Vratislav. Zpěv patnáctý.

K boji se chystaje Mehmed, zvětřené vášně

Zpoutav jediné mstou své rozjedil srdce.

Otroky párami snů spiv vytvořil štěstí

V budoucnosti, a divochy v plameny rozžal.

Odyna s manželem ctným jak chlapkyně mrzká

Vzdychala v poutech. Rádaby kráčela na smrt,

S otcem se spojila svým; vždyť nehody nad smrt

Strašlivější hrozyly laskavé ženě.

Zlostník utratil otce; y manžela svého

Ztratiti, rozkoše dráčům sladiti, v hoři

Mělaby plésati věrná milému žena?

V nebezpečenství jaké se utěchy dotře?

Hledala smrti, y v bídách naděje sladká

Ubohé smrt mstou divou odjata byla.

Každého hlídala stráž mdlé vůdkyně hnutí.

Vidouc hrozýcý jak zsynalé mračno

Nevině pád, tvář slzami skropila bledou,

Manželi tiskla se k srdcy, a zjevila strachy;

Snad již hodina bije, že milého z rukou

Vytrhne mých, že tě, hrade a živote můj! kat

Smrtiti bude. O kyž nás v smrti y spojí.

Ali srdečně řekl: Snad umřeme spolu.

Bez tebe nemohu býti, y nemohu tebe,

Dušinko má! byť se vztekali, vydati dráčům.

Praviv k prsům tiskl svou nad světy dražší,

Jakoby na věky s ní se loučiti měl, a

Kráčeti na smrt. Oběma ztrnula srdce,

Hrůzou zbělela tvář, a zmodrala usta.

Spatřiv ouzkosti vzdychl, a y vycedil slzu

Tvrdý Azor. Krůpěje milosrdenství

Nemaje v kamenném srdcy co divoké zvíře

Vyrostl v bojích. Plovaje řekami krve

Usmrcujícým okem se na zbité díval.

Uslyšev mládeže pláč a povzdychování

Neviny spiaté co skalina stál, a y nehnul

Z koleje sebou, byťby y spasyti hnutím

Nevinu mohl, neb věznému zachovat život.

Jediné v zoufalivosti se na dceru svého

Milého vévody dívaje hnul, že y smejšlel,

Jakby ji vytrhl z pout. Vždyť miloval divoch

Vévodu svého co otce, vždyť životby jeho

Životem vyplatil svým; mdlé dítě co anděl

Krásné a dobréby v porobě trýzniti nechal?

Láska y čest, byťby hrozylo nebezpečenství,

Kázaly muži, by okovy hanebné zdrtiv

Uvodil v svobody chrám dceř vévody svého.

Myslil; co blesk se y myšlénka zrodila v skutek.

Manžele za ruce pojav pouštěmi bloudil.

Zřídiv přípravy k bitvě co milenec vřelý

Mehmed k milé se hnal, aj! milenky nikdež.

Lítaje sršán zvídal: Kdo Odynu kruhů

Zbavil, kdo zrad se na světě nejošklivějších

Dopustiv vyvolal v boj y pravého Boha?

Nemoha v stopy se zrad a neviny vtříti,

Hřímal co kat smrt ustama jedovatýma,

Hlídače zbiv všem pohrozyl obsluhujícým.

Slouhové krotíc vztek slib skládali mu, že

Odynu stíhnou, byťby y se světa prchla.

Odyna krásná octla se na hoře, s nížto

Spatřila Křesťany blízké. Co bez sebe slzy

Rosýc radosti sladké, že svobody dojdou,

Na hoře sedla, a rukama sepiatýma,

Očima k nebi své jevila srdečné cyty.

Takto se raduje kupec, že uhnul se smrti.

Moře již vlnami bijíc házelo lodí

K nebi, a hlubina bezdná hrozyla peklem.

U prostřed strměla skála, kam vichrové lítí

Mrštili lodí; třeskem se roztrhl koráb,

Mořem se rozplovujícý sem a tam lidé

Sháněli každou krůpěji sýly, by k břehu

Vplynuli šťastně. Ach! očekávaje kupec

Záhuby své již s hrůzou na vlny patří,

Vlna co krahulec dravý na něho kvapí,

Shlcuje jej, a y s hlukotem ku břehu házý.

Mrtvý na zemi leží, mdloba se tratí,

Zmocňuje duch, muž vzdychá volaje: Živ jsem!

Odyna krásná divocha pohlažujícý,

Čeho se chopiti má, v své radosti neví.

Mluviti chce, z ust cytové nevypáčí

Jednoho slova, již oči, již povzdychování

Jeví vděčnosti cyt, jenž z plného srdce

Hrne se k ustům. Jakoby dobrého otce

Vinula k srdcy, a tvář mu líbala milou,

Jakoby trhla se v nebe, a na věky v ráji

S manželem plésala svým; tak v radosti proudu

Plynula pozdvihujícý zkleslého ducha,

Líbala manžela svého, a líbala starce

Očima jiskříc plameny vděčnosti svaté.

S vrchole blahosti strhl hřmot roztřepujícý

Rozkoše květ v mžik Odynu v hlubinu bídy.

Slouhové hnali se sem, a jímali ženu.

Azor brániti chtěl jak hrdina paní,

Ali v pochopy skočiv divochy stíral.

Mamelucy zdvojili sýlu, a javše

Ali s ženou prohnali Azora mečem.

S prozpěvováním v průvodu nevěstu vedli

K vůdcovi svému. Tenť milence sokovu hlavu

S posměchem poslal. Ach! chudina ztrnula hrůzou,

Vzdychla, a zmužila srdce, y s pohledem jasným

Pravila k vrahům: Pročbych se děsyla hlavy?

Žádný neujde smrti, y vévoda zhyne.

Katové odstoupili, a Odyna zklesla.

Spatřila v snách, jak milenku se světa volá

Ploditel ctný; z mdlob trhla se, nabyla smrtí

Brzkou srdce, že tvář jak nevěsta šťastná

Růžemi krásýc zpívala veselé písně.

Mehmed slyše, co krásná Odyna koná,

Chvátá k ní; tať očima milostivýma

Muže se ptá: Kde slouhové, květiny máte,

Aby se nevěsta k slavným krásyla hodům?

Naděje vyšla již záře, y blahosti slunce

Svítiti bude; již ráj, již milenec věčný

Krásy své rozvinul květ, a dušinku volá.

Půjdu, ó živote můj! bych spojila s tebou

Na věky srdce, a v moři se ztápěla lásky.

Řekla, a zpívala sladce, a věncem sy hlavu

Kryjíc ptala se dívek: O řekněte, milé

Hrdličky! jsemli již krásná? Dušinky, s Bohem!

V blahosti letím chrám, kde milenec sličný

Po milé touží, jakožto po vodě jelen,

Prahneli žížní. S Bohem! ó dívčinky, s Bohem!

Pravíc vyběhla ven, a Mehmeda vedla

Sladce se usmívajíc; nohy jen předly,

Oči jen hrály, a medná zpívala usta.

Krásami zpoutala muže, a rozžala starce,

Chytře se dotřela skal, jak na světě šírém

Krásyby zhlížeti chtěla, a skočila v řeku.

Hrůzou zpitoměv Mehmed zůřil co tygr.

V rozkoši ploval, a v kal se mu zvrátila rozkoš.

Hladem a žížní mřel tak Tantalus, ač mu

Voda se týkala ust, ač ovoce krásné

Smálo se naň; když ustama vody se tknouti

Žížnivec chtěl, když ovoce strhnouti mínil,

Voda mu zběhla, a ovoce zklamalo ruku.

Mehmed naději svou jak šálivé pěny

Prchati vida, co satan běhaje lidem

Na křižovníky co původy ouzkosti každé

Žehraje mstou všech zjedoval srdce, a zlato,

Slávu a rozkoše med co odplatu jistou

Slibuje svým, lid vnadami krásy a vlády

Zkouzluje do boje vedl, sám praporec ujav

K předu co střela se dral, by Křesťany náhlé

Zdrtiv vítězství k svým přikoval zborům.

Vratislav již čekaje na poli vrahy

Řídil co Bůh vše k lítému outoku, v čele,

V srdcy y vzad lid stavěl, a moudrosti uživ

Chytrý stanovil řád, by divoké srážel

Outokem vzteky. Co vichrové vyvracujícý

Odpory v cestě se hrnuli Mamelucy.

Mehmed zarazyl klín, by k srdcy se prodrav,

Vévodu jav boj jedným outokem skončil.

Strašná začala seč, vztek ztužoval v smrti

Mameluky, a Křesťany vodila moudrost.

Divy se konaly lstí, a zázraky sýlou,

Sýla se klonila k pádu, a zmladila chytrost.

Se všech tepali stran jak pitomé stádo

Křesťané Mameluky, a nebyli s to, by

Zvrátili řád, by zplašené k outěku pudíc

Zavřeli boj. Tuť z zálohy Celestýnus

Znova se dera co drtivé vyvodil hromy

Z rozpuklin lid, a hlukotem zástupy zděsyl.

Václav přihnal se s lvem, a u boku Rudolf

Vévody svého co štít, jak proudové hrázý

Podvracujícý v řady se Mameluků

Tiskli, a sráželi hrad vší mocnosti divé.

Mamelucy stáli co věž, ran zmahali hromy,

Zoufáním chtíc zlomiti moudrosti střely,

Stavěti záhuby proud, v bok sehnali sýlu,

K Vratislavovi míříc střelili klín, však

Ocelem mužnosti klín svou třepil se mocý.

Pomocy žádné; y hlad y mdloba y ouzkost

Zhatily Mamelukům smysly a smělost.

Vůkol co obryně smrt strach při sobě vedouc

Lítala, na lidi jed své omamujícý

Ouzkosti hrnouc. Teprv se Mamelucy

Děsýc házeli zbraň v les prchnouti chtíce.

Průchody v hory a les zbor zamezyl strašný.

Mehmed v outoku hrom svou klesati sýlu

Vida chce prchnouti v poušť, a se tvrditi k činům.

Čech se mu příčí, boj s ním strhuje nový.

Hrozných hlukoty ran, křik zatvrzelého

Zrádce a nevěry zlé vzhled vyhrožujícý,

Na Boha, na lidi vztek strach v dolině šíří,

Zoufání moc čtveří, nebezpečenství

Zkřídluje ducha; než zrojené rány co hromy

Mrtví nevěry moc, krev hrne se z těla

Dravého muže, a smrt svou schvácuje kořist.

Mamelucy zašli, a vévoda patře

Na lidi své, jak leží ránami zbití

Na poli šírém, jich slzami posvětil svými.

Václav u mdlého lva, jenž zývaje hynul,

Sedě co milého druha ho oplakával.

Všickni vázaly rány, a vzdychali hořem.

S králem se spojili rychlým Křesťané všickni.

Templáři k ním vrazyli, v strašlivé slávě

Kráčelo Krystovo vojsko, a král se co otec

Přivinul k synům. Uvodiv v táboře řád, cyt

Rozplašiv zdivočenosti co zvolené děti

Mocného Boha, co svorné, co zvýšené bratří

Křesťany zpevněné vedl jak k odplatě věčné.

Každý zapudiv svár, své vyčistiv srdce

Světil se za svého Boha, co vítěz se stkvěl, a

Svatyni Páně co nebesa slávami krásyl.

S vrchole krásných snů v důl pomatenosti

Mrštil je Saladýn s svým zástupem hrozným

Vyvaliv nebezpečenství v svatyni Páně.

Křesťany zastavil král, moc obracel svou, a

U Tyberyady obě se potkala vojska.

Sultán knížata svolav promluvil vážně:

Bitvy se blíží hrom, boj rozhodne při, zdaž

Křesťan, či náš lid v dědině kázati bude?

Ovšem, že Křesťané trou jak tygrové lítí

Zástupy mdlých, a se zmocnili v svatyni vlády.

Však již se zatměla tvář jim sladkého štěstí,

Prudký zpitoměl duch. Kdož opře se nám? kdo

Počtu a mužnosti rovná lidu se mého?

Řeky y jezera schnou, kde se klademe polem,

Sluncy y skryjeme zrak, střel rojeli vyšlem.

V čestný mužové boj, kde sláva a Bůh své

Hrdiny vítá, pomsta a odplata zraje.

Praviv Saladýn lid v plameny rozžal.

Křesťané vidouc zástupy vyhrožujícý

Saracénů ztrativše vřelého ducha

Vojny se děsyli zhoubné. Již zočili s hrůzou

Na nebi kříž, a meč a krvavé hlavy.

Mezy ně Rajmund had jak horlivec Boží

Vstoupiv ouskoky tkáti, a tvářiti nové

Nehody počal. Co pravdu a skutek a s nebes

Ukazy vyjevil sny, a lekavé muže

Stvůrami zmátl. Dnes, promluvil, viděl jsem v nocy,

Bratří! ještě se třesu, a nemohu ducha

Ztišiti, jestliže tvář sy strašného obra

V mysli jen tvořím, viděl jsem černého obra

V bouři se valiti k nám; blesk zžíravé oko,

V pravicy hrom, meč v levicy hořel co slunce,

Zůřivec ramenem třásl, mrak vysypal hrůzu

Bojovníků, z pustin se řítili lvové,

Z kaliny kynuli ptácy, nebesa množstvím

Zastěňujícý. K táboru vévoda obr

S stvůrami táhl, zem trnula, Křesťané zhasli.

Lvové a ptácy na těla našeho lidu

Kvapili s hlukem; tu k nebi se vnášeje obr

Vykřikl: Kam ukryl se mol? ten vyděsyl sen mne,

Ukazy tyto co vás jsem očima svýma

Spatřoval dnes, a slyšel y mluviti cosy:

Chudino! bitvy se chraň, syc s Křesťany zajdeš.

Těmito slovy y zpletl, y s vysosti jasné

Rajmund Křesťany svrhl v toun divoké hrůzy.

Bratřím kovaje pád, aby pro sebe zrádce

Vystavěl v svatyni trůn z těl svatého lidu,

Poškvrnil čest, vlast, Boha y přátely zradil.

Veškeren zplašil se lid, a hořekování

Horami hřmělo, až skály se ustrnujícý

Opětovaly hluk, až nebesa hořem

Skrývala tvář. Tuť knížata povstala moudrá,

Svolala sněm, v němž ve jménu živého Boha

Jarolím lid zmužoval těmito slovy:

Křesťané, bratří! v boj jak hromové mstícý

Kvapte, a veškeru moc vám odporujícý

Pro Boha zmařte. Vždyť Spasytel věrného lidu

Život a štít svým ramenem velikomocným

Stíniti vás a nevěru hubiti bude.

Očima jiskřícýma co vyslanec Boží

Vypravil kněz, a schnoucý Křesťany zvýšil.

Do boje volá Bůh; proč trneme strachy

Vedouc pro Boha zbraň? Čest, koruna věčná

Splatí nehody nám. Tak hlasové zněli

V táboře šírém, a k činům zbrojili muže.

Nízkosti zemské a svár a po zlatě žížeň

Zmizely z srdcý, poslové mocného Boha,

Krystova sláva a hrad jak obrové stáli

V májové kráse, a ctnost co světice Páně

Před nimi svítíc k věčnosti rážela cestu.

Krásné to podívání! Křesťané v slávě

Kráčeli k boji, a zbraněmi řinkajíce

Měřili prostrannosti co sousedé nebes

Šírého světa, y smrt teď co přítelkyni

Vítali k obraně své, a y čekali, zdali

Anděly bratří, vlast jižli nebesa uzří.

Křesťané spěchali v boj; jak spatřili muže,

Saracéni klesali duchem, a tiskli

S pole se k horám. S hor v tom rozvalujícý

Skály se sypaly v zbor; tu hynuli sprostí,

Vůdcové padli, a zmatek se vyvalil v pluky.

Sýla a vztek, vtip, smělost, nebezpečenství

Zplodily div; jak hadové kroutili z ouzka

Každý mužové krok, smrt od sebe pudíc

Švihly se v hory, a v zad jak stínové smělé

Vtřeli se Křesťané! k vám; již povstala půtka

Na vrchu strašná; hodlaje shoditi v důl muž

Pevného muže, co skalina zasadil nohu

V skálu, a přel, až v hlubinu sletěli oba.

Dole y na hoře meč jen řinkaje sekal

Odporu tvrdou; z praku houkaly koule,

Šipové syčeli z kuše, a zatměli slunce.

Templáři jak vichrové rozražujícý

Tmavý les, jak bleskové do Saracénů

Hrnouc veškeru moc řád klátili pevný

Pyšného nepřítele, a hrdiny mátli.

Žádný nesměl se v bok jim stavěti vůdce,

Nemohl se prudkosti zpříti, byť vyrojil pluky

K outoku, byť se y v smrt sám posvětil vřelec,

Na poli zahynul řad, řad rozprchl se s boje.

Křesťané v bouřích mocnou zdvihali hlavu,

Skalný třepili pluk, lid děsyli plachý,

Spínali vítězství k svým obrové bratřím,

Hlásali v zpěvu, že Bůh své zvolené řídě

Zdrcuje nevěry hrad, že Krystova sláva,

Stkvělý na nebi kříž, jak vévoda vojska

V rozběhu Božstvím sýle zlé zplašuje Turky.

Tvrdý vztekal se boj, duch smělosti kynul

V srdnatém lidu, až noc svět povzdychujícý

Křídlama zakryla svýma, a zpoutala bitvu.

Ještě se nevzbudil den, již se poznovu hrozná

Začala bitva, a plukové svírali pluky.

Sultán mužnosti kmen v boj vyvodiv prudký

Křesťany tiskl, a uvrhl knížata v zmatek.

Kvído se mladý naděje vykvetajícý

Slavného rodu co skalina přívalu opřev

Postavil v rozbroje vír, a utonul v půtce.

Lobkovic otec y syn v boj kvapili zpurný.

U prostřed Saracénů ránami zbitý

Lobkovic klesl, a na syna volaje mluvil:

Utec, ó naděje má, a živote matky

Rozmilé z ouvalu hrůzy, a zachovej zdraví.

Pro čest bojovals dost, krev pro Boha slavně

Vycedil svou; byť y v smrt jsy se posvětil svatou,

Nemoha přemocy proudu a spasyti bratří

Zahyneš pro dým. Nehnu se od tebe, otče!

Promluvil syn, byť y smrt, byť y poroba nectná

Hrozyla mladosti mé. Ach! dítě mé drahé!

Prchni, než potře tě meč. Jen pomni, že sláva

Našeho rodu, že naší blahosti krása

V tobě své složily štěstí; zajdešli ty, y

Matka y sláva y náš rod zahyne s tebou.

Od otce nehnul se syn jak skalina v moři

Srážeje vlny, a tepaje dráždivé muže.

Vida, že hrne se lid jak mrákota čerstvý,

Družinu na pomoc volal, a k pomocy kvapil

Ladislav, a co lev zvěř pohlcujícý

Lehkou zástupy zbil. Syn hrdina otce

Vloživ na ramena co střela se vyrval

Z těsnoty v poušť, a milému vázaje rány

Srdečně vzdychl. Mdlý k synu se přivina otec

Zlíbal y synovu tvář y slzami skropil,

Děkuje za život svůj jen očima k nebi.

Plukové noví střelili na Ladislava

Vítěze, vévoda mdlel y s hrdiny svými.

Do něho vrazyti meč a družinu spnouti

Řetězy mínili Turcy. V ouzku se blesk hnal

Na Saracény, a třepil je hrdina černý.

V outoku prudký nedbaje prchlého vzteku,

Stíhaje ránami rány a srážeje vůdce

K Saladýnovi mířil, a rozplašil stráže.

Se všech sype se stran jak hřibové nové

Vojsko a zbraň; muž u prostřed víru se točí,

Zmahá, zdrcuje, klesá. Kdo jsy to, hrdino pevný!

Co jsy se za kmeta v bouřích posvětil na smrt?

Otcelis milého bránil, či v nebezpečenství

Za svého přítele slítl, bys smrti ho vyňal?

Kdo jsy to vévodo, zjev! by slavili tebe,

Lásky a mužnosti květe! y věkové příští.

Saracéni k mrtvému přistupujíce

Děsnou odkryli hlavu. O nebesa mocná!

Kde jsem a koho to vidím? Bez vady duše!

Zběhněte sem, a na hlavu mrtvého patřte!

Syvou znáteli tvář, jenž po smrti ještě

Turkům strašlivě hrozý? Pro Boha! Konrád,

Ladislavův sok a odpora věčná

Složiv se sebe vztek jak za svého bratra

Vyletěl v smrt, by láskou očistil zradu.

O kde jste, věkové prošlí! kdežto y způrcy

Se srdce vytřeli jed, by hájili soků

V bitvě co bratří? Přeběda! snad jste již od nás

Na věky zaběhli v poušť, snad svárové v sýdlo

Ticha a lásky se vtrou, a národy zhyzdí.

V rychlosti zbraně se chopíc letěli v pole,

Krásné a nevinné duše! ó synové cti a

Ctnosti co přátelé věrní stůjte, a plašíc

Sváru a podvodu zběh hrad pevněte lásky!

Konrád padl, s ním Křesťané hasli, a plukům

Vyrostajícým v bok své stavěli prsy.

Křesťany umrtvil strach. Král pro svého syna

V hoře se vryl. Toť zatřelo rozumu slunce,

Smělosti plamen. Co bázlivé ženy a děti

Knížata s národem mdlým ran čekali zhoubných.

Z tábora Rajmund k Saladýnovi chvátal

Nocý skrývaje zradu, a Křesťany prodav

Vrátil se k svým lstí ouzkosti bezedné tvoře.

Moudrý Sultán snovaje křižovníkům

Ouklady nezavřel oka. Co mudřec své přebrav

Myšlénky stanovil řád, a statnému vojsku

Kázal, by ukrylo v poušť své strašlivé pluky,

Čekalo v tichosti dne. Noc prchla a slunce

Jasné se snášelo svítíc k záhubě krajům.

Křesťané nehnuli sebou; v poušti se Sultán

Zdržuje, kryl jak čihař svodivé leče.

Všudy jen ticho. Tuť Křesťané s obdivováním

Na sebe hledíc přítele přítel se táže:

Co se to děje, že Sultán nevede vojska?

K vrchu se ženou, v krajiny široké patří,

Jaký zočili div! Bůh rozehnal Turky

V nebezpečenství národu svého se ujav.

Aby y ztepali Turky, y zýskali slávu

Vítězstvím, jehož mocným dobyli Bohem,

V horách stíhali Turky, a děsyli hřmotem.

Se všech se hrnuli stran jak hromové Turcy;

Křesťané zkostli; y Rajmund spojil se s Turky.

Pomocy žádné. Tu v ouzkosti udusujícý

Mužnosti cyt a slávy a věčnosti krásu

Jediné Templáři jak slouhové praví

Milého Krysta se v boj co obrové třeli,

Zvýšili Božstvím moc své ochabujícý

Sýly, a nutili k činům vřelého ducha,

Do srdce sráželi klín se skalného pluku,

Kdežto se mocný král svým kázaje oudům

Leskl, a sýlal y smrt a y porobu světu.

Na ně se vyvalil proud vší mocnosti jeho,

Skála se příčila skále, a hrdiny rány

Zvraceli hrdin, až mužové střelami zbití

Pro Boha zcedili krev, a skončili slavně

Mocného života běh jak oudové nebes.

S Templáři hned skonala bitva, již zbraně

Složili vévoda, král a knížata všecka.

Zhubiv veškeru moc táhl k Jeruzalému

Saladýn, a hodlaje v rychlosti válku

Zrušiti svatou k činům vzbuzoval vojsko.

U města jsou. Lid Boží naději sladkou

Pěstoval, naděje lesk v dým rozplynul skutkem.

Hrůzou zpitoměl lid, mor udusyv jiskry

Sýly a smělosti hřměl, a svatyně klesla.

Sultán v svatyni vtrhl, a Křesťany bídné

Rozehnal z města. Tuť starcy u hrobu Páně

Klečíc líbali hrob, a spínali ruce

Hořekujíce, že z rozmilé vlasti, kde Krystus

Za lidi zemřel, kde slavené složili otce

S potěšováním v hrob, že y s nimi se spojí,

U břehu věčnosti mají táhnouti k cyzým.

Darmo je trhali dráči, darmo jim meče

Hrozyly smrtí, starcy vpiali se k stěnám

Volíc zcediti krev, než zraditi Krysta,

Zraditi vlast. V tom s dítkami tiskly se ženy

K otcům svým, a pláči a prosbami starce

Pohnuly milé, že s dcerami nehody zdělí.

Z zázračné vlasti a od hrobu Páně co mrtví

Křesťané lezli, a Sultán vystaviv trůn, a

V ouzkosti spatřiv ctnost sám člověkem křehkým

Býti se poznal, a strnuv zlehčoval břímě

Bídného lidu. Y slovy y ztišuje skutkem

Zemdlené dítky a ženy jim v svobodu vydal

Otce a muže. Co Bohyně Sybyly krásné

Poctiv s dítkami všemi je oblažil králem.

Jednaje štědře co Bůh, a zvlažuje bídy

Člověčenstva se skryl, by utěchy nabyl.

Po mnohém kolotování, po mnohé slzy

Uvodiv v svatyni řád se vracoval k Nýlu.