Vratislav. Zpěv pátý.
Knížata vidouc, z jakého pramene rozbroj
Vyrostl v proud řád, v táboře vyhubujícý,
Zbrojili vojska, by potřeli loupežníky
V svatyni Páně, a skalných dobyli hradů.
Mužové mocní spěchali v boj, a se těšíc
Nebezpečenstvím svatyni vyhrožujícým
Sýlili ducha, a k činům pudili pluky.
Vratislav své do pole vyvodiv Čechy
Rozohnil lid, že se zbrklý v odpory házel.
V táboře Ladislav všech rovnaje hrdin
K outoku běh jak krajiny šírého světa
Obživujícý slunce, se vévody zhrozyl,
Který s pohledem divým, jakoby slova
Nemohl pronesti z ust, stál do nebe hledě
S očima vyvalenýma, a rukama lomě
Podoba zoufání a bolesti třícý.
Po mnohém vzdychání a pokřižování
Nad světem zlým tok rozpustil zprouděné řeči:
Do boje, Křesťane! kvap, bys zachoval bratří.
Loupežujícý zbor jak morové rány
Sype se v kraj, a y města y vesnice pále
Sužuje hrad, by zde krásy a mladosti květy
Zhubiv hrdiny spial, a sy poklady svojil.
Třesa se vzdychl a zaplakal Emanuel,
Jakoby spatřoval hrob tvé, Křesťane! slávy.
Ladislav hned hrdiny k outoku sehnav
S zástupem táhl, jak cestu mu vyměřil vůdce.
Na cestě líbaje zem co bez sebe vřelec
Děkuje klesl, že Hospodin anděla strážce
Plamenem ozbrojiv mocným nevinu spasý.
Spatříc z daleka kouř pláč slyšeli hrozný.
Pevný sklonil se hrad, jak hladové káně
Vstřelil tam pluk, jak žížnivé hledajícý
Pramene lvice se s očima rozvzteklenýma
Sháněli, kdeby se krásy, kde klenoty stkvěly.
Z pokoje Mudrán kmet šel naproti dráčům,
K nohoum vítězy padl, své skládaje jmění
O život prosý. S posměchem na něho hledí
Černý vítěz, a třesoucýho se táže:
Ještělis neužil dost, mdlá šedino! světa?
Vypršel čas, bys z ráje a rozkoše vyšev
Mládeži kvetoucý své propustil statky.
Praviv zaměřil meč, by stařečka prohnal.
Dívčice v tom jak anděl a neviny obraz
Z pokoje vyjde, a k otcy co štít se y sylná
Obrana tiskne, a krev zaň cediti prahne.
Krásy a neviny blesk meč vítězy sráží,
Mladosti záře y satany pronikajícý
Kouzlí zázraky leskem, a tesknota duše
Outlé se obráží jak mrakové v nebi
V pohledu sličném, a divocha k milosti nutí.
Bez ducha stojí, v neviny kráse se zaryv.
Kdyby mu poklady svět snad rozložil všecky,
Kdyby se scházely krásy, a vnadami divy
Plodily v srdcých, kdyby y Bůh mu co králi
Šírého světa y moc y udělil slávu:
Zhrdnuv slávou, zlatem a krásami mdlými
Sklonilby srdce a moc k tvým, nevino! nohoum.
Ztrativ pohledu dravost směje se vřelec
Na pannu sličnou. Křísýc smělosti jiskru
V zlekaném srdcy co hrdlička cyty své jeví
Zdárná dcera, a za otce milého sázý
Život y svobodu svou. K ní s posměchem Můrán:
Tybysy mladosti květ jak zpozdilec zbožný
Za hynoucý vydala dým? Což šediny naplat?
V rozkoši bydli, ty starče se po zemi plaz, když
Lásky a sličnosti blesk mé zahřeje srdce.
Pro Boha, mocný hrdino přej, by se dcera
Za otce vydala v obět, a milého krví
Spasyla svou; neb srdceli laskavé kloní
K milosti ducha, ó strp, by se ukryla s ním, a
Sladila zármutku jed mu v tichosti svaté.
S rukama sepiatýma co k Bohu se modlíc
Mluvila panna, a máčela horoucými
Slzami ruce, a dráždila k vzteklosti vřelce.
Nemoha krůpěje vroucý, nemoha s očí
Strpěti střel jak ostříž na pannu hnal, by
Mocného vítěze sladkou zbožnila láskou.
Darmo y srdečné prosby y vylité slzy,
Darmo y v tísních krása co slunce se stkvěla;
Zmámenec ctnost co nebesa zlomiti pevnou
Chvátaje vytrhl meč, a poroby žádal.
Rozmilé dítě! ty ctnostby jsy zradila věčnou
Pro mdlého starce? Co skalina stůj, a se opři
Hrůzám celého světa! řka stařec co vítěz
K vítězy mluvě se s dcerou posvětil na smrt.
Dívčice objala otce, a zmužila ducha
Vidouc kráčeti smrt. V tom vůdce se Izuf
K pokoji dral s svým zástupem nelítostným.
Spatřiv mladicy krásnou, pro sebe vybrav
Krásu co dennicy čistou, zástupu kázal,
Zlatoby sebrav otroky v řetězy spínal.
Pro pannu začal se boj, muž příčil se muži,
Řinčely zbraně, až stěny se třásly, a vojsko
Zděsylo hrůzou. K čemu to namahání?
Tebeli mladice mámí, vezmi sy krásu,
Za to sy poklady volím; promluviv Izuf
Poklady vzal, a Můrán mladicy objal.
Po boji lítém co hromové radovánky
Rachotícý bouřily spitého vojska,
Vůdce že sjednotil mír, a kořisti hojné
Vyhledal lid. Tak kupec se raduje ušev
Bouřím zdutého moře. Již v nebezpečenství
Smrti se třásl, že vlnami rozkacenými
Poklady ztratí; pro ně se v plameny házel,
Zápolil s bouřemi, pil jed v skalině mrtvé,
Klenoty shrnuv v naději krásného štěstí
Plynul, a rozkoše své vezl do milé vlasti.
Vicher se strhl, smrt k lodí s vlnami nesa.
Vůkol se otočil vír; v tom spanilé slunce
Odkrylo tvář, boj s vlnami mřel, y se burné
Hladily vody. Ach! spatřiv na moři tichost
Padá bez sebe muž, své poklady líbá,
Trne, se ohlíží, a co dělati, neví.
Tak se y vůdcové těší poklady svými.
Izuf líbaje zlato, a milému Bohu
Slibuje na věky věrnost v rozkoši tone.
Můrán hltaje krásy své rozmilé dívky
Bez sebe stojí, na vás, růžové tváři,
Ohnivé oči y lásky y neviny sýdlo
Zhlížeje Bohem se hlásá. Kyžby y krása
Bez ducha pro něho pevnou hořela láskou,
Kyžby se zarděla tvář, a sklopily oči,
Kdyby mu zavzněla usta: Ach, miluji tebe!
Miluji, řekl muž s pohledem vyhrožujícým,
S očima plápolavýma, věř, miluji tebe
Nad Boha, dušinko má! Tys Bohyně srdce
Vřelého, rozkoše květ, a života pramen.
Nežbych se odřekl tvých, má koruno! krás, ha!
Raději zbořím svět, bok proženu starcy,
Vyleji krev tvou, nad světy milenko dražší,
Skončím života běh, syn žádosti zhoubné
Plésaje v smrti, že mých svět nevine k srdcy
Bůjnému vnad. Kdyby v kráse se milenec šťastný
Zakochal tvé, kdyby lásky mu svítila hvězda;
Ha! což zmatenec dím? Tys na věky má, ó
Růžinko rajská! Bůh mi tě nevyrve z rukou.
Zůřivec praviv záhubu očima šlehal,
Jak drak k dívce se vpial, a milosti čekal.
Řečí ztrnula Lila co holubinka,
Jestliže krahulec zlý k ní s hůry se spouští,
Bez ducha klesla, a mdlobou zděsyla otce.
Ubožátko, ach! klekl, a slzami poliv
Zdárného dítěte tvář, smrt na sebe prosyl.
V divocha vtěliv se strach vší sýly ho zbavil.
Mrtváť ležela krása, a mládeže rozkoš
Jevila světu, že na mžik pomine sláva.
U milé Bohyně stál, když strašlivé hluky
Vzbudily z divých snů jak anděla k soudu
Volajícý hlas, a y vyzvaly k boji
Vítěze spité; neb Křesťané k outoku hnali.
Vrtký plašil se lid, a vůdcové schnoucý
Strachem co zvěř s ním pádili s hradu.
Mudrán líbaje dceru, své jediné štěstí,
Volal ji v život, a skočiv nemoha zmocy
Radosti své, že se na živě k dobrému otcy
Stiskuje, plésal, jak plésá lekané dítě,
Vyjdeli z houští v kraj, a matinku zočí.
Ouzkosti se sebe shodiv milenku líbal,
K srdcy ji vinul, a potokem vycediv slzy
Na zemi klekl, a k Bohu a za drahé dítě
Modle se vyjevil cyt, jenž v sevřeném srdcy
Šlehaje paměti, smyslu y opatrnosti
Na čas ho zhostil. Jen v rozmilém dítěti oči
Zaryv, jediné hnutím řídě se jejím
Zapoměl na všecken svět; vždyť otcova sláva
Kvetla co růže, a novou kouzlila krásou.
Nebe se otvírá a zčištěné krásy
Se svého rozseje lůna. Ach! na srdcy leží,
Stařečku, tvém tvá duše, tvé spanilé dítě.
Oči jen mluví, srdce jen tluče, a duši
Cytové vroucý sýlí mužnosti ohněm.
Rozkoše mžik již vyhladil nebezpečenství,
Ouzkosti mrou, a radosti kvítky co hvězdy
Na nebi spanilejší zmužilost rodí.
Byť se vyřinul vztek, ctnost netrne pevná,
Bouřemi příkořenství kráčeti směle
Bude co hrdina v věčnosti chrám, y se vyhne
Outoku lítého draka. O předrahé dítě!
Utěcho má! tybys chlapkyně rozmařilosti,
Potrava žadosti zlé se plazyti měla
V kalině necti? Ha! raději zoufalec bodnuv
Do srdce meč sám zmařím ozdobu milou,
Nežliby neřesti červ květ neviny zrušil.
Protoli nad život svůj jsem miloval tebe,
Nedbaje bouří, nedbaje vyhlazujícých
Morů házel se v proud vší ouzkosti, aby,
Panno! tě žádosti vír jak chudinu schvátil?
Protoli vštípil jsem ctnost jak nebesa čistou
Do srdce tvého, by vichřice hanebnosti
Zvrátila strom mé slávy, a ukrutenství
Zbořilo svobody ráj? Tys jediné štěstí
Života mého, tys koruna krásy a lásky,
Dokud co slunce se vnadami nevinnosti,
Dušinko, stkvíš; tvé krásyli hvězda se zatmí,
Divochli přemoha ctnost hrob blahosti zryje,
Otec y zahyne tvůj, y naděje sladká
Nevinné lásky. To řekl, a rozmilé dceři
Na srdce klesl, pak spoutav rozbroje v srdcy
Vyhledal skrýš, by zde nevinu ukryl, neb umřel.
U hradu vzteklosti hrom, až hory se třásly,
Do lidu hřměl; neb outokem hrdina Český
Do hradu proudil, a zástupy v hlubinu srážel.
Hrůza se sypala s hor, křik z doliny bouře
K nebi se pnul, a y skalnaté ohromil muže.
Pro milé zlato a sličnosti vykvetajícý
Bojoval vrah, mdlých ujav se nevinností
Zápolil Křesťan. Nedbaje života svého
Házý v rozbroje vír se s hlukotem Izuf,
Můrán střílí v drtivé nebezpečenství,
Byťby y krev měl za pannu zcediti všecku.
Ladislav svých záhubu v outoku spatřiv
Ohnul se v zad, a y zmatek y ouzkosti rozliv
Do Saracénů štěstí ukoval k bratřím.
Již se y vítězství blesk na křižovníky
Usmívaje, a hrůzami zděšuje Turky
Hrdiny blažiti měl, když z polohu zrada
Hrnula pluky, a zkalila mužnosti slávu.
Praporec Krystův, královu důvěru zradiv
Emanuel co satan Křesťany tiskna
Nebezpečenství syl, by koruny hrdin
Života zbaviv svatyni na věky zrušil,
Vyzvav v ouklady pluk, jak hromovy střely
V outoku nejprudším hnal na křižovníky,
Ztrojiv vzteklosti moc hluk skalami šířil,
Příval se proudoval v zad, lil v hrdiny zmatek,
Zvrátil y řád, y mužnosti udusyl plamen.
Z předu y ze zadu meč jak po nebi bleskot
Křížil se oslepujícý; plukové vítězujícých
Třepili lid jak hromové s plamenem rázným
Vrchole hor, neb věže a stoleté kmeny.
Křesťané mocní zradou hynuli mrzkou.
Darmo se obrové v tísních zpírali zkáze,
Darmo y čtveřili moc své klesavé sýly,
Výšili moudrosti hlas, jak ovoce zralé
Padali v touň s hlav drsnaté skály,
Skládali zbraň, a se házeli v řeku, by nectné
Poroby ušli. Jen hrdina Ladislav, a
Kmetové tratíc sýly a mužnosti jiskru
Mdlobou bez sebe padli, a v porobu shrkli.
Děsyvé vejskání všem jevilo krajům
Vítězství, všem hrozylo ukrutenstvím
Národu zlého, a smrtilo rodiny napřed.
Mudrán s dítětem svým hlas radosti slyše
Bouřícý jak osyka třásl se, a smrt již
Spatřoval jistou. Líbaje šlechetné dítě,
Louče se s ním chtěl prohnati bok, a y krásu
Zmařiti rajskou. Však strach, otcova láska
Trhaly rukou naději vykvetajícý
V růžové kráse co Bohyni před oči stavíc.
Zhlídnuv v horách záhubu nákeřníků
V doly se rozprchujícých očima jiskřil,
Když se mu rozvinul ráj, když mládenec anděl
Vnadami vábícý k své osobě kouzlil
Veškeren svět; pak pohleděv na dceru krásnou
K nohoum rozmilé klesl, jí slibuje stálou
Na světě lásku. Tu sličná Lila mu padnouc
K vřelému srdcy se šťastnou na věky cýtí;
Slzami zalívá své hrůzami tváři
Zorané otec, a milenku stiskuje k prsům
Vzdychá, jakoby v proudech rozkoše tonul.
S jasného nebe jej strhl hrom mořivé pravdy;
Rozkoše ztratil se stín, s ním zmizely ráje,
Dravá děsyla poušť svým pohledem otce
Usmrcujícým. Tyran co zdrážděné zvíře
K panně se žene, a nevinu svíraje Božskou
Mukami straší; radosti nekonečné,
Vábivé krásy, a hry a y sladivé řeči
S klenoty loudí k neřesti laskavé srdce.
Dívka se zpírá vnadám lstivého světa,
Mocní krásného ducha, a outoky zmůže
Obsluhujícých rekyně pochlebníků.
Jaká pro otce rozkoš, v bojili vidí
S hanami ctnost jak nebesa neklesajícý!
V nebezpečenství vykvete otcova sláva,
Neviny krása se v bouřích rozvine pravá.
Ale co drak muž na květy růžové panny
S vysosti střílí, sýla y obrové ruky
Zbitá mře a rozkoš s vnadami vadne.
Otec se trhá, záhubu očima jiskře
Neviny vrahům míří, na zemi kleká,
K Bohu se o pomoc modlí, na dceru hledí,
V ouzkosti skáče, a nevinné stiskuje k srdcy
Dítě rce: Tyby jsy vrahům sloužila nectným?
Svobodu přijmi! Tu míří k srdcy, a živne,
Jakoby naději spatřiv v bělavém květu,
Na duchu okřál. Zbouřené srdce, co kvapíš?
Stínli tě šálí? Krásubys vyhubil outlou?
Odpusť rozmilé dítě, ó vřelému srdcy
Pro Boha odpusť! Všecken se na těle třesu,
Hlavy již necýtím, a pro tebe stokrát
V hodině umru. O rozkoši má! ó mé štěstí
Na světě nejvyšší! kam se poději s tebou?
Nebezpečenství roste, a smrt a y jistá
Poroba hrne se k nám. Smrt jediné zbaví,
Smrt z tvých rukou, otče, mne neřesti každé.
Pravila dcera, a líbala dobrého otce.
S zoufáním, ach! zápole otec se díval
Na milé dítě, a zakryv tváři se ztišil,
Skoumal, a promluvil ze snů: Naděje svítí;
Zemřeš dušinko má! ach, jistotně zemřeš,
Hvězdali naděje nám svou zakryje tváři.
Na duchu zmocniv žádných nebezpečenství
Otec se nehroze víc, dí, miluje dceru,
Zbrojí smělostí své zbodané srdce,
Byťby y kat, byť y s mukami veškeren svět se
Vysypav v skrýš chtěl zmařiti neviny krásu.
Hlukot se blíží, hrdiny Emanuel
Řetězy svírá, s posměchem k hradu je vede.
Bořita Čech prch porobě nectné co střela
K Vratislavovi letí, otcyby přispěl.
Turcy vstoupili v hrad, smrt při boku s nimi,
Velitel kyne, a trůn svým bleskotem mámí
Dravý pluk; soud začal se nad Čechy strašný.
Křesťané chlapové spiatí k trůnu se vlekou.
Emanuel co král k nim s vysosti mluvě
Tupí mužnosti kmen, y se rouhaje Krystu
Vyvolává v boj jak člověka Boha.
Velitel pyšný na smrt posvětiv hrdin
Zástupu kázal, by radovánky sy chystal.
K rozkoši chvátá zbor, a vévodu slaví.
Izuf hlídaje zlata se směje, že zlatem
Bude se těšiti svým, jak zvětřenec srdce
Pěnami těší, vrtkéli nápady vtělí.
Můrán touží po svém životě, jako
Lakomec po zlatě toužívá, byť y mořem
Hnáti se měl neb prodrati jedem a meči
K pěknému zlatu; než na hradě růžové panny
Nevida vřelec se leká, po hradě sem tam
Zhlížeje volá, ptá se, a slibuje zlato,
Slibuje svobodu slouhům, pannuli najdou.
Na hradě neživne stín, les nekryje dívky,
V sklepy se pouští, slídí v jeskyni stuhlé,
Do vody patří, po hrobu v zahradě pátrá,
Naděje blesk s hor, z dolin a ze zahrad duše
Zmatené neposylní; lásky se hvězda
Očím zdivočujícým z hlubiny mrtvé
Neukáže, a nesvede k rozkoši dráče.
Zoufání, vztek zvětřuje smysly a k činům
Vyhubujícý náhlí pomatenosti.
Hrůzami mrtví lid, meč do boku míře
Skončí žádosti boj, smrt, láskali srdce
Nezblahoslaví, vášní hrdinu zvěční.
Z příkrých zhlížeje hor mžik v puklině zočí;
Bystří zrak, chrt skalami chvátaje vidí
Milenku svou, kmet vztahuje ruku a mečem
Dívčicy prohnati chce; muž zvracuje ránu,
Spíná starce, a do světa s pokladem letí.
Vykypěv vztekloty var zlé vyčistil srdce
Plamenné lásce, a vnadami májové krásy
Naplnil hlavu co růžemi zahradu jaro.
S usměchem patří Můrán na boje srdce
Outlého, na bledé tváři a do zemi vryté
Slzami zkalené oči. Tu plésaje trne,
Láska že mocná hrdou dívčicy zmůže.
K otcy se otáčí, a zde v pohledu kalném
Spatřuje vztek, jenž lítí v zježeném srdcy,
Spatřuje jistou smrt, co milence chystá;
Starceli sprostí pout, hrob vyhrabe panně,
Skryjeli buřiče sklep, tma tesknosti dceři
Zasype čelo; co hráz se mu neustupná
Mudrán na cestě staví. Mužnosti zvrátiv
Skálu se bouří naděje sladivé dotře.
Tváří rozdrcujícý odpory zpupné
Hřímá: Stařec je vrah a příznivec Krystův,
S Křesťany veďte ho na smrt. Chlapové táhnou
Stařečka v hrad. Jak samice, v ouzkuli zočí
Ptačata, skáče, a milých chrániti hledí:
Takto y dívčice letíc o pomoc volá
Zemi y nebe, a s očima zdivočenýma
Po hradě zhlíží, spatřuje trůn, kde se zlatem
Velitel leskne; co orlice střeluje k nohoum
Mocného muže, a lomíc rukama svou mu
Zjevuje tíž a otcovo nebezpečenství.
Ouzkost jasní tvář, a všecka se krása
Vtěluje v ní, jenž střelami ohnivými
Do srdce vráží. Nemoha Emanuel
Strpěti střel dí k dívčicy s pohledem vlídným:
Neděs se vrahů, v pokoji bydleti budeš.
Můrán zhrozyv se slov meč vytrhl divý;
Velitel mžikl, a Můrán řetězy spiatý
Hledí, jak se již šťastný zmocňuje vítěz
Kořisti krásné, a sladí vábivé řeči.
Líčí vlídnosti blesk, by neviny háje
Mladicy pěnami jal, a se oslavil láskou.
Peklo mu hoří v srdcy, a žehravosti
Šlehaje zápal y hlubiny náruživosti
Pronikajícý bouří zkřížené vášně.
Krása se s vnadami všemi co ohnivé slunce
Do srdce ryjíc zplašuje zobřené cyty,
Tvoří rozkoše ráj, a y blahosti soka
Větřícýho. Tu zmámenec trhaje sebou
Kroutí okruhy pout jak sokovu hlavu,
Skřípaje zuby co střelené zvíře se ježí,
Se země skáče, a řinkaje řetězy slabec
Na zem se vrhá, jak pes kameny hryze,
V mysli co zůřivec krev své milenky cedě
S hlukotem plésá, jakoby radosti zmařil.
Se země zhlíží, vidí zplašené sny a
Rozkoše v blesku. Zde zoufaje rádby se zbavil
Života svého. Ha! otroka zdivočeného
Železa víží, posměchy do vzteku honí.
Nemoha přemocy hrůz jak škádlené dítě
Pláče, a pěnami z ust jed vylívaje
Potupu mstí. Sok vysypal utiskování
Na něho roj. Vždyť krví dobyl sy krásy,
V naději plyna se vnadami milenec blažil;
Nebe mu kvetlo, a s vysosti slávy, a s blesku
Rozkoše otroka svrhl hrom v propasti necti.
Ztrojiv žádosti vztek klesl do moře bídy.
Mudrán poznává, že y velitel nový
Stejný kovaje pád květ neviny zhubí,
Že mu y smrt jak odplatu mužnosti jistou
Chystaje tváří vlídnosti omamujícý
Skrývá neřesti jed a drtivé hromy
Lstivého ukrutenství. Na dceru vzhlédnuv
Sýlí v stálosti dítě, a nevinu šlechtí.
Dívčice stojíc u prostřed vyděsujícých
Katů slyší hlas: Veď Křesťany na smrt!
Kloní hlavu, a otcovy smrti se leká.
Radost co hlukoty hromů roztřepujícých
Skaliny větří; vedouť Křesťany na smrt.
Lůza se hltavě zbíhá, mukami hrdých
Mužů těšiti srdce a proroka svého
Slaviti bude. Co na ples hrdina Český
Kráčí, kmetové patří na svého vůdce,
Jasní usměchem tvář, a sy korunu slávy
Před oči staví. Syvý velitel s trůnu
S posměchem hledí na vás, mužové Boží!
Jiskří očima smrt, svou zvýšuje sýlu,
V duchu již svatyni zdrtiv vlády se zmocní.
Ukrutenství vrch vší neřesti stihnouc
Spínalo hlavu, a šířilo hladové srdce,
Lapalo pochvaly lesk, když hrdina syn jak
Mstícý anděl tu stál; meč rozražujícý
Vyděsyv zběř hluk umrtvil po celém hradě.
Jakoby vicher se strhl, hrom do hradu třískal,
Jakoby zem svá rozstřela usta, a peklo
Hltalo veškeren lid, tak zkřídlila hrůza
Pitomé vrahy, a zkalila rozkoše obrům.
Krásy a zlato a muky již zavrhujíce
S vrchole letí; za nimi hrdina s otcem
Nedaje stání, nepřeje oddechu sobě.
Mudrán zázrakem strnuv u dcery klekl, a
S řetězy spínaje ruce, a děkuje Bohu
Nemohl zjeviti slov a radosti burné.
Zaliv slzami tvář, červ v prachu se vina,
Nevěda, kam svých očí hoditi maje,
Paměti nabyl, a u noh zemdlené dítě
Spatřiv k němu se vrhl, a milenku láskou
K životu křísyl. Tu radosti ozval se ohlas;
Zaživ svobody lid jak bez sebe divem
Po hradě běhal a krásu a slávu y prudkost
Hrdiny ctného co anděla velebil zpěvem:
Přihnal se muž, smrt na vrahy syl, y hned život,
Svoboda, krása a čest lid zblažuje Boží.
Kdo jsy to, hrdino? Bůh, čili milenec Páně,
Že se y moc, že y krása co důkazy Božství
Na tobě stkví? Tys mužnost z poroby muk, ty
Nevinu z propasti han svým vydobyl mečem.
Nám jsy ty Bůh! tvou podobu synové zdární
V srdcých vryjeme vděčných, zázraky stkvělé
S obdivováním příštím pronesem věkům.
Lila se protrhla z mdlob, zpěv šťastného lidu
Slyšíc, hleděla v hrad, a zde divoké lůzy
Nevidouc, se co keř k své podpoře sylné
Vinula k otcy, a mdlým se ho tázala hlasem:
Jaký v těsnotě Bůh nám k pomocy přispěl?
Slyšela vypravování, spínala ruce
S očima k nebi, a slzami skropila tvář, a
K prsům milého tisknouc kmeta mu s rukou
Rážela kruh, a zaryla podobu Božskou
Vyprostitele v pamět, a chvátala s místa
Smytého krví. Mudrán v rychlosti sebrav
Rodinu svou hrad opustil s přátely všemi;
Jediné Můrán spiatý v porobě zůřil.
Hrdina mocný hnal jak ptačata ostříž
Horami, pláněmi zběř své uprchujícý
Zhoubě; co stínové nazý, podoby smrti
Pádili v les, kde se skrývali v houšť, a tu v obět
Klesali smrti; již střelili v pláň, a zde těly
Posyli zem; zas vrazyli v kroutivé hory,
Kdežto je přijala touň jak potravu pekla.
V páru se ztratila moc prv vyhrožujícý
Vraždami krajům; jediné vůdcové zbrklí
Stráněmi s zástupem mdlým k své chvátali tvrzy;
V patách stíhal je Čech, strach sypaje do nich,
Jakoby křižuje hrom smrt mezy ně rozsyl.
U tvrze jsou. Čech prodrav s nimi se s plukem
Aškaly dobyl. Tu po městě lítala hrůza,
Po cestě stříkala krev, smrt klátila řady.
Z zátočin bouří vyrvav se Emanuel,
Přeskočiv zed jen nahý zachoval život.
Po smrti vůdců zlých tvář odkrylo jasnou
Pokoje slunce; tu lid se vyhrnuv z domů
S obdivováním spatřoval zástupy čestné.
Hrdina slavný vítaje do města otce
Strážemi k skrejším průchody zavřel, a plukům
Statným po tuhé prácy y oddechu popřál.
Otce a raněné kmety co nejrozmilejší
Přátely chovaje rány jim těla y duše
Hoje, a snížené nectí zvýšiti hledě
Přípravy snoval, by zpěvy a radovánky
Z nenadání k radosti pohnuly starců.
Otevřel žalář, vážní Křesťané vyšli.
Jaká rozkoš! tu bratří, synové letíc
K srdcým roztomilých své jevili cyty,
Líbali otce, a přátely vinuli k prsům
Vypravujíce jim muky a příhody divné.
Ze zboru prodral se Templář, hrdina zbraně
Mužovi podal; ten zatočiv do nebe mečem
Ku boku mířil, však hrůzami zděsyv se trhl, a
K podivu řekl: Ty Krysta y přítele zradiv
Váháním, své nehody původ a lenost
Vraždou smazati hodláš? Nehodens zbraně,
Nehoden Krystovy smrti, co potvora nectná
Zaber se v poušť, tam s divochy neřesti pykej!
Praviv zmizel, a řečí zarazyl zbory.
Rajmund jindy co máj v své vábivé kráse
Otroctvím cyt ztrativ y důvěru k Bohu
Jediné toužil, by sladivé svobody dobyv
Zbíral sy mladosti květ, s ním lahody světa.
Vtěliv se k bratřím vesele k táboru chvátal.
Vězní Křesťané všickni líbali svého
Vyprostitele s vděčným srdcem, a ruce
Slzami pokropujíce mu vzdávali díky,
Spojili s ním svou sýlu a moc, a co věrní
Stínové šetřili kroků vévody ctného,
By se y vděčili Bohu y andělu jeho.
Hrdina poklady dráčů zástupu rozdav
Odplatil ctnost, tím věrnost u lidu zvěčnil.
Aškalu pevně, a lásky sy zýskati hledě
U Saracénů zlých syn milého otce
Zbitého otroctvím a posměchem mrzkým
K životu křísyl, y rozplašil ouzkosti syvé.
Melin vlídný, u něhož bydleli, konal
Všecko, co kázala přízeň, neb žádala křehkost.
Vázaje rány, a hlídaje ve dne y v nocy
Stařečka mdlého y líky y oslazováním
Bolesti jed svou pevnou zapudil péčí.
Melinův syn, otcova hrdost a rozkoš,
K Čechu se vinul co k květině včela, a jak stín
Každý stíhaje krok sy vydobyl lásky.
Saracéni z hrůzy se omračujícý
Vytrhše patřili v budoucnost, a se vlády
Zděsyli cyzý. Mělliby kázati Křesťan
Proroka mocného synům? poroby pouto
Svírati ctnost, neb pravá klesati víra
Pohanem v hrob, a se kaliti mládeže naší
Hanami krása? Ač bouřilo křesťanské vojsko
Přívalem vůkol, a svatyně snížila hlavu
Cyzozemcům, národu sláva a kmen jak
Červové v prachu se plazýc hasnuly denně;
V temnotě veškerenstva my synové Boží,
Pravoty květ a mužnosti jádro my cýtíc
Pravice moc, a slyšíc moudrosti ohlas
Směle jsme kráčeli v bok, a hleděli v oči
Protivníkům; nás hrom nezděsyl bitvy,
Nesvedl ouskoku med, blesk neslepil zlata;
Bouřemi derouc v prámu se šlechetnosti
K oslavy chrámu jsme zýskali břeh, kde co slunce
Kraluje čest, kde y jak máj sláva se třpytí.
Mužové, vzhůru! co v bouřích synové Boží
Konejte divy, a věrní proroku stůjte!
Všickni shrknou v hrob, čest Křesťané všickni
Ztratí v ráz, by se v Aškale svoboda stkvěla.
Mluvíc kněží sváru a podvodu jedem
Zbystřili vřelce, a novou snovali půtku.
Zpouře se příčila hráz jak z ocele skála,
Melin s průvodem svým. Kdo pevného muže
Podryje čest, kdo zprzní vraždami vlídnost?
Vybralť se kněz, jak had své sladivé řeči
Do srdce splývaje jed, v mžik vytvořil divy.
Lahodě muži, a žehnaje velikomocnost
Pravoty jeho, a hlásaje do nebe stálý
Štědroty tok, vryl do duše důvěry osten,
Zpoutal sy rozumu běh, a ukoval vášně.
Kroutě se outokem svým jak lukami voda
Představil vlast jak v kalině pannu, a víru
Bohyni řetězy spiatou; obrazyl mrzkost
Poroby, svobody květ, svou nahotu odkryv
Ranami vyděsyl mysl, y do vzteku vehnal.
Spatřiv, jak se již víří, na katy žehrá,
Nahý švihaje meč chce spláceti vrahům;
Sháněje ze srdce proud vší náruživosti
S tvářemi hořícými a očima smrt, mor
Rojícýma co Boží posel se staví;
Hřímaje vzteklosti střel tře odpory, vicher
Vášněmi klátě se zmocňuje slabého ducha.
Leká vraždy se Melin, zkazyti hrdin
Brání víra y ctnost. Bůh káže, a červe!
Bohu se příčiti smíš? Dnes zahyne pohan;
Zejtrali Křesťany spatřím, nebude tebe!
Skloniv rozkazu Páně a potřebě tvrdé
Rozum svůj, slib skládá před Bohem Melin:
Byťby y zhynouti měl, že Křesťany zmaří.
Vykonav čin, kněz čtveří podvody, bouří
Hrůzami lid, a cyzým záhubu chystá.
Sotva že veškeren kraj noc zdivočenými
Zakryla mraky, a snem lid mrazyla tvrdým,
Již se y přihrnul pád v své krvavé tváři,
Již se y radování zmocnilo Turků
Po divém městě, a zkvasylo zbouřené duchy.
Byťby y letěti měl jak potrava smrti
V nebezpečenství lid, své páliti oudy,
Na sebe kovati kruh snad poroby věčné;
Nelekne muk, y se neuhne drtivé smrti.
Melin vášněmi spitý vlídnosti plamen
Zdusyv k outoku hnal své váhavé slouhy,
Rozohnil duchy y zlatem y vyhrožováním,
Zamezyv průchody v hrad, smrt v domově živil.
Y syn zbodati má své rozmilé hosti;
Zkameněl syn, vrhl v bolesti děsné se k nohoum,
Otceby oblomil prosbou. Stařec se pohnuv
Vycedil potoky slz, pak promluvil k synu:
Tebeli jediné štěstí ztratiti mám, bych
Zachoval cyzý? Bůh nám vzkazuje pomstu,
Smrtí sousedé hrozý, mineli vrahů.
Podrob se osudu, dítě! a snes, co ti nelze
Přemocy sýlou. Vypraviv vzdychal a slzyl.
Mrtvá tichota vládla, a zpoutala vášně.
Z prodlívání Bůh svým vyhrožováním
Protrhl starce, a ouzkost zděsyla ducha
Mámícým snem; k outoku chvátaje hrozyl
Loudajícým, sám se y strachoval pokut,
K hlasu že milosti skloniv zlomené srdce
Zdržoval smrt. Syn spatřiv nebezpečenství
Rostoucý, krev hrčeti potokem slyše,
Nevida pomocy, ještě jen zočiti chtěl tvář
Živého Čecha, a složiv slib, že mu ztají
Jistý pád, šel k milému s otřásáním.
Záhuba mocní krok své zvětřené sýly.
Čechové slyší, vidí nebezpečenství.
Nedbaje hrůz jak blesk syn zkřídluje rámě,
Otce se chopiv, k činům! dí, a co vicher
Na Saracény, byť smrt tu y stála, se řítí.
Právě sem vcházý hoch. Čech mládence chytiv
Roztrhl šat, a mu k prsům bodaje mečem:
Stínli se pohne kde, křičí, po tobě veta!
Melin rozumu pozbyv na zemi padá,
Slouhy své prosý, aby již nehnuli zbraní.
Vážně co Bůh s svým kráčeje hrdina otcem
Střílí s očí smrt; vždy strašněji hledě
Vycházý, a y stráž hrom volaje zbrklou
Bouří zástupy ze snů, zvracuje zrady
Špinavé tvrz, sám dráčům odplatu chystá.
Milosti žádá syn, a y milosti došel
Pro mdlého otce. Jen divochy zavražďujícý
Plaší; vítá z Evropy Křesťany švarné.
Vydav Templářům hrad Krystovu skálu,
Ozbrojiv nový lid, s ním k táboru chvátá
Plésaje v srdcy, že na živě zachoval otce.