Vratislav. Zpěv pátý.

Knížata vidouc, z jakého pramene rozbroj

Vyrostl v proud řád, v táboře vyhubujícý,

Zbrojili vojska, by potřeli loupežníky

V svatyni Páně, a skalných dobyli hradů.

Mužové mocní spěchali v boj, a se těšíc

Nebezpečenstvím svatyni vyhrožujícým

Sýlili ducha, a k činům pudili pluky.

Vratislav své do pole vyvodiv Čechy

Rozohnil lid, že se zbrklý v odpory házel.

V táboře Ladislav všech rovnaje hrdin

K outoku běh jak krajiny šírého světa

Obživujícý slunce, se vévody zhrozyl,

Který s pohledem divým, jakoby slova

Nemohl pronesti z ust, stál do nebe hledě

S očima vyvalenýma, a rukama lomě

Podoba zoufání a bolesti třícý.

Po mnohém vzdychání a pokřižování

Nad světem zlým tok rozpustil zprouděné řeči:

Do boje, Křesťane! kvap, bys zachoval bratří.

Loupežujícý zbor jak morové rány

Sype se v kraj, a y města y vesnice pále

Sužuje hrad, by zde krásy a mladosti květy

Zhubiv hrdiny spial, a sy poklady svojil.

Třesa se vzdychl a zaplakal Emanuel,

Jakoby spatřoval hrob tvé, Křesťane! slávy.

Ladislav hned hrdiny k outoku sehnav

S zástupem táhl, jak cestu mu vyměřil vůdce.

Na cestě líbaje zem co bez sebe vřelec

Děkuje klesl, že Hospodin anděla strážce

Plamenem ozbrojiv mocným nevinu spasý.

Spatříc z daleka kouř pláč slyšeli hrozný.

Pevný sklonil se hrad, jak hladové káně

Vstřelil tam pluk, jak žížnivé hledajícý

Pramene lvice se s očima rozvzteklenýma

Sháněli, kdeby se krásy, kde klenoty stkvěly.

Z pokoje Mudrán kmet šel naproti dráčům,

K nohoum vítězy padl, své skládaje jmění

O život prosý. S posměchem na něho hledí

Černý vítěz, a třesoucýho se táže:

Ještělis neužil dost, mdlá šedino! světa?

Vypršel čas, bys z ráje a rozkoše vyšev

Mládeži kvetoucý své propustil statky.

Praviv zaměřil meč, by stařečka prohnal.

Dívčice v tom jak anděl a neviny obraz

Z pokoje vyjde, a k otcy co štít se y sylná

Obrana tiskne, a krev zaň cediti prahne.

Krásy a neviny blesk meč vítězy sráží,

Mladosti záře y satany pronikajícý

Kouzlí zázraky leskem, a tesknota duše

Outlé se obráží jak mrakové v nebi

V pohledu sličném, a divocha k milosti nutí.

Bez ducha stojí, v neviny kráse se zaryv.

Kdyby mu poklady svět snad rozložil všecky,

Kdyby se scházely krásy, a vnadami divy

Plodily v srdcých, kdyby y Bůh mu co králi

Šírého světa y moc y udělil slávu:

Zhrdnuv slávou, zlatem a krásami mdlými

Sklonilby srdce a moc k tvým, nevino! nohoum.

Ztrativ pohledu dravost směje se vřelec

Na pannu sličnou. Křísýc smělosti jiskru

V zlekaném srdcy co hrdlička cyty své jeví

Zdárná dcera, a za otce milého sázý

Život y svobodu svou. K ní s posměchem Můrán:

Tybysy mladosti květ jak zpozdilec zbožný

Za hynoucý vydala dým? Což šediny naplat?

V rozkoši bydli, ty starče se po zemi plaz, když

Lásky a sličnosti blesk mé zahřeje srdce.

Pro Boha, mocný hrdino přej, by se dcera

Za otce vydala v obět, a milého krví

Spasyla svou; neb srdceli laskavé kloní

K milosti ducha, ó strp, by se ukryla s ním, a

Sladila zármutku jed mu v tichosti svaté.

S rukama sepiatýma co k Bohu se modlíc

Mluvila panna, a máčela horoucými

Slzami ruce, a dráždila k vzteklosti vřelce.

Nemoha krůpěje vroucý, nemoha s očí

Strpěti střel jak ostříž na pannu hnal, by

Mocného vítěze sladkou zbožnila láskou.

Darmo y srdečné prosby y vylité slzy,

Darmo y v tísních krása co slunce se stkvěla;

Zmámenec ctnost co nebesa zlomiti pevnou

Chvátaje vytrhl meč, a poroby žádal.

Rozmilé dítě! ty ctnostby jsy zradila věčnou

Pro mdlého starce? Co skalina stůj, a se opři

Hrůzám celého světa! řka stařec co vítěz

K vítězy mluvě se s dcerou posvětil na smrt.

Dívčice objala otce, a zmužila ducha

Vidouc kráčeti smrt. V tom vůdce se Izuf

K pokoji dral s svým zástupem nelítostným.

Spatřiv mladicy krásnou, pro sebe vybrav

Krásu co dennicy čistou, zástupu kázal,

Zlatoby sebrav otroky v řetězy spínal.

Pro pannu začal se boj, muž příčil se muži,

Řinčely zbraně, až stěny se třásly, a vojsko

Zděsylo hrůzou. K čemu to namahání?

Tebeli mladice mámí, vezmi sy krásu,

Za to sy poklady volím; promluviv Izuf

Poklady vzal, a Můrán mladicy objal.

Po boji lítém co hromové radovánky

Rachotícý bouřily spitého vojska,

Vůdce že sjednotil mír, a kořisti hojné

Vyhledal lid. Tak kupec se raduje ušev

Bouřím zdutého moře. Již v nebezpečenství

Smrti se třásl, že vlnami rozkacenými

Poklady ztratí; pro ně se v plameny házel,

Zápolil s bouřemi, pil jed v skalině mrtvé,

Klenoty shrnuv v naději krásného štěstí

Plynul, a rozkoše své vezl do milé vlasti.

Vicher se strhl, smrt k lodí s vlnami nesa.

Vůkol se otočil vír; v tom spanilé slunce

Odkrylo tvář, boj s vlnami mřel, y se burné

Hladily vody. Ach! spatřiv na moři tichost

Padá bez sebe muž, své poklady líbá,

Trne, se ohlíží, a co dělati, neví.

Tak se y vůdcové těší poklady svými.

Izuf líbaje zlato, a milému Bohu

Slibuje na věky věrnost v rozkoši tone.

Můrán hltaje krásy své rozmilé dívky

Bez sebe stojí, na vás, růžové tváři,

Ohnivé oči y lásky y neviny sýdlo

Zhlížeje Bohem se hlásá. Kyžby y krása

Bez ducha pro něho pevnou hořela láskou,

Kyžby se zarděla tvář, a sklopily oči,

Kdyby mu zavzněla usta: Ach, miluji tebe!

Miluji, řekl muž s pohledem vyhrožujícým,

S očima plápolavýma, věř, miluji tebe

Nad Boha, dušinko má! Tys Bohyně srdce

Vřelého, rozkoše květ, a života pramen.

Nežbych se odřekl tvých, má koruno! krás, ha!

Raději zbořím svět, bok proženu starcy,

Vyleji krev tvou, nad světy milenko dražší,

Skončím života běh, syn žádosti zhoubné

Plésaje v smrti, že mých svět nevine k srdcy

Bůjnému vnad. Kdyby v kráse se milenec šťastný

Zakochal tvé, kdyby lásky mu svítila hvězda;

Ha! což zmatenec dím? Tys na věky má, ó

Růžinko rajská! Bůh mi tě nevyrve z rukou.

Zůřivec praviv záhubu očima šlehal,

Jak drak k dívce se vpial, a milosti čekal.

Řečí ztrnula Lila co holubinka,

Jestliže krahulec zlý k ní s hůry se spouští,

Bez ducha klesla, a mdlobou zděsyla otce.

Ubožátko, ach! klekl, a slzami poliv

Zdárného dítěte tvář, smrt na sebe prosyl.

V divocha vtěliv se strach vší sýly ho zbavil.

Mrtváť ležela krása, a mládeže rozkoš

Jevila světu, že na mžik pomine sláva.

U milé Bohyně stál, když strašlivé hluky

Vzbudily z divých snů jak anděla k soudu

Volajícý hlas, a y vyzvaly k boji

Vítěze spité; neb Křesťané k outoku hnali.

Vrtký plašil se lid, a vůdcové schnoucý

Strachem co zvěř s ním pádili s hradu.

Mudrán líbaje dceru, své jediné štěstí,

Volal ji v život, a skočiv nemoha zmocy

Radosti své, že se na živě k dobrému otcy

Stiskuje, plésal, jak plésá lekané dítě,

Vyjdeli z houští v kraj, a matinku zočí.

Ouzkosti se sebe shodiv milenku líbal,

K srdcy ji vinul, a potokem vycediv slzy

Na zemi klekl, a k Bohu a za drahé dítě

Modle se vyjevil cyt, jenž v sevřeném srdcy

Šlehaje paměti, smyslu y opatrnosti

Na čas ho zhostil. Jen v rozmilém dítěti oči

Zaryv, jediné hnutím řídě se jejím

Zapoměl na všecken svět; vždyť otcova sláva

Kvetla co růže, a novou kouzlila krásou.

Nebe se otvírá a zčištěné krásy

Se svého rozseje lůna. Ach! na srdcy leží,

Stařečku, tvém tvá duše, tvé spanilé dítě.

Oči jen mluví, srdce jen tluče, a duši

Cytové vroucý sýlí mužnosti ohněm.

Rozkoše mžik již vyhladil nebezpečenství,

Ouzkosti mrou, a radosti kvítky co hvězdy

Na nebi spanilejší zmužilost rodí.

Byť se vyřinul vztek, ctnost netrne pevná,

Bouřemi příkořenství kráčeti směle

Bude co hrdina v věčnosti chrám, y se vyhne

Outoku lítého draka. O předrahé dítě!

Utěcho má! tybys chlapkyně rozmařilosti,

Potrava žadosti zlé se plazyti měla

V kalině necti? Ha! raději zoufalec bodnuv

Do srdce meč sám zmařím ozdobu milou,

Nežliby neřesti červ květ neviny zrušil.

Protoli nad život svůj jsem miloval tebe,

Nedbaje bouří, nedbaje vyhlazujícých

Morů házel se v proud vší ouzkosti, aby,

Panno! tě žádosti vír jak chudinu schvátil?

Protoli vštípil jsem ctnost jak nebesa čistou

Do srdce tvého, by vichřice hanebnosti

Zvrátila strom mé slávy, a ukrutenství

Zbořilo svobody ráj? Tys jediné štěstí

Života mého, tys koruna krásy a lásky,

Dokud co slunce se vnadami nevinnosti,

Dušinko, stkvíš; tvé krásyli hvězda se zatmí,

Divochli přemoha ctnost hrob blahosti zryje,

Otec y zahyne tvůj, y naděje sladká

Nevinné lásky. To řekl, a rozmilé dceři

Na srdce klesl, pak spoutav rozbroje v srdcy

Vyhledal skrýš, by zde nevinu ukryl, neb umřel.

U hradu vzteklosti hrom, až hory se třásly,

Do lidu hřměl; neb outokem hrdina Český

Do hradu proudil, a zástupy v hlubinu srážel.

Hrůza se sypala s hor, křik z doliny bouře

K nebi se pnul, a y skalnaté ohromil muže.

Pro milé zlato a sličnosti vykvetajícý

Bojoval vrah, mdlých ujav se nevinností

Zápolil Křesťan. Nedbaje života svého

Házý v rozbroje vír se s hlukotem Izuf,

Můrán střílí v drtivé nebezpečenství,

Byťby y krev měl za pannu zcediti všecku.

Ladislav svých záhubu v outoku spatřiv

Ohnul se v zad, a y zmatek y ouzkosti rozliv

Do Saracénů štěstí ukoval k bratřím.

Již se y vítězství blesk na křižovníky

Usmívaje, a hrůzami zděšuje Turky

Hrdiny blažiti měl, když z polohu zrada

Hrnula pluky, a zkalila mužnosti slávu.

Praporec Krystův, královu důvěru zradiv

Emanuel co satan Křesťany tiskna

Nebezpečenství syl, by koruny hrdin

Života zbaviv svatyni na věky zrušil,

Vyzvav v ouklady pluk, jak hromovy střely

V outoku nejprudším hnal na křižovníky,

Ztrojiv vzteklosti moc hluk skalami šířil,

Příval se proudoval v zad, lil v hrdiny zmatek,

Zvrátil y řád, y mužnosti udusyl plamen.

Z předu y ze zadu meč jak po nebi bleskot

Křížil se oslepujícý; plukové vítězujícých

Třepili lid jak hromové s plamenem rázným

Vrchole hor, neb věže a stoleté kmeny.

Křesťané mocní zradou hynuli mrzkou.

Darmo se obrové v tísních zpírali zkáze,

Darmo y čtveřili moc své klesavé sýly,

Výšili moudrosti hlas, jak ovoce zralé

Padali v touň s hlav drsnaté skály,

Skládali zbraň, a se házeli v řeku, by nectné

Poroby ušli. Jen hrdina Ladislav, a

Kmetové tratíc sýly a mužnosti jiskru

Mdlobou bez sebe padli, a v porobu shrkli.

Děsyvé vejskání všem jevilo krajům

Vítězství, všem hrozylo ukrutenstvím

Národu zlého, a smrtilo rodiny napřed.

Mudrán s dítětem svým hlas radosti slyše

Bouřícý jak osyka třásl se, a smrt již

Spatřoval jistou. Líbaje šlechetné dítě,

Louče se s ním chtěl prohnati bok, a y krásu

Zmařiti rajskou. Však strach, otcova láska

Trhaly rukou naději vykvetajícý

V růžové kráse co Bohyni před oči stavíc.

Zhlídnuv v horách záhubu nákeřníků

V doly se rozprchujícých očima jiskřil,

Když se mu rozvinul ráj, když mládenec anděl

Vnadami vábícý k své osobě kouzlil

Veškeren svět; pak pohleděv na dceru krásnou

K nohoum rozmilé klesl, jí slibuje stálou

Na světě lásku. Tu sličná Lila mu padnouc

K vřelému srdcy se šťastnou na věky cýtí;

Slzami zalívá své hrůzami tváři

Zorané otec, a milenku stiskuje k prsům

Vzdychá, jakoby v proudech rozkoše tonul.

S jasného nebe jej strhl hrom mořivé pravdy;

Rozkoše ztratil se stín, s ním zmizely ráje,

Dravá děsyla poušť svým pohledem otce

Usmrcujícým. Tyran co zdrážděné zvíře

K panně se žene, a nevinu svíraje Božskou

Mukami straší; radosti nekonečné,

Vábivé krásy, a hry a y sladivé řeči

S klenoty loudí k neřesti laskavé srdce.

Dívka se zpírá vnadám lstivého světa,

Mocní krásného ducha, a outoky zmůže

Obsluhujícých rekyně pochlebníků.

Jaká pro otce rozkoš, v bojili vidí

S hanami ctnost jak nebesa neklesajícý!

V nebezpečenství vykvete otcova sláva,

Neviny krása se v bouřích rozvine pravá.

Ale co drak muž na květy růžové panny

S vysosti střílí, sýla y obrové ruky

Zbitá mře a rozkoš s vnadami vadne.

Otec se trhá, záhubu očima jiskře

Neviny vrahům míří, na zemi kleká,

K Bohu se o pomoc modlí, na dceru hledí,

V ouzkosti skáče, a nevinné stiskuje k srdcy

Dítě rce: Tyby jsy vrahům sloužila nectným?

Svobodu přijmi! Tu míří k srdcy, a živne,

Jakoby naději spatřiv v bělavém květu,

Na duchu okřál. Zbouřené srdce, co kvapíš?

Stínli tě šálí? Krásubys vyhubil outlou?

Odpusť rozmilé dítě, ó vřelému srdcy

Pro Boha odpusť! Všecken se na těle třesu,

Hlavy již necýtím, a pro tebe stokrát

V hodině umru. O rozkoši má! ó mé štěstí

Na světě nejvyšší! kam se poději s tebou?

Nebezpečenství roste, a smrt a y jistá

Poroba hrne se k nám. Smrt jediné zbaví,

Smrt z tvých rukou, otče, mne neřesti každé.

Pravila dcera, a líbala dobrého otce.

S zoufáním, ach! zápole otec se díval

Na milé dítě, a zakryv tváři se ztišil,

Skoumal, a promluvil ze snů: Naděje svítí;

Zemřeš dušinko má! ach, jistotně zemřeš,

Hvězdali naděje nám svou zakryje tváři.

Na duchu zmocniv žádných nebezpečenství

Otec se nehroze víc, dí, miluje dceru,

Zbrojí smělostí své zbodané srdce,

Byťby y kat, byť y s mukami veškeren svět se

Vysypav v skrýš chtěl zmařiti neviny krásu.

Hlukot se blíží, hrdiny Emanuel

Řetězy svírá, s posměchem k hradu je vede.

Bořita Čech prch porobě nectné co střela

K Vratislavovi letí, otcyby přispěl.

Turcy vstoupili v hrad, smrt při boku s nimi,

Velitel kyne, a trůn svým bleskotem mámí

Dravý pluk; soud začal se nad Čechy strašný.

Křesťané chlapové spiatí k trůnu se vlekou.

Emanuel co král k nim s vysosti mluvě

Tupí mužnosti kmen, y se rouhaje Krystu

Vyvolává v boj jak člověka Boha.

Velitel pyšný na smrt posvětiv hrdin

Zástupu kázal, by radovánky sy chystal.

K rozkoši chvátá zbor, a vévodu slaví.

Izuf hlídaje zlata se směje, že zlatem

Bude se těšiti svým, jak zvětřenec srdce

Pěnami těší, vrtkéli nápady vtělí.

Můrán touží po svém životě, jako

Lakomec po zlatě toužívá, byť y mořem

Hnáti se měl neb prodrati jedem a meči

K pěknému zlatu; než na hradě růžové panny

Nevida vřelec se leká, po hradě sem tam

Zhlížeje volá, ptá se, a slibuje zlato,

Slibuje svobodu slouhům, pannuli najdou.

Na hradě neživne stín, les nekryje dívky,

V sklepy se pouští, slídí v jeskyni stuhlé,

Do vody patří, po hrobu v zahradě pátrá,

Naděje blesk s hor, z dolin a ze zahrad duše

Zmatené neposylní; lásky se hvězda

Očím zdivočujícým z hlubiny mrtvé

Neukáže, a nesvede k rozkoši dráče.

Zoufání, vztek zvětřuje smysly a k činům

Vyhubujícý náhlí pomatenosti.

Hrůzami mrtví lid, meč do boku míře

Skončí žádosti boj, smrt, láskali srdce

Nezblahoslaví, vášní hrdinu zvěční.

Z příkrých zhlížeje hor mžik v puklině zočí;

Bystří zrak, chrt skalami chvátaje vidí

Milenku svou, kmet vztahuje ruku a mečem

Dívčicy prohnati chce; muž zvracuje ránu,

Spíná starce, a do světa s pokladem letí.

Vykypěv vztekloty var zlé vyčistil srdce

Plamenné lásce, a vnadami májové krásy

Naplnil hlavu co růžemi zahradu jaro.

S usměchem patří Můrán na boje srdce

Outlého, na bledé tváři a do zemi vryté

Slzami zkalené oči. Tu plésaje trne,

Láska že mocná hrdou dívčicy zmůže.

K otcy se otáčí, a zde v pohledu kalném

Spatřuje vztek, jenž lítí v zježeném srdcy,

Spatřuje jistou smrt, co milence chystá;

Starceli sprostí pout, hrob vyhrabe panně,

Skryjeli buřiče sklep, tma tesknosti dceři

Zasype čelo; co hráz se mu neustupná

Mudrán na cestě staví. Mužnosti zvrátiv

Skálu se bouří naděje sladivé dotře.

Tváří rozdrcujícý odpory zpupné

Hřímá: Stařec je vrah a příznivec Krystův,

S Křesťany veďte ho na smrt. Chlapové táhnou

Stařečka v hrad. Jak samice, v ouzkuli zočí

Ptačata, skáče, a milých chrániti hledí:

Takto y dívčice letíc o pomoc volá

Zemi y nebe, a s očima zdivočenýma

Po hradě zhlíží, spatřuje trůn, kde se zlatem

Velitel leskne; co orlice střeluje k nohoum

Mocného muže, a lomíc rukama svou mu

Zjevuje tíž a otcovo nebezpečenství.

Ouzkost jasní tvář, a všecka se krása

Vtěluje v ní, jenž střelami ohnivými

Do srdce vráží. Nemoha Emanuel

Strpěti střel dí k dívčicy s pohledem vlídným:

Neděs se vrahů, v pokoji bydleti budeš.

Můrán zhrozyv se slov meč vytrhl divý;

Velitel mžikl, a Můrán řetězy spiatý

Hledí, jak se již šťastný zmocňuje vítěz

Kořisti krásné, a sladí vábivé řeči.

Líčí vlídnosti blesk, by neviny háje

Mladicy pěnami jal, a se oslavil láskou.

Peklo mu hoří v srdcy, a žehravosti

Šlehaje zápal y hlubiny náruživosti

Pronikajícý bouří zkřížené vášně.

Krása se s vnadami všemi co ohnivé slunce

Do srdce ryjíc zplašuje zobřené cyty,

Tvoří rozkoše ráj, a y blahosti soka

Větřícýho. Tu zmámenec trhaje sebou

Kroutí okruhy pout jak sokovu hlavu,

Skřípaje zuby co střelené zvíře se ježí,

Se země skáče, a řinkaje řetězy slabec

Na zem se vrhá, jak pes kameny hryze,

V mysli co zůřivec krev své milenky cedě

S hlukotem plésá, jakoby radosti zmařil.

Se země zhlíží, vidí zplašené sny a

Rozkoše v blesku. Zde zoufaje rádby se zbavil

Života svého. Ha! otroka zdivočeného

Železa víží, posměchy do vzteku honí.

Nemoha přemocy hrůz jak škádlené dítě

Pláče, a pěnami z ust jed vylívaje

Potupu mstí. Sok vysypal utiskování

Na něho roj. Vždyť krví dobyl sy krásy,

V naději plyna se vnadami milenec blažil;

Nebe mu kvetlo, a s vysosti slávy, a s blesku

Rozkoše otroka svrhl hrom v propasti necti.

Ztrojiv žádosti vztek klesl do moře bídy.

Mudrán poznává, že y velitel nový

Stejný kovaje pád květ neviny zhubí,

Že mu y smrt jak odplatu mužnosti jistou

Chystaje tváří vlídnosti omamujícý

Skrývá neřesti jed a drtivé hromy

Lstivého ukrutenství. Na dceru vzhlédnuv

Sýlí v stálosti dítě, a nevinu šlechtí.

Dívčice stojíc u prostřed vyděsujícých

Katů slyší hlas: Veď Křesťany na smrt!

Kloní hlavu, a otcovy smrti se leká.

Radost co hlukoty hromů roztřepujícých

Skaliny větří; vedouť Křesťany na smrt.

Lůza se hltavě zbíhá, mukami hrdých

Mužů těšiti srdce a proroka svého

Slaviti bude. Co na ples hrdina Český

Kráčí, kmetové patří na svého vůdce,

Jasní usměchem tvář, a sy korunu slávy

Před oči staví. Syvý velitel s trůnu

S posměchem hledí na vás, mužové Boží!

Jiskří očima smrt, svou zvýšuje sýlu,

V duchu již svatyni zdrtiv vlády se zmocní.

Ukrutenství vrch vší neřesti stihnouc

Spínalo hlavu, a šířilo hladové srdce,

Lapalo pochvaly lesk, když hrdina syn jak

Mstícý anděl tu stál; meč rozražujícý

Vyděsyv zběř hluk umrtvil po celém hradě.

Jakoby vicher se strhl, hrom do hradu třískal,

Jakoby zem svá rozstřela usta, a peklo

Hltalo veškeren lid, tak zkřídlila hrůza

Pitomé vrahy, a zkalila rozkoše obrům.

Krásy a zlato a muky již zavrhujíce

S vrchole letí; za nimi hrdina s otcem

Nedaje stání, nepřeje oddechu sobě.

Mudrán zázrakem strnuv u dcery klekl, a

S řetězy spínaje ruce, a děkuje Bohu

Nemohl zjeviti slov a radosti burné.

Zaliv slzami tvář, červ v prachu se vina,

Nevěda, kam svých očí hoditi maje,

Paměti nabyl, a u noh zemdlené dítě

Spatřiv k němu se vrhl, a milenku láskou

K životu křísyl. Tu radosti ozval se ohlas;

Zaživ svobody lid jak bez sebe divem

Po hradě běhal a krásu a slávu y prudkost

Hrdiny ctného co anděla velebil zpěvem:

Přihnal se muž, smrt na vrahy syl, y hned život,

Svoboda, krása a čest lid zblažuje Boží.

Kdo jsy to, hrdino? Bůh, čili milenec Páně,

Že se y moc, že y krása co důkazy Božství

Na tobě stkví? Tys mužnost z poroby muk, ty

Nevinu z propasti han svým vydobyl mečem.

Nám jsy ty Bůh! tvou podobu synové zdární

V srdcých vryjeme vděčných, zázraky stkvělé

S obdivováním příštím pronesem věkům.

Lila se protrhla z mdlob, zpěv šťastného lidu

Slyšíc, hleděla v hrad, a zde divoké lůzy

Nevidouc, se co keř k své podpoře sylné

Vinula k otcy, a mdlým se ho tázala hlasem:

Jaký v těsnotě Bůh nám k pomocy přispěl?

Slyšela vypravování, spínala ruce

S očima k nebi, a slzami skropila tvář, a

K prsům milého tisknouc kmeta mu s rukou

Rážela kruh, a zaryla podobu Božskou

Vyprostitele v pamět, a chvátala s místa

Smytého krví. Mudrán v rychlosti sebrav

Rodinu svou hrad opustil s přátely všemi;

Jediné Můrán spiatý v porobě zůřil.

Hrdina mocný hnal jak ptačata ostříž

Horami, pláněmi zběř své uprchujícý

Zhoubě; co stínové nazý, podoby smrti

Pádili v les, kde se skrývali v houšť, a tu v obět

Klesali smrti; již střelili v pláň, a zde těly

Posyli zem; zas vrazyli v kroutivé hory,

Kdežto je přijala touň jak potravu pekla.

V páru se ztratila moc prv vyhrožujícý

Vraždami krajům; jediné vůdcové zbrklí

Stráněmi s zástupem mdlým k své chvátali tvrzy;

V patách stíhal je Čech, strach sypaje do nich,

Jakoby křižuje hrom smrt mezy ně rozsyl.

U tvrze jsou. Čech prodrav s nimi se s plukem

Aškaly dobyl. Tu po městě lítala hrůza,

Po cestě stříkala krev, smrt klátila řady.

Z zátočin bouří vyrvav se Emanuel,

Přeskočiv zed jen nahý zachoval život.

Po smrti vůdců zlých tvář odkrylo jasnou

Pokoje slunce; tu lid se vyhrnuv z domů

S obdivováním spatřoval zástupy čestné.

Hrdina slavný vítaje do města otce

Strážemi k skrejším průchody zavřel, a plukům

Statným po tuhé prácy y oddechu popřál.

Otce a raněné kmety co nejrozmilejší

Přátely chovaje rány jim těla y duše

Hoje, a snížené nectí zvýšiti hledě

Přípravy snoval, by zpěvy a radovánky

Z nenadání k radosti pohnuly starců.

Otevřel žalář, vážní Křesťané vyšli.

Jaká rozkoš! tu bratří, synové letíc

K srdcým roztomilých své jevili cyty,

Líbali otce, a přátely vinuli k prsům

Vypravujíce jim muky a příhody divné.

Ze zboru prodral se Templář, hrdina zbraně

Mužovi podal; ten zatočiv do nebe mečem

Ku boku mířil, však hrůzami zděsyv se trhl, a

K podivu řekl: Ty Krysta y přítele zradiv

Váháním, své nehody původ a lenost

Vraždou smazati hodláš? Nehodens zbraně,

Nehoden Krystovy smrti, co potvora nectná

Zaber se v poušť, tam s divochy neřesti pykej!

Praviv zmizel, a řečí zarazyl zbory.

Rajmund jindy co máj v své vábivé kráse

Otroctvím cyt ztrativ y důvěru k Bohu

Jediné toužil, by sladivé svobody dobyv

Zbíral sy mladosti květ, s ním lahody světa.

Vtěliv se k bratřím vesele k táboru chvátal.

Vězní Křesťané všickni líbali svého

Vyprostitele s vděčným srdcem, a ruce

Slzami pokropujíce mu vzdávali díky,

Spojili s ním svou sýlu a moc, a co věrní

Stínové šetřili kroků vévody ctného,

By se y vděčili Bohu y andělu jeho.

Hrdina poklady dráčů zástupu rozdav

Odplatil ctnost, tím věrnost u lidu zvěčnil.

Aškalu pevně, a lásky sy zýskati hledě

U Saracénů zlých syn milého otce

Zbitého otroctvím a posměchem mrzkým

K životu křísyl, y rozplašil ouzkosti syvé.

Melin vlídný, u něhož bydleli, konal

Všecko, co kázala přízeň, neb žádala křehkost.

Vázaje rány, a hlídaje ve dne y v nocy

Stařečka mdlého y líky y oslazováním

Bolesti jed svou pevnou zapudil péčí.

Melinův syn, otcova hrdost a rozkoš,

K Čechu se vinul co k květině včela, a jak stín

Každý stíhaje krok sy vydobyl lásky.

Saracéni z hrůzy se omračujícý

Vytrhše patřili v budoucnost, a se vlády

Zděsyli cyzý. Mělliby kázati Křesťan

Proroka mocného synům? poroby pouto

Svírati ctnost, neb pravá klesati víra

Pohanem v hrob, a se kaliti mládeže naší

Hanami krása? Ač bouřilo křesťanské vojsko

Přívalem vůkol, a svatyně snížila hlavu

Cyzozemcům, národu sláva a kmen jak

Červové v prachu se plazýc hasnuly denně;

V temnotě veškerenstva my synové Boží,

Pravoty květ a mužnosti jádro my cýtíc

Pravice moc, a slyšíc moudrosti ohlas

Směle jsme kráčeli v bok, a hleděli v oči

Protivníkům; nás hrom nezděsyl bitvy,

Nesvedl ouskoku med, blesk neslepil zlata;

Bouřemi derouc v prámu se šlechetnosti

K oslavy chrámu jsme zýskali břeh, kde co slunce

Kraluje čest, kde y jak máj sláva se třpytí.

Mužové, vzhůru! co v bouřích synové Boží

Konejte divy, a věrní proroku stůjte!

Všickni shrknou v hrob, čest Křesťané všickni

Ztratí v ráz, by se v Aškale svoboda stkvěla.

Mluvíc kněží sváru a podvodu jedem

Zbystřili vřelce, a novou snovali půtku.

Zpouře se příčila hráz jak z ocele skála,

Melin s průvodem svým. Kdo pevného muže

Podryje čest, kdo zprzní vraždami vlídnost?

Vybralť se kněz, jak had své sladivé řeči

Do srdce splývaje jed, v mžik vytvořil divy.

Lahodě muži, a žehnaje velikomocnost

Pravoty jeho, a hlásaje do nebe stálý

Štědroty tok, vryl do duše důvěry osten,

Zpoutal sy rozumu běh, a ukoval vášně.

Kroutě se outokem svým jak lukami voda

Představil vlast jak v kalině pannu, a víru

Bohyni řetězy spiatou; obrazyl mrzkost

Poroby, svobody květ, svou nahotu odkryv

Ranami vyděsyl mysl, y do vzteku vehnal.

Spatřiv, jak se již víří, na katy žehrá,

Nahý švihaje meč chce spláceti vrahům;

Sháněje ze srdce proud vší náruživosti

S tvářemi hořícými a očima smrt, mor

Rojícýma co Boží posel se staví;

Hřímaje vzteklosti střel tře odpory, vicher

Vášněmi klátě se zmocňuje slabého ducha.

Leká vraždy se Melin, zkazyti hrdin

Brání víra y ctnost. Bůh káže, a červe!

Bohu se příčiti smíš? Dnes zahyne pohan;

Zejtrali Křesťany spatřím, nebude tebe!

Skloniv rozkazu Páně a potřebě tvrdé

Rozum svůj, slib skládá před Bohem Melin:

Byťby y zhynouti měl, že Křesťany zmaří.

Vykonav čin, kněz čtveří podvody, bouří

Hrůzami lid, a cyzým záhubu chystá.

Sotva že veškeren kraj noc zdivočenými

Zakryla mraky, a snem lid mrazyla tvrdým,

Již se y přihrnul pád v své krvavé tváři,

Již se y radování zmocnilo Turků

Po divém městě, a zkvasylo zbouřené duchy.

Byťby y letěti měl jak potrava smrti

V nebezpečenství lid, své páliti oudy,

Na sebe kovati kruh snad poroby věčné;

Nelekne muk, y se neuhne drtivé smrti.

Melin vášněmi spitý vlídnosti plamen

Zdusyv k outoku hnal své váhavé slouhy,

Rozohnil duchy y zlatem y vyhrožováním,

Zamezyv průchody v hrad, smrt v domově živil.

Y syn zbodati má své rozmilé hosti;

Zkameněl syn, vrhl v bolesti děsné se k nohoum,

Otceby oblomil prosbou. Stařec se pohnuv

Vycedil potoky slz, pak promluvil k synu:

Tebeli jediné štěstí ztratiti mám, bych

Zachoval cyzý? Bůh nám vzkazuje pomstu,

Smrtí sousedé hrozý, mineli vrahů.

Podrob se osudu, dítě! a snes, co ti nelze

Přemocy sýlou. Vypraviv vzdychal a slzyl.

Mrtvá tichota vládla, a zpoutala vášně.

Z prodlívání Bůh svým vyhrožováním

Protrhl starce, a ouzkost zděsyla ducha

Mámícým snem; k outoku chvátaje hrozyl

Loudajícým, sám se y strachoval pokut,

K hlasu že milosti skloniv zlomené srdce

Zdržoval smrt. Syn spatřiv nebezpečenství

Rostoucý, krev hrčeti potokem slyše,

Nevida pomocy, ještě jen zočiti chtěl tvář

Živého Čecha, a složiv slib, že mu ztají

Jistý pád, šel k milému s otřásáním.

Záhuba mocní krok své zvětřené sýly.

Čechové slyší, vidí nebezpečenství.

Nedbaje hrůz jak blesk syn zkřídluje rámě,

Otce se chopiv, k činům! dí, a co vicher

Na Saracény, byť smrt tu y stála, se řítí.

Právě sem vcházý hoch. Čech mládence chytiv

Roztrhl šat, a mu k prsům bodaje mečem:

Stínli se pohne kde, křičí, po tobě veta!

Melin rozumu pozbyv na zemi padá,

Slouhy své prosý, aby již nehnuli zbraní.

Vážně co Bůh s svým kráčeje hrdina otcem

Střílí s očí smrt; vždy strašněji hledě

Vycházý, a y stráž hrom volaje zbrklou

Bouří zástupy ze snů, zvracuje zrady

Špinavé tvrz, sám dráčům odplatu chystá.

Milosti žádá syn, a y milosti došel

Pro mdlého otce. Jen divochy zavražďujícý

Plaší; vítá z Evropy Křesťany švarné.

Vydav Templářům hrad Krystovu skálu,

Ozbrojiv nový lid, s ním k táboru chvátá

Plésaje v srdcy, že na živě zachoval otce.