Vratislav. Zpěv první.

Přátelé! ctíteli ctnost jak družicy věrnou,

Otcyli milostivými se ozdobujíce

Národu slávu a obrazy vznešené ctnosti

Na světě zvěčniti chcete co Čechové praví;

Vzhlédněte s oblibováním na činy syna

Mužnoucýho, an pro kříž v svatyni s otcem

Bojuje svým v proud házel se nebezpečenství,

V pouště a porobu dral, y se posvětil na smrt,

Starcyby okovy zdrtiv, svobodu zýskal.

Národy vyhubujícý bouřila vojna

V Palestýně, co mor květ moudrosti, jiskru

Lásky a neviny vnady již v porodu dusýc.

Vřelcy z každého kraje co včely se hnali,

Aby y víry y svatyně hájili Páně;

Muží přijali kříž, a co stínové ženy

S hrdiny chvátaly v boj, by své obmyly viny

V krajině čisté a vplynuly v rozkoše sladší.

S národy pomatenými y Čechové zbraně

Spojili své a se zbavili vlasti y přátel

Pro hynoucý slávu a odplatu marnou.

Křesťané v bitvách pouštěli smělosti uzdu,

Tepali Turky co zvěř, a myslili bludně,

Svými že vraždami pomstí vlídného Krysta.

Divné to podívání strojili světu,

Když jak satané střelili v boj, a se s chutí

Na ouzkostech zbitého národu pasouc

Trýznili starce, a lekavé mučili dítky;

Pak se co červové plazýc na horu svatou

Spínali ruce, a k dobrému volali Krystu;

Hříchyby smazav milosti udělil dráčům.

Sotva že prosbami tíž mdlým odjali srdcým,

Znovu se chopili zbraně a hubili kraje;

Dravost zhltila stud a y vlídnosti jiskru!

U hrdin muž sy y lásky y vážnosti dobyl,

Jestliže kráčeje řekou nevinné krve

Rodiny ctné zbiv hrady a vesnice spálil.

Ladislav Čech člověk y hrdina láskou

U prostřed vzteku se stkvěl, jak v šedivé nocy

Hvězda se stkví, a Křesťany miluje správné

Turkům povzdychujícým utěchy přával.

V rozbroji štít jsa y naděje plachému lidu

S národem svým jak hromové roztřepujícý

Zástupy bojovníků hrdina srážel,

Zůřivé žal jak srpové v ourodném létě

Bohaté žíto, a rodiny v nebezpečenství

Utonujícý vydobyl z ouzkosti víru.

Křesťané hrdinu ctili a vlídného Turcy.

Divou mužností jak pávové krásou

Křižovnícy zhrdše se spustili kázně.

V klesavém táboře v sváru a rozkoše sýdlu

Zmatek y zrada a lest své rozbily stany;

Vévody způrná neposlouchala vojska,

Vůdcové marní s ženami roztrušujíce

Rozkoše jed, a co ďáblové lakoty hledíc

Mrtvili slávu y čistou pohřbili víru.

Pejcha a msta a y nevěra s divočeností

Draly se v lid a zrušily poctivé duše.

V táboře, kdežto jen před tím pravota bděla,

Kdežto co Bůh své vévoda zvolené řídil,

Svoboda zdivočujícý kázala vraždy;

Mužové nepokojní vichrové draví,

Sletěli v kraj, a co vlcy nelitujícý

Dítek a žen jen slídili po zlatě svodném,

Sedrali klenoty, zbořili hrad, a co světa

Panovnícy v zpěvu se vraceli domů,

Plésali s ženami ve dne, a bouřili v nocy.

Spatřiv Čech lid veškeren v bouři a zmatku,

Povolav vůdců v sněm k nim promluvil smutně:

„Vůdcové širokoslavní! knížata mocná!

Ctitelé Krystovi věrní! srdce mé puká

Žalostí; chcy mluviti, bolest mi nedá,

Svírá duši co řetězem tělo, a mračnem

Burným zkaluje zrak; neb záhubu vidím

Strašnou národu svého a zrušené panství,

Protože mužové brodíc v neřesti kalu

Svalujem na sebe smrt a mrákotu necti.

Vůkol-li hledím, pravého náboženství

V táboře neuzřím: ach! škaredé saně,

Nepřítelkyně všeho, co svatého jest, co

Zvyšuje lid, co mravy a rozumy čistí,

Zpoura a chlipnost zklenuly chrám, a své věrné

Otroky zbavily cti a y outlého studu.

Jakoby na nebi Bůh své rozdrtil hromy,

Do hrobu pravota, věčnost y odplata klesly,

Zaslepency ctnost, květ neviny Božské,

Slávy a moudrosti plod jak kopřivy hubí;

Jakoby v propasti shrk s svou vévoda mocý,

Zákon se spial, s mstou lítá svoboda vládla;

Zůřivé vojsko co průvaly zdivočujícý

Rozlilo po zemi vzteky a zhltilo kraje.

Vášněli zprouděné hráz, lsti nespneli pravda,

Bůhli a vévoda mocý nestepe mužů

V rozbroji hrozýcých; kde se octneme zbití

Vlnami zpoury a zobřené rozmařilosti?

Mužové Boží! Bohuli zůstanem věrní,

Jestliže Krystu se zpřičujem nešlechetnostmi?

Budemli v štěstí státi co nevinné duše,

Orlové strážiti v bitvě, a lvové se pnouti,

Rukali ztratí sýlu a pravotu srdce?

Saladýn jak hrom, jak proudové vírní

Hrne se s hor, a vy záhuby nespatřujete?“

Řekl a truchlivě na mdlá knížata hleděl.

S hlukotem vstávaje Rudolf, podpora svárů,

Potměšile se usmívá, a co přítel

Svobody, lidu a Boží rokuje směle:

„Hrdino moudrý! starost tě oslepujícý

Pěnami spila, že žehraje na mravy naše

Utrháváš vojsku, a knížata tupíš!

Máli ó moudrosti slunce! co šedivec zkostlý

Mládenec seděti bůjný, v májovém věku

Radosti sladké co ještěra, lásky co ďábla

Ve dne y v nocy se střícy a blouditi pouští?

Náboženství nerozkazuje smutku,

Mládků nevede k bídě co spanilé růže

Vykvetajícých; jediné závidějícý

Starost brouká na mravy švarného lidu,

Outlým nepřeje srdcým milosti vnadné,

Nepřeje zaradování. Hrdino! v květu

Sýly a mladosti chtivé jsy rozkoše lovil;

Námbys sličnosti kvítků nemoha žíti

Záviděl plesů? K Bohu se modli a žehrej,

Když tě již věk vší mocy a lahody zbavil;

Však my co blesk a co srncové lítati budem

V zahradě krásného světa, a trhati květy

Radosti jarní, líbati růžové tváři,

Aby co hodiny mžik se věkové zlatí

Ztratili v věčnosti moře, a v starosti nuzné

Mužové sytí jevili s oblibováním:

My jsme y slávy y rozkoše užili chutné!“

Sotva že skončil, již stříleje zamračenýma

Očima Konrad na tebe, hrdino Český!

Slova co vicher a zžíravé bleskoty vyhřměl:

„Darmo, ó stařečku mdlý! nás hrdiny děsýš

Saladýnem co můrami bázlivé děti;

Křesťané Turka, ni pekla se nelekáme.

Ve své ať sultán bouřivé povstane mocy,

Ať y co satan se zježiv s praporcem smrti

Třepivé do pole chvátá; Křesťané jako

Hromové v zástupy vrazýc vítěze zmaří.

Ještě y Krystovo vojsko co morové střely

Děsnému Turku, co slunce svět obživujícý

Rodině schnoucý ramenem zástupy drtí,

Plamenem Božství zpříčené spojuje kraje.

Tygrové v boji a hrdličky v pokoji muží

Buďto se myjeme v krvi, neb v rozkoši plovem.

Vojnali zahřmí, bleskové křižujem v zemi,

Sebe y pravého Boha co obrové mstíce.

Dokud se raduje sultán s ženami svými,

Synové rozkoše sladké y my se co dítky

Veselé v jarní vrhněme radovánky.“

Sotva to milenec národu řekl, již y vojsko

Hřmotnou poctilo chvalou přítele svého,

Rozkošníka co svatého táborem nesouc.

Znovu y okřál rozkoše lesk, y se kolem

Zpěvové rozlíhali, a křižovnícy

Kvapili v kraj, zde loupili hrady a města,

Aby sy za zlato zbitých zjednali hody.

Jako se ze země sypou květiny z jara,

Stromové sněhem a růžemi odívají;

Jak zpěv v listnatém křoví, v modravém sadě

Rozkoše rozplozujícý ozdoby výší;

Takto se mužům rojily v oděvu novém

Radosti, jímaly duše, a mrtvily sýlu.

Dívky co dennice krásné, co hadice bůjně

Očima jiskříc milkům strakaté věnce

Na hlavu kladly, a hladíc stydlivě tváři

Jevily vroucý lásku, a sladivě řekly:

„Proč ó mužové milí! sypete hněvy

Na milé své jak na pole krupové mračno,

Jakbyste nás a y Bohyni smrtili lásky?

Ach! my co vrah svých nezdivočujeme duší,

Nezakalujeme vám jak starcové mstiví

Rozkoše vnad; vždyť co hrdličky oblažujícý

Vineme přátely k srdcy, a v divoké poušti

Kouzlíc ráj jen sejeme lahody kvítky.

Vzhlédněte na milé své, a se v rozkoše hoďte!“

Řekly, a pochlebováním zůřivé muže

Vábily k plesům. U živé Turkyně sedě

Plápolajícý Václav očima jiskřil,

S krásných tváří nemoha spustiti oka.

Dívčice svodná vnadíc hrdinu slovy

Lichotivými, a cyt své vděčnosti jevíc

Slzami, jakoby ze snů skočila, stiskla

Mládence k vřelému srdcy, a pohlažujícý

Milého tvář: „Kdo mne, volala s povzdychováním,

Do nebe vnáší? Bůh, čili člověk se Božství

Krásami třpytě co máj k mým skloňuje nohoum?

Hrdina Bůh, má sláva a obrana v smrti.

Zlato a krásy a trůn vztek národu odjal

Laskavé kněžně, a přátelé prozrazujícý

Boha y krev hrob kopali nevinné dívce,

Lítá dračice msta, kat s jedovatýma

Očima stříleli šíp, lid vejskaje čekal,

Obětli závisti klesne; tuť obrana má jak

Vicher se hnal; kam zrádcové zmizeli nectní?“

Pravíc piala co zdárná k máteři dcera

Ruce, a zhlížela k očím, jakoby cyty

Zkřídliti, jakoby k nebi se vznášeti, v stálé

Blahosti chrám s svým milencem vletěti chtěla.

Václav trna a v mysli sy rozkoše plodě,

Vystavěl Bohyni ráj, v němž pučelo štěstí.

Dívka co ve snách na milé kráse se pasouc

Drahého muže, jen slzami kropila tváři

Růžové, dusyla cyt, jenž v zbouřeném srdcy

Zápolil s studem, a přemocy nemohoucý

Vítězné lásky se trhla, a k milému tisknouc

Zkřikla: „Y nebesa nás a radosti naše

Světila právě. Ach! rádabych stříbro a zlato,

Ráda y trůn k tvým z vděčnosti složila nohoum;

Než co sy zlata, co trůnů hrdina váží?

Sláva jen svodná vábí šlechetné srdce,

Obživujícý láska mu rozkoše strojí.

Hrdino šťastný! zázraky o tobě pověst

Rozhlašujícý jméno tvé na věky šlechtí,

Láska co družice věrná čistého štěstí

Milkovi rozkoše chystá. Pro tebe v radost,

Pro tebe v pouta a smrt tvá milice kvapíc

Zradí víru a vlast, a y přátel se spustí.“

Turkyně oulisná tak šálila mdlého

Mládence, tváříc zbrklá slova co med, a

V srdcy svém podvody vaříc. Těmito tábor

Obrazy poděsyv starců smysly y duše

Rozkošníků bleskotem radosti kouzlil.

U Saracénů všecko se na opak dálo;

Divoké radosti zvuk tam neplašil vojska,

Nemrtvil syl; mrak jediné starostlivosti

Zakalil vážného muže y plachého lidu

Čela, a ouzkosti jed vlil v stísněné duše.

Vidouc znectěné ženy a přátely zbité,

Zbořené chrámy, a všecko, co miluje člověk,

V prachu, se strašných zděsyli budoucností.

Moudrý Saladýn jak obživujícý

Slunce a v outoku skála y naděje ve tmách,

Poznav ouzkosti svých, k nim promluvil vlídně:

„Jaký k tesknosti strach mé hrdiny nutí?“

Starý Achmet pověděl s povzdychováním:

„Jakbychom, živote náš a naděje v bouři,

Plésali hledíc na to, že Křesťany zlými

Zahyne vlast, a víra y národ se zmaří?

Ourodné kraje se v pustiny proměnily,

Znectily chrámy, a zbořila města, a lidé

V potvory zrostli; již z strašlivé budoucnosti

Proudem se valí na milé rodiny mrzká

Potupa, kruhy a bič, s ním chudoba nectná.

Naše y rodiny naší děsyvé bídy

Zmrazyly nás a y naděje zhasyly jiskru.“

S slzami řekl muž zhlídaje na Saladýna.

Jasný v těsnotě král k svým vypravil starším:

„Mužové stůjme! oč rozvine vrtkavé štěstí

Praporec nám a Křesťany zpyšněné zradí.

Do boje vlast, nás do boje svatého víra

Vyvolává; pro milé rodiny krev, a

Pro drahé poklady zbraň jak hrdiny vedouc

Snadbychom loupežujícých báli se pluků?

Štěstí věncuje smělce a nehoda bezdná

Ztrojuje srdce; co mužové nelitujícý

Života svého se vrhněme v nebezpečenství,

Dokud se křižovnícy v neřesti plazý.“

Sultán praviv k prudké se hotovil bitvě.

Náhle co střela, co drtivé kroupy se shrnuv

Na křižovníky, y ohněm y mečem je hubil.

Jakoby hromové v skalách čtveřili hřmoty,

Vichrové diví v praskavém bouřili lese,

Povstaly zmatené hluky, a vůdcové spití

S zástupy uleknutými se točili kolem,

Strachem sy křížili pád, a pitomě v sýti

Nepřátelům klesnouc hynuli meči.

Potoky hrčely krve, a z mrtvého lidu

Vyrostl vrch, smrt s posměchem stříkala zmatky,

Sypala rány, a oběti volila v zápal.

Křesťany na těle zbité y na duši hrůzou

Z táboru vypudil král jak bázlivé ovce,

Vybral sy rozkošné ženy a poklady vábné,

Tepal co mor pluk hrdin, a zbystřuje zbraň co

Peklo se hnal, by nepozůstalo muže.

Ladislav proud zvodněné řeky se blíže

Zakalil vítězy slávu. Co vévoda moudrý

Křesťany znal a y chytrého Saladýna;

Nepřátelského stíhaje pohybování

Vyvalil s hor pluk mužného lidu, a bouři

Rozrazyv záhuby jisté y pyšného třeskem

Vítěze zmátl y plachého Křesťana spasyl.

Křižovnícy chvátali k táboru svému.

Vidouc zloupené stany a přátely mrtvé

Klesali v prach, a co dívčice hořekujíce

Pro ženy krásné a vybité poklady, vlasy

Trhali s hlav, bíd tvářili potvory sobě.

Hrdina Český zmatené ztišiti hledě

Sliboval vítězství a y kořisti hojné

Statnému vojsku. Co ze sna se protrhli muží,

Zvětříc naděje hvězdou zmocnili duchy,

Ztužili srdce, a spíjeli pěnami slávy

Z bouří zvýšené mysli, že zázraky plodíc

Drtili vítězy moc, a y nevěry sýdlo.

Lítosti žádné a Turkům milosti žádné!

Zkřikli, a vztekem se k činům pevnili mocným.

Saladýnova stráž v tom vstoupila s posly

Ku křižovníkům, s dítkami starce a ženy

Z poroby vedouc. Poslové vypravovali:

„Sultán mocný neveda s ženami války,

Nechtěje tísniti starců, nechtěje křehkých

Mučiti dítek co Křesťané vyhubujícý

Neviny skrýš, vám vracuje ženy y děti.“

Řekli, a z táboru vážným brali se krokem.

Křesťané zkostli; je strach, je y hanba y láska

Zhatily, jakoby hrom byl udeřil v ně, neb

Plameny šlehala zem jak syrnaté peklo.

K vzteklosti hnala je msta, čest k vděčnosti vedla;

Starcy pokoje sladkost líčili synům,

Srdečně vychvalujíce co andělé Boží

Saladýnovu ctnost, moc mírného pána.

Ženy a děti se k svým jak hrdličky sladké

Blížily otcům, spínaly ruce a čela

Líbaly mračná, aby y pomilováním,

Aby y oslazujícý sklonily řečí

K mírnosti zůřivé muže; nic lichocujícých

Dítek, nic vnadných žen, neb starosti moudré

Neprospívala řeč, ba y slzy a prosby

S pochlebováním nehnuly srdcy co skála

Neustupnými; co satané očima jiskříc

Zbraněmi řinkali vřelcy přisahajíce:

Potupy pomstím, byť se y zpíralo peklo!

Křesťané zvětřili hněv, a smělosti plamen,

Když se co včeliček roj lid vysypal nový

Z Evropy končin, by k ochraně Krystovy víry

Prudkou připojiv moc, kmen nevěry zdrtiv

Uskalil pravoty trůn. Jak přátely vodíc

Mladosti zbor v svém táboře Křesťané hrdí

Kouzlili za divem div, svět skládali k nohoum

Roztřepujícým spiatého Turka, a slávu

Zvěčnili po světě jasnou. S zástupem švarným

Vratislav syn moudrého Ladislava

V svatyni vtrhl, by se k stkvělému přivinul vůdcy.

V Čechách po otcy toužil co milenec vřelý

Po milé své; sen strašný kalil mu štěstí.

Hrůzy sy tvořil. Již syn krev otcovu spatřil

Stříkati z žil; zas okovy hrdinu Turcy

Spiavše co nákeřníka jej k popravě vedli.

Brzy se v táboře boj jak vichřice zňal, a

Knížata rozdvojil vratká; smířiti chtěje

Křesťany kmet svým zaplatil životem sváry.

Hned se mu otcův stín, hned vyjevil Krystus,

V temnotě ozval se hlas: Kvap do boje synu!

Z rozkoše lůna se strhl, by svatyně dostíhl.

Mořem y pouští k otcy se horlivec prodrav

K milému vpial. Lid spatřuje plameny lásky

Duchem se zmohl, a k činům hotovil slavným.

Poznav Ladislav, že se zmužili bratří,

Ozbrojiv pluk s ním k Gaze se bral, by zde sýlu

Saladýnovu v prameni zmařil. Když pouští

K tvrzy se kroutil, co tygrové na Saladýna

Knížata střelíc zatmili orlovy zraky.

V Gaze co v pokoje sýdlu jen radosti sladké

Vykvetaly a blažily sousedy pilné.

Jakby se hromů třepivé děsyli vojny?

Hrdina brání svých; zde poklady vábné,

Zbraně a rodinu skryl, sem národu všeho

Sýlu a květ, sem práva a moudrosti kněží

Uvedl v oslavy chrám. Kdo k rozkoše studni

Z cyzých vkročiti smí? Lev rozplašil ovce.

Mocný po městě zpěv div smělosti hlásá

Vítěze krále, a Křesťany snižuje zbité.

Proto se zmocňuje lid, a srdce své šíří,

Proto se radosti zvuk, květ rozkoše rojí.

U prostřed plesů Zulima povzdychujícý

Klonila hlavu, a utěchy neznala žádné.

V outlé se srdce co had dral s jedovatými

Zbraněmi strach, a hrůzami vyděsyv duši

Zapudil radosti blesk. S svou ve dne se slávou

Obírala, a na svého milého muže

Myslila v nocy, a dechu a stínu a snů se

Hrozýc kovala muk sy ohnivé střely.

Sultán Křesťany zbil; tou obživla zprávou.

Sladkého pokoje Bůh své rozvinuv krásy

Radosti po zemi syl, a národy spojil.

Všecko, co zkouzliti láska, co zkrásyti vděčnost

Může, se sypalo v ráj, v němž hrdina vítěz,

Národu sláva a hrad k svým vstupoval milým.

Nebe se smálo, a země se krásami třpytíc

Vítala smělosti div; mrak na nebi jasném

Vyskočil náhle, a hrom krás rozdrtil sklady.

Zulima ztuhla, a očima zakalenýma

Do nebe hledíc mocného prosyla Boha,

Aby se slitovav mír svým udělil dětem.

Nebezpečenství drahého muže, a láska

Rozplozujícý nehody děsyvé bitvy

Shrnuly ouzkosti v srdce, co starostlivosti

Svírala tíž, meč pověsti probodal vrtké.

Sláva a pád, strach, naděje, láska y štěstí

V mysli se střídaly tvorné, a živily, nebo

Mrtvily milenku věrnou. Stínové skutků

Proměňujícých osudy národu všeho

Lítali k ní, a lekali nedotklivostí

Lidského štěstí srdce, co jediné mužem

Oblažujícým stálo. Tu orodovnice

Vroucý v postrachu kleknouc za svého chotě

Žádala Boha, by národu zachoval otce.

S hrůzami všemi se smrt k ní blížila zrádná,

Střílela šíp, by v outoku rozdrcujícým

Mužného národu zbor svým potřela jedem.

Z ouvalu mocně se blesk jak na nebi záře

Vyšinul slávy, a král mdlé chranitel vlasti

S vyhrožováním stál; smrt s hrůzami svými

Valila záhubu v lid, jenž nevinu tísnil.

Jasno a mrak se tu míhaly v krvavé bitvě,

Zlekané srdce y stálo y trnulo ouzkem.

Bože ach! šálivé štěstí věncuje slávou

Ctitele své, a s vrchole pochvaly v propast

Necti co otroky sráží vítězujícý.

Vzdychala klesnouc, jakoby milého muže

Viděla padati v touň vší neřesti lidské.

Saladýnek co sladká hrdlička na svou

Matinku s obdivováním hledě co anděl,

Hladě y líbaje ji, k ní promluvil vlídně:

„Pověz mi, matinko má! proč v radosti naší

Slzami skropuješ tvář? proč s očima k nebi

Vzdycháš, jakoby smrt, neb poroba nectná

Hrozyly nám? Což štěstí moudrého otce,

Svoboda národu všeho tě nepovytrhne

Z žalosti pout? Mrak bídy a poroby drsné

V jasno se proměnil dnes; již Křesťany otec

Vyhubiv v slávě se stkví, y své rozmilé spatří.“

Zulima na milé dítě se usmívajíc,

Jako se z mraků na kraje vítězujícý

Zasměje slunce, se vinula k zdárnému synu,

Líbala tvář, a ho hladíc srdečně řekla:

Rozmilé dítě! my plešeme v rozkoši sedíc,

Hajitel náš snad v tuto se hodinu souží.

K táboru směřuje hlad, mor dere se v lidi,

Štěstí zrazuje jej, a se skloňuje k dráčům.

Ach! co sy počneme, jestliže šíp ho y moru

Prudkého zraní, jestliže král své zástupy ztrativ

V porobu klesne, neb vzdychati ranami zbitý

V samotě bude. O můj! Ach! Bože! co mluvím?

Matinko srdce své ztiš; vždyť věncuje sláva

Milého otce, a štěstí vítězy hrdou

Snižuje hlavu. Svět veškeren třese se před ním;

V bíduby hrdina padl? Lev lekneli srny,

Ovce se pes? Jak vítěz a milenec Boží

Vrátí z boje se k nám, jak národu otec

Blažiti lid, a své rozmilé líbati bude.

Řekl, a se k máteři vpial, jak květina outlá

K podpoře mocné se pne, a zhlížeje okem

Pronikajícým na svou matinku dobrou,

S usmíváním starosti živého srdce

Zplašiti chtěl, a y vzkřísyti k radovánkám

Milenku smutnou. Zulima laskavé dítě

Na srdce tisknouc ztišila hoře, a mylnou

Naději v těsnotě živíc jasnila čelo,

Jakby se vydrala z pout všech nebezpečenství.

S nebe se přibrala noc, a pěnami mdloby

Pokropujícý svět lid nutila k spaní.

Mrakové vyběhli z moře, a po nebi hvězdám

Hyzdili tvář; tma bouřemi vyhrožujícý

Rozstřela křídla a třepivé zbrojila hromy.

Sousedé po radovánkách klesali v lůno

Zdravého spaní. Křesťané v bouřivé nocy

Skrývali tmou své zbraně, a chvátali k městu

V naději sladké, že Bůh své mstitele řídí;

Do města padli, a vlcy vráželi na lid.

Vyskočiv ploditel ze sna, a spatřuje vrahy

K dítkám uvrh se svým, jich životem hájil.

Žena se klížila k muži, a volala k Bohu

O pomoc spěšnou; stařec a neviňátka

Spínali ruce, a budili k milosrdenství

Křesťany zkyselujícý; po zemi jako

Bohyně krásy se plazyla mladice, muže

Hrdého o život prosýc. Darmo y slzy

V hojnosti tekly, a hlas až k nebi se vnášel,

Darmo y neviny krása a mladosti outlost

Mluvily srdečně k mužům o smilování;

Křesťané s posměchem krev jak potoky cedíc

Zpívali vítězné písně, a chválili Boha,

Jakoby slavili jej mstou srdce své sýtíc.

Do hradu vtrhli, a Zulimu zvolili v obět.

S usměchem zaměřil dráč, div krásy a lásky

Zmařiti chtěje, když v hrozyvém nebezpečenství

Vratislav meč vyškubnul muži, a s synem

Zulimu živil, by Saladýnovu slávu

K táboru vedl, a svobody vydobyl bratřím.

Křesťané skončili s nocý strašlivé dílo,

Pobili lid, a sebrali klenoty s zlatem,

Zbořili město y hrad, a s prozpěvováním

V slávě se vraceli k svým, jak chlapkyni vedouc

Stranami kněžnu co Bohyni v porobě stálou.