s posměchem spatřiv

Mehmed co ďábel se raduje, pomatenosti

K oukladu užil. Co spasytel národu všeho

U prostřed zástupu stál, a potvory tvoře

Hlavy jim mátl, že Křesťany viděli líté,

Jak se již do hradu ženouc poklady drou, a

Rodiny smrtí. Dráčům svatého nic, nic

Na světě milého není; hrdina mře, a

Růžové mladosti květ y moudrosti sýla

V rozbroji hyne. Tu na všecky strany se s hrůzou

Zoufalec dívaje čeká, jestliže s nebe

Na pomoc Bůh svým věrným anděla sešle?

Naděje žádné; y nebe se hrůzami kryje,

Burný stahuje mrak; v té ouzkosti Mehmed

Vyslanec Boží stavě se k nedůvěřencům,

Volí cediti krev, čest zprzniti pro ně.

Jakoby v mžiku se s mužů svalila skála,

Jakoby povstali z hrobu, zhlíželi vůkol

Cýtíc pravice moc a prudkosti ducha,

Zvrátiti veškeren svět, a y Křesťany zbíti

Hrdiny prahnou; způrcům Mehmed je Bohem,

Jemu y statky, y čest a y životy svěří.

Božského vévodu volíc v nebezpečenství

Větří sýlu, a na vrahy k outoku kvapí.

Růžena šťastná nepovšímala sobě

Oukladu lstivého otce. Což blažené dívce

Do toho, kdyby se boj zas do země vtrousyv

Vyhubil vlast, neb nebesa roztřepovala

Střelami skaliny hřbet, vrh plameny šlehal:

V lásce své složila svět a y celého světa

Krásu a štěstí; o ní zpívaly ptácy,

V ní se kochala zvěř, strom dychaje vůni

Vyjevil sadu, že láska svět jedině blaží.

Proto se s tělem y duší oddala dívka

Vroucý náruživosti, a moudrého otce

Slyšíc řeč, jenž schvaluje rozmilé dcery

Vášeň, se zvýšila k nebi, a žehnala den, když

Milého spatřila muže, sny tvářila vnadné

V plamenném duchu, a rozsyla pokoje sýmě,

Rozkoše lahody světem co Bohyně lásky.

Za to se vděčný lid k ní vysypav s hlukem

Oslavil písněmi pannu, co slavené ženy

Zmáhala krásou, zatmila moudrosti sluncem.

Z rozkoše plynula rozkoš, z krásy se krása,

Z ourody rojila blahost; svět a y všecka

Pohybování spitým zmizela očím.

Z milých trhla se snů, a viděla světla,

Slyšela v hradě co větrů pohukování

Valného lidu. Co v nocy to s námi se děje?

Kdo mi mé rozkoše stín jak žehravec pudí

Z blahosti stanu? Snad ploditel překvapujícý

Přípravy k svatbě mé chystá? Skrývaje stroje

Radosti nové mne bleskotem nenadálým

Šťastniti míní? Dobroto! jak se ti dcera

Za syvé starosti splatí? S usměchem řekla,

Skropila slzami tvář, a spínala ruce,

Jakoby nad život svůj a y nad světy otce

Dražší pro tebe vroucý žádala dcera

Odplaty s nebes. O co mne to z samoty žene?

Nemohu zdržeti v snách, ach! nemohu déle

Zvědavé duše; mé srdce se třese, a duch jen

Do živa chvátaje láskou napřed se kouzlí,

Napřed se láskou spíjí. Naděje sladká!

O kde jsy, hodino šťastná? Brzyli s nebes

Na zemi vstoupíš, aby již před Bohem živým,

Před světem celým milenka milému svému

Na věky zjevila lásku, a vinula k srdcy

Manžela svého? O manželi! živote můj. Tys

Před Bohem na věky můj. Kdo radosti prudkost,

Blahosti rozkoše zná, jenž v sevřeném srdcy

Bouří? Bože ach, můj! s kým cyty své zdělím?

Srdce mé klesá, rozkoše nemohu snesti.

Plésej, ó světe! a vzhledněte nebesa na mou

V rozkvětu slávu! O andělé! lidé! kdo cýtí

Lahody srdečné lásky, kdo miluje duše

Nad hvězdy čistší, dělte, ó rozkoše dělte

Semnou! slyšte, co cýtím; nemohu cytu

Dušinky, pronesti vám, mé srdce jen hoří,

Hlava jde kolem, a slzy, ó Bože! se hrnou.

Nesnesu plamenné lásky; ach! jak mi je těsno!

Každá žíla se trhá, duch se mi krátí;

Lásko a rozkoši má! kyž – z samoty pryč, syc

Plamen mne zdusý. Pravíc do živa letí,

Slyší sápavé řeči, a hrůzami kostne.

Čeho se chopiti má? Smrt u sebe vidí.

Nebezpečenství roste, již katané míří;

Dívčicy neprospívá mladosti růže,

Krásy a neviny lesk, kat ztrojuje sýlu,

Darmo y sliby y pláč, zlý směje se otec,

Nutí katany, ráz – sny zmizely černé.

Dívka se protrhla z mdlob; ach, čeho se lekáš?

Stínli tě šálí? Zase se trhla, a vyřkla:

Bože! co dím? Vždyť jsem viděla otce, a hluky

Slyšela usmrcujícý, vždyť mne y bleskem

Zděsyli mečové svým, smrt lítala z ust, a

Přísahy hřměly co hromové divého sněmu;

Milenec umře y král, já do hrobu zklesnu,

Po všem na světě veta! Tu bez sebe padla.

Vždyť y naděje hvězda, y blahosti stín se

Zatřely hrůzou. Křiky ji zbudily k mukám.

Zrádcové skončili sněm, smrt kráčela s nimi,

Hřměloli povykování. Živote sladký!

Rozkoše tvé kat – Bože ach! zmateně řekla.

Hrůza co obryně kynouc sypala tmu, a

Vylila ouzkosti jed, y hatila smysly.

Lásky se udusyl cyt, jen o život dbajíc

Zalezla v kout jak bázlivé dítě, a oči

Rukama zastěňujícý smrti se dravé

Vyrvati chtěla. Hluk mřel, s ním nebezpečenství.

S pokojem vrátil se cyt, z tmy rozvinul rozum.

Smyslové zbystřili lásky a rozkoše plamen,

Srdce se rozšiřujícý pudilo dívku

K činům; z poroby pout, z hrůz děsyvé smrti

Obryně milého strhne, a ouklady zmate

Zhanobujícých dráčů. Milosti žádné!

Vzteklice letěla v skrýš, zde vybrala zlato,

Zaslepovala y zlata y svobody leskem

Otroky volné, a k outoku sháněla rváče.

Zlatá dennice vyšla, a vzbudila život.

Dcery a synové zdární do sadu slítli,

Zhlíželi k nebi, a trhali voňavé kvítky,

Lůžkaby milého otce a mateře dobré

Postlali krásou, světnice nadechli vůní.

Veškeren zaplésal kraj, a lásce se oddav

Rozplodil štěstí; jediné Růžena pomstu

Mocnila v srdcy, a s otroky chvátala k otcy,

Svéhoby přítele spiala y vydala na smrt.

K otcy již vešla, a zůřivě na něho hledíc

Skalila srdce, a pohledy zdivočovala.

S hrůzou patřila v tvář, co jevila lásku

K spanilé dceři, a zočila šediny řídké,

Ješto jen pro drahé dítě se ztratily s hlavy,

Viděla ruce, co hladily milostenku

Rozkoše syjíc. Chvílí pohnula sebou.

Zrady se zděsyla své; však milého krása,

V outoku smrt, a kvapivé nebezpečenství

Zvýšily lásku, že v plameny vyhubujícý

Každý milosti cyt jak vichřice střelíc

Slepila dceru, a k strašným pudila k činům.

Svažte ho! kázala chlapům; svázali starce.

Z tvrdého protrhl se spaní stařec, a spatřiv

S otroky zamračenými y rozmilé dítě,

Oukladu otec se zděsyv, spínaje ruce

Promluvil rychle: O vezměte poklady všecky,

Jediné dcerušku milou na živě nechte!

Chlapové zahřměli: Vstaň, bys odplaty došel.

Dobrý otec se lekl slov rozdrcujícých

Laskavé srdce, a zvolal: O nebohé dítě!

Vrahůms do tenat padla, ti mučiti tebe,

Hyzditi krásu a ctnost jak ďáblové budou.

Ouzkost mé zhatila smysly, a bolesti cýtím

Za tebe napřed; ty, rekyně Páně, ty mysli

Vznešené květe! bys nezkormoutila otce,

Zhlížíš pohledem jasným na mdlého starce.

Kyž ti to Hospodin splatí z těsna tě vyrvav.

Praviv stařeček klekl, a spínaje k nebi

Ruce se za dceru modlil, a slzami bledou

Skropuje tvář jak chudera vinul se u noh

Dráčů vyhrožujícých, prosyl, a zlato

Za milé sliboval dítě. Tu Růžena řekla:

O dceru starče, se neboj, ta v nevině kráčí;

Ty jsy y vévodu zradil, y zaprodal dítě.

Slouhové kvapte, a k vítězy vinného veďte!

Hrůzou zkameněl otec, a po době okřáv,

Pohledem omluvujícým na milé dítě

Zhlížeje smutně se tázal: Ach, mámli mé dítě,

Věřiti snům? Co vidíš, pravila dcera,

Není sen; vstaň! k vítězy na cestu stroj se.

Způrnou uslyšev řeč stál bez sebe stařec.

Smyslů nabyv, a pohleděv na dceru zůřil;

Řechtaje kruhy se spínal, a zkleslého ducha

Zobřiv co král v své hrdosti očima jiskřil.

Bohatec slavný, národu modla co zlosyn

Dítětem vlastním spiatý mělliby na smrt

K posměchu kráčeti luze, neb vítězy svému

V prachu se kořiti červ? Meč do sebe vrazyv

Potupy ujde. Tu skočiv co divec se zbraně

Chopiti chtěl; ach! nemoha rukama hnouti,

Vida, že svobodu ztrativ y o život katem

Přijde, se třásl a pomocy nevida žádné,

Pozbyv y hrdého ducha y mužného srdce

Kvílel co žena, a kroutě co dítě se u noh

Divoké dívky, a naději koje, že lásku

Svedené dcery sy zýská, že se y skála

Prosbami zlomí, slze a škytaje prosý:

Pro Boha, rozmilé dítě! ty otce, ty svého

Přítele bysy co zlosyna zradila vrahům?

Utěcha má, mé jediné na světě štěstí,

Cti květ, koruna krásy a družice ctnosti

Nebude v loužích broditi neřesti dravé.

Plžům kaliny zanech, ty národu slávo!

K nebi se pni, a co slunce se na zemi zastkvi.

Nízkosti nezná ctnost, tmy nevyhledává

Nevina; milenka má jen na oko otce

Trýzníc skoumati hledí skutečné lásky.

Dušinko věz! že tě miluje nad Boha, nad svět

Ploditel tvůj, že y pro tebe čest, že y život

S poklady vsadí, aby jsy plésala s ním co

Bohyně lásky, a seděla v rozkoše lůnu,

Kdyby y králové přijeli k nám, byť y za mou

Milenku vládu a klenoty obětovali,

Zhrdnuv zlatem y vládou, spanilé dítě

Přivina k srdcy bych řekl: Tys nad zlato, nad květ

Slávy a lahody světa! Byť horlivec hrozyl

Mukami, dceryli nedám; člověče varný!

Raději v plameny skočím, nežlibych vydal

Rozkoše poupě. Hle! předrahé srdce! y smrt y

Porobu věčnou pro tebe ploditel zvolí.

Dcera se mračíc odpovídala otcy:

Zrady své nevylíčíš lichotivostí!

Láska to krásná, dceruli vydati na smrt

Holotě míníš. K chůzy se měj, snad ti život

Daruje milenec můj, když buřiče zjevíš.

Slyše to otec sy vzdychl a promluvil s pláčem:

Jak jsy, ó rozmilé dítě, své lahodivými

Křesťany změnila mravy, jak dobrotu srdce

Zkalila láskou! Časové obživujícý

Slabotu zkleslého věku, ó růžové krásy!

Kam jste se poděli dnes? Vždyť milenka svého

Otce co anděl se házela v nebezpečenství,

Sázela statky y čest, aby radosti syjíc

Zblažila starce, a otec se dívaje na své

Spanilé dítě y v mukách Bohem se cýtil.

Všecko se na světě mění, kníže dnes plésá,

Vězý v porobě zejtra; dnes miluje otec

Dítě, co zejtra ho zradou vyvede na smrt.

Praviv tváři sy skryl; zlá mluvila dcera:

Planá minula láska. Ty dítě své prodav,

Hrdinu zklamav zradou splácel jsy lásku.

Za toli slaviti má tvé škaredé srdce

Milenka vroucý? Pěnami líčené lásky

Nezklameš dívčice víc. Ach! pro Boha dítě!

Vypravil otec, co konáš? Jestliže zlato

Srdce tvé láká, jestli tě svoboda mámí,

Vezmi sy statky y zlato y klenoty všecky,

Manžela vol, s svým Křesťanem v rozkoši plesej,

Jediné knížeti přej, by v starosti vroucý

S otroky tvými co pes se v kutlině plazyl.

Darmo, ó starče! mi slibuješ hory a doly,

Pravila dcera, bys snadněji milého zabil;

Bublina klamu již víc mi nezmate hlavy.

V porobě věz, by hrdina v svobodě užil

Krásného věku. Tenť jest má sláva a rozkoš.

K čemu mi zlato a svět a y ozdoby lícné,

Muželi milého nemám? Bych se co hvězda

Krásami stkvěla, byť hořely dyamanty

Na těle mém, a y vnadami kouzlila lid jak

Bohyně lásky; ó bez tebe, manželi můj! ráj

V pouště, a krása y zlato se v potvoru změní.

S milým zažeň mne v poušť, ráj vykvete z pouště,

Hvězda se krásami stkvím, a v rozkoši topím.

Otec jsa bez sebe řekl: Mé jediné dítě!

Láskali v srdci tvém zhasla, ach! k milosrdenství

Smysly své vzbuď! Patř na ruce skroucené, které

Nosyly tebe, y na hlavu vzhlédni, co dnem y

Nocý v příkořenstvích o tebe bděla!

Ruce ty řetězy spnouti, a srazyti hlavu

Dcerobys chtěla? O rozmilé dítě! vždyť víš, že

Pro tebe zbělela hlava, že zoraly péče

Mořívé tvář, bys ozdoba světa co krásy

Bohyně v šarlatě chodíc kráčela semnou

V blahosti chrám; vždyť víš, že y nad Boha tebe

Miluje otec, y zlomiti nemožnosti,

Dobyti koruny tobě se snažil, a stokrát

Pro tebe vycedil krev, bys kázala světu.

Za tyto péčebys smrt jak dračice otcy

Strojila svému, a v krvi se brodila jeho?

Pro Boha dítě mé strň! zbav stařečka kruhů!

Praviv rukama lomil, a slzami ruce

Skropuje milence své, chtěl změniti srdce

Dívčice zmatené láskou. Usylování

Marné, vždyť plameny divoké vášně

Každý strávily cyt, a y zplašily duši.

Vidělať rozbroje v srdcy y ouzkosti syvé

Zbitého muže, an klesaje mřel, a se kříse

Na milé dítě co na svého anděla hleděl,

Spatřila lásku, že krevby y vycedil rád, by

Dítě své spasyl; ach! v dítěti milosrdenství

Jiskra se mdlá, blesk naděje potěšujícý

Nevyrazyly v tvář; jak čertice mstivá

Stojíc otcy se smála, a kázala chlapům:

Veďte ho, dříve než smrt nám buřice zloví.

Fatyma kvapila v tom, by zvěděla, jaký

V hradě to hluk byt lásky a pokoje bouří.

Zočila div. Ach! zde stařeček v prachu se svíjel

Slávy a potupy obraz; tam zplašené dítě

Hřmělo co kat, chlap mocného strhoval pána.

Fatyma strnula hrůzou slavného muže

Plakati slyšíc, vidouc zůřiti dceru.

Co se to děje? Kdo laskavé duše tu hyzdí?

Zvídá, slyšíc běh vší neřesti kostne.

Slzami zjevuje cyt, k své rozmilé dceři

Matka se tiskne, a líbá zjiskřené oči,

Hladí tvář, a y rovná zvětřené vlasy,

Na srdce klade své ruce, by zkoumala, zdali

Lásky se ozývá hlas v kamenném srdcy;

U dcery kleká, s očima uplakanýma,

S rukama sepiatýma co k Bohu se v bídě

Obracujícý prosbami, pláčem y hrůzou

Zvyklati hrdosti sloup, kruh srazyti vášně,

Vyhnati z kamene jiskru jen lásky se snaží.

Dívka se topí v snách, strach křižuje hlavu,

Skalní divoké srdce, a duše se straší

Hrůzami plachých snů. Vždyť se nebezpečenství

Milého manžela blíží, davy se hrnou,

Černý vstupuje kat, meč do boku vráží,

Stříká milého krev, krev k vzteklosti pudí

Milenku vřelou. Byť se y stavěly hory

Dívčicy vstříc, jak obryně skalami protře

K muži se svému a ouskoky tvrdého snáře

Usylováním zkřídlené milenky zmate.

K záměru chvátá, ničehož nezočujícý,

Neslyšejícý pro srdce milé, byť Bůh y

S nebe se spustil, byť svět k ní všecken se sklonil,

Rozstřela usto své zem, jen zaryté oči

V rozmilém majíc bouřemi kráčeti, pláčem,

Prosbami bez cytu tříti se dívčice bude.

Doufaje otec, že Fatyma Růženu zlomí,

Spínaje ruce, a slzami smáčeje tváři

Prosý o život svůj jak bázlivé dítě.

Fatyma kleká k starcy, a do duše dceři

Mluvíc pohnouti srdce, y zvýšiti hledí.

Vidouc, skály že prosbami neroztřepí,

Nepohne duchem se v divosti utvrzujícým,

Padá na kmeta mdlého, by tělem co štítem

Zakryla stařečka svým, by zmařila vinu

Dívčice vyhrožujícý, zpoutala proudy

Zježené vášně, a rozžala rozumu světlo.

Darmo vše odporování plamenné vášni;

Byťby y Fatymu ctnou jak zrádného starce

Spojila s smrtí, z oukolu nevystoupíc

Pro svého milého svět, ba y nebesa zboří.

Od kmeta Fatymu trhá, káže a hrozý

Chlapům, luza se žene, a oba dva dělí.

Stařeček umírá, jak vichřice dcera

K Vratislavovi chvátá, zjevuje zradu.

Hrdina s králem se lekl zrad nectného lidu;

Rozkazy vyslal, by vojsko se stavělo v hradě.

Otec tu z mdloby se trhl, a Křesťany spatřiv,

Dítě mé rozmilé! řekl, a zývaje svého

Vypustil ducha. Ach! Vratislavovi srdce

Pukalo hořem, y v tvář se mu vylila slza.

Od milé oči své zvrátiv vyjevil cyt, jenž

Dceřina zplodila mrzkost. Růžena vidouc

Z naděje sladivé dým jak divice hledíc

Očima jiskřícýma, a krásami svého

Milého žádosti živíc mluvila k srdcy:

Pro tebe otce y vlast, ach! pro tebe Boha

Pravého zradila jsem, cyť prudkosti lásky

Věčné, a suď, že milenka pro tebe v oheň,

Pro tebe do vody skočí, rozkoše, slávy,

Ctnosti se spustí, aby jen bydlela s mužem,

Kterého miluje duše, a nesyté srdce

Na věky žádá. Manželi! živote můj! ó

Lásku mi vroucý splať, a přivina k prsům

Milenku svou, máš na věky, dušinko! řekni.

Vévoda ctnostný promluvil s obdivováním:

Pro Boha dívko, co chceš? Svých vrahkyně milých

Láskuli žádati smí? Tvář rukama zakryv,

Dceryby neviděl zlé, své bolesti krotil.

Řečí snížil se duch, jenž očima mrazyl

Knížata v sloup, a co chudina o smilování

Bohyně prosýc, slabá vylila dívka

Slzy, a k nohoum milého svého se plazýc

Jevila varný cyt, an křižuje v srdcy,

Strhuje hrdosti lesk, a volného ducha

V otroka spíná. Do smrti, volala smutně,

Milého neopustím. Ty jsy života mého

Duše y Bůh a y jediné na světě štěstí,

Při tobě choditi stín, duch chrániti tebe

V bídě y v štěstí věrná milenka bude.

Pravila slzýc; krotká hrdlička k svému

Choti se vinula hledíc na milé oči,

Jakoby spíjela láskou poznovu smysly.

Darmo se koříc hodlala vzkřísyti plamen

V zděšeném muži; co skála tu stál, a se vřelé

Dívčice lekal. Y vina y láska ho její

Mrazila v led. Tu se zmužila dívka, a hrdost,

Vina a stud v ní ztrojily sýlu, že patříc

Na sebe v sníženosti, a v rozkvětu slávy

Jiskřila očima vztek. Jak Bohyně cýtíc

Krásy své moc se pnula, a zdivočenými

Vášněmi klesala v prach. Muk rozdrcujícých

Ztejrané srdce již nemohlo snesti, co mrtvá

Ležela krása. Tu Křesťané pozorujícý

Divného osudu vyřkli: Žes, Nuredýne,

Zavražďujícý ctnost sáhl na svého krále,

Dcera tě zbila, a Bůh zas vrahkyni snížil.

Jak jsou nezpytatedlní soudové Páně!

Hrdina Růženu křísyl; vždyť spáchala vraždu

Dívka, by živila muže, vždyť zradila Boha,

Otce y čest, by svému se líbila choti.

Krása a láska y tvrdého zýskaly muže,

Vděčnost, že Křesťany z pout snad vytrhla věčných,

Sníženost vznešené panny co hromové bili

Na srdce outlé, a cyt v něm zbouřily živý.

Růžena povstala z mdloby, a mrtvého otce

Spatříc škubala sebou, zhlížela vůkol,

Usměchy pyšného panstva a potupu svou y

Škaredu v pohledu cyzým vyryté zočíc

Vzbudila hrdosti cyt, stud obrazyl v tvář se.

Hanba a sníženost roj střel do srdce hnaly,

V srdcy se rozšlehla zlost, krev vřelá co olej

V plamenném těle, a hlava se tísnila bouří.

Bohyně krásy a div prv celého světa,

Rozkoše dceraby smích svým plodila pádem?

Myšlénka vplynula v skutek, co vichřice skočíc

Prohnala bok, a smrtí skončila zmatky.

Vévoda zkostl, král zpitoměl, Křesťané tuhli,

Všecken se zarazyl lid, a tváři své skrýval.