Vratislav. Zpěv sedmnáctý.

Přátelé do Egypta již vtrhli, kde kraje

Krásami omlazujícý přirozenosti

Zlatým obilím se y ovocem stkvěly,

Jakoby na zemi šťastným tvářily nebe.

U prostřed krajiny Nýl své co samovládce

Ztišené svaloval vlny, a chovaje v lůnu

Národu poklad se kroutil co hadové sadem.

Po břehu vykračujícý v oděvu stkvostném

Lidé se smáli co blažené nad nimi nebe.

Krajina odkryla krás všech před Vratislavem

Zásobu valnou, jakoby vnadami chtěla

K radosti vkouzliti muže, co do snu se zaryl.

Nevida vyskakujícých vůkol a vůkol

Hrdina krás, a neslyše prozpěvování

Šťastného lidu co snář se pochoval v hoři

Na otce dobrého mysle a muky sy tvoře.

Jistotu zvěděv, že vzdychaje porobě tuhé

Otec se chová na smrt, že s národem Sultán

Křesťany odporujícý proroku míní

Trýzniti strašně, a zhladiti nepřátely

Na věky národu svého, co zvětřenec kvapil,

Aby již dorazyl ku Kairu, kde mocný

Sultán vystavěl trůn, a po boji slavném

Hledaje odpočinutí národy blažil.

Na cestě potkav vděčného Saffadýna

Sladkou naději živil, že milému otcy

Svobodu zýská. Nemaje oddechu cestou

Chvátal, a Saffadýn mu slibuje pomoc

Křesťana slavného sám vedl k jasnému pánu.

Sultán v slávě co Bůh, jenž národy žehná,

Světlý ozdobil trůn. Jak červové před ním

Slouhové klečíc do země skláněli hlavy,

Jakoby nesměli tváři a zvýšené slávy

Snížiti pohledem svým, jen čekali na hlas

Vládaře ctného, by letěli rozkazu splnit.

Křesťana zočiv Sultán kynul, a jak blesk

Knížata vedli ho k trůnu. Zde koře se pánu

Vypravil hrdina žádost vřelého srdce.

Sultán usměchem vlídným Křesťana poctiv

Pokynul okem, a slouhové zmizeli z sýně.

Sultán zakaliv tvář teď promluvil vážně:

Nemohu, synu! tvé žádosti svoliti ctnostné.

Křesťana čeká smrt, té veškeren národ

S prorokem žádá. Záhuba smutného lidu

Jítiby v svobodu měl, a plésati před vším

Světem, že zástupy zbyv y zdrancovav města

Slávou doma se stkví jak milenec Boží?

Ctitelé proroka Páně co pitomé ženy

S hořekováním do kraje pustého hledí,

Nikdež dítek y mužů, statků a jmění

Nevidouce co lítí k trůnu se hrnou

Řkouc: Ať zahyne vrah. Vlast pouštěmi děsýc

K očím tiskne se mým: Křivd, hrdino, pomsti!

Volá, vzbuzuje soudce, by odpravil vraha.

Vratislav na to bolestně odpovídal:

Hrdina máli a kníže co zločinec mříti?

Obrana slabých v ohni se smažiti, že lid

Popravy žádá? Křesťané provozovali

V nebezpečenstvích hrůzy y Saracéni.

Hrdina otec co Bůh svým pohledem přísným

Zpoutaje národu vztek mdlé neviny hájil,

Čistou zachoval čest, a zvelebil slávu.

Můželi viniti jej lid národu tvého

Z ukrutnosti, ó vstaň, a před světem vyjev

Neřesti zakalujícý jasného muže.

Darmo, ó velikomocný hledati pane!

Poškvrny budeš, co slunce se bez mraku stkví, a

Zářemi vznešené slávy y Křesťany krásý.

Zemřeli hrdina náš, květ národu svého

Bez viny zemře. O patř jen pravoty slunce!

Na kmeta čestného tvář! jak hvězda se třpytí

V porobě dusyvé ctnost byt vlídnosti Božské.

Tentoli podpora ctnosti a vlídnosti pramen

Býtiby divochem mohl? Ty, neviny skálo!

Obraze přívětivosti! bys vypravil na smrt

Hrdinu, který milého syna se zastal?

Vytrhni z poroby pout buď slavného muže,

Nebo mne, srdceli mstou vře, do želez svrhni!

Což, rcy, ti prospěje smrt, kdybys křehkého starce

Vyhladil katem? Co ovoce usychajícý

Bez toho klesne. Mne, hrdino velikomocný!

Bystrého muže se děs; mne sýla a duch y

Pomsta mne obří. Křesťan mne miluje, sláva

Do boje volá; poznovu povstana pluky

Srazým; bůjného zbí, živ křehkého muže!

K Vratislavovi Sultán laskavě pravil:

Hrdino smělý! tebe jsme nejali v boji;

Y my víme, co čest a co spravedlivosti

Čistota káže, y naše se cytlivé srdce

Milosrdenství v bídách otevře rádo.

Táhni, ó vděčný synu, a ozdobo hrdin

Do milé vlasti, my vítězy nehneme vlasem.

Tuhá potřeba nás jen k přísnosti nutí,

Aby se vyhubil boj, lid v pokoji bydlel.

Vratislavovi tvář teď polily slzy,

S očima, s rukama k nebi zas mluviti počal:

Můželi bez tebe, otče! kdy v strápeném srdcy

Radosti vznikati jiskra? Tys jediné základ

Blahosti mé. Ach! hrdino širokovládný!

Vysvoboď otce, a v porobu uvrhni syna.

Mládenče kvetoucý! což smejšleje činíš,

Že co slepý hrneš v záhubu věčnou?

Pověděl horlivě Sultán. Ještěli nevíš,

Jakéby muky tě očekávaly v poutech?

Vlhká tma a hlad a žížeň již moří

Otce, a strašlivější rány mu chystá

Vyhrožujícý zbor. Vždyť otcové, matky

Pro děti hořekujícý na muky myslí.

Trpkosti všecky a neočekávané hrůzy

Na něho vylije lid, by se v jediném muži

Nad všemi Křesťany mstil. Tybys vyvolil peklo?

Vládáři velikomocný! kaž, by se kati

S okovy hrnuli sem, rád zaběhnu v muky,

Vysvobodímli jen smrtí dobrého otce.

Mládenče milý! svýmli se rozumem řídíš

Svaluje na sebe pád předc nemoha otcy

Přidati dnů? Hle! stařec co pára se ztratí,

Poprava neb smrt křehkého života svícy

Zhasne, než synu! se nadáš. Rozkoše věk se

Na tebe směje, a májové krásy, a sladké

Radosti s štěstím k milency svému se vinou;

Od nichbys v plameny muk jak střeštěnec skočil

Z lahody bytu, a dým jak milenku krásnou

Objal, a v usmrcujícý kochal se necti?

Bublina svodná mládenče smysly tvé šálí

Pěnami slávy a věčnosti oslepujícý;

Svodnice mylné se zděs, a do milé vlasti

Z bídy se vrať, by jsy šlechetné přátely blaže,

S nimi sy vydobyl slávy, a mladosti užil.

Cožbych bez otce vlasti, co příteli prospěl,

Vládaři slavný? Stín jen člověka bloudě

Pouštěmi v skalách, soužilbych přítelé, zděsyv

Souseda zdivočeností zohavil sebe.

Umruli za otce, aspoň se v hodině budu

Těšiti poslední, že mu svobodu zýskám.

Mládenče! srdnatost slepá žene tě do muk.

Otevři oči, a pohroz se muk, a y poznej

Nebezpečenství svého. Co strašného člověk

Smysliti může, co duši, co mukami tělo

Ztejrá, všecko se s hrůzou vysype v smrti

Na tvého otce. Y já sám zatrnu hořem,

V duchuli popravu vidím. Tebeli, synu,

Trýzniti mám jak otroka jatého v boji?

Krásnéli zhubiti tělo, a do kola vplesti,

Aby sy ptákové draví potravu brali?

Stařec co dým, jak rána se dotkne ho umra,

Nebude cýtiti muk, a vůle se lidu

Do vrchu splní; ale ty v mladosti sýle

Ránami neoslabnuv na světě peklo

Zkusýš, na tobě každá žíla se ztřese,

Krve y krůpěje zmučí. Srdce mi puká,

Soběli myslím, žebych se dívati měl, jak

Zdlouha tě mrtví kat, jak nevinu hyzdí.

Vládaři širokoslavný! v ztrojené muky

Vrhnu se rád, když zjednám svobodu otcy.

Budiž ti smrt! řekl velitel s rozhorleností.

Městem se rozběhla pověst, že za Ladislava

Ctný syn, ozdoba hrdin se posvětil na smrt.

Radovánky se strhly, a sousedé šťastní

Blahoslavili den, když národu hrůza

V porobu klesl. Jen Zulima zprávy se lekla,

K Saladýnovi vběhnouc v ouzkosti ptá se:

Pravdali, manželi můj! že jsy Vratislava

Okovy spiav již na muky přípravy zchystal?

Pravdu, ó Zulimo krásná! zjevuje pověst;

Mládenec sám smrt vyvolil za svého otce.

Ochranu mou bys smrtí, manžely drahý!

Se světa vyhubil nectnou? Pravila žena

S sladkým hlasem a očima jiskřícýma

Přivinujícý k slavnému manželi ruce,

Jakoby v rozmilém každou krůpěji lásky

Zbouřiti, k milosrdenství studené srdce

Vzkřísyti chtěla. Co vnadná Bohyně lásky

V májové kráse se třpytíc tvořila divy.

Střelami lásky té nezajiskřila nikdy,

Nevykouzlila růží v bělavé tváře,

Nevyjasnila vábnou milostivostí

Rajského pohledu tak, že z člověka anděl

Zhlížeje spíjel y smysly y ukoval rozum.

K manžela svého co nevina srdcy se tisknouc

Hladila rukama tvář, a líbala usta

Srdečně mluvíc: Živote krásného slunce!

Prvně se dnes jak chudina k milému vinu,

Prvně y o milost prosým, za život muže

Dobrého prosým. Hrdino z temnoty vstaň, živ

Křesťana, slávuli svou chceš zvýšiti jasnou.

Nemohu, dušinko má! mne přísaha strašná,

Tvrdá potřeba, msta a y povinnost váže.

Křesťan sy vyvolil smrt, a veškeren národ

Záhuby mládkovy žádá. Smímli se zpříti

Proudu, a hoditi v vír jak zmatenec vášní

Usmrcujícých čest, neb svaliti na vlast

Záhubu věčnou, proto že srdce tvé outlé

Mládency svobody přeje? Y srdce mé skalné

Milosrdenství blaživé plápoly cýtíc

Zavrhlo smrt, a se zpíralo podrobenosti;

Však kde mi povinnost káže, kde k prospěchu vlasti

Naděje jiskra se zastkví, zde se y tvrdím.

Praviv milenku sladkou připojil k prsům

Plésaje v srdcy, že krásně se cytové duše

Láskou oblažujícý rozvinovali.

Outlá Zulima sklopíc stydlivě oči

Vzdychla: Ach! zemru, že lásku jsem ztratila milý,

U tebe všecku. O Zulimo! Zulimo! jaká

Myšlénka černá do tvého zbloudila srdce?

Tebeby Saladýn kdys vypustil z mysli?

Ty jsy mu milejší, než sláva a všeho

Poklady světa, tys rozkoš a utěcha jeho.

Dříve y zahyne svět y se obloha zboří,

Než má uhasne láska. To pravil, a k srdcy

Přivinuv milenku svou jak milenec vřelý

Hleděl y zjasniti tvář, y vzbuditi radost

V ochabujícý duši; než darmo se snažil;

Bouřivé žalosti meč y vnitřnosti srdce

Měkého prohnav zakalil laskavé oči.

Zulima vrhla se k nohoum srdečně mluvíc:

Pro Boha, Saladýne! co činiti myslíš?

Jestliže jiskra jen lásky tvé zživuje srdce,

Ženali s dítětem milá, pro všecko, co ti

Milého, svatého jest, jdi do sebe, ducha

Vlídného hrdino! vzbuď, jak milenec Páně

Jednej, a přítele blaž, jenž zachoval syna.

S matkou spojil se syn, a ručičky sepiav

Promluvil k otcy: O přítele milého propusť!

Pevný Saladýn své dušinky vida

Pohřbené v smutku, a cýtě y krásy y lásky

Podrobujícý moc, a nemoha sám svých

Ztajiti cytů, zakryv rukama tváři

Zmizel jim s očí. Zulima tvrdosti jeho

Zhrozyla v srdcy se svém. Ach! milosti žádné!

Řekla, a kráčela zbitá v samotu s synem.

Selim zaslechl řeč, že hrdina zemře.

Střela se hnal, by v Saffadýnovi jiskru

Milosrdenství vzbudiv příteli svému

Zachoval život. Y zprávy se rozdrcujícý

Kvapný Saffadýn lekl; žehraje letěl

K Sultánovi, by oblomil tvrdého pána,

K nohoum poklady kladl, a svobody žádal.

Sultán zakaliv tvář, zhrdl poklady, smrt všem

Na vzdory vyřkl. Var pejchy a zoufalivosti

Rozjedil průtoky žil, muž příčil se králi,

Žádal, a hrozyl, a Saffadýnovi spialy

Okovy sýlu a vztek, mdlá naděje zhasla.

Statný Vratislav jak hrdina Páně

Zvýšoval ducha, a zmocňoval srdce, že pouta

Za otce ponese čestná. S ještěry žalář

Neděsyl pevného muže, a řetězy těžké,

Žížeň a hlad a y muky se připravujícý

Nezakalily hrůzou jasného oka.

Darmo y hlasů pozdvihovali hřmícých

Katané zbrklí, darmo y vyděsujícých

K popravě příprav hluk jak samého pekla

Bouřil a průvalem hrůz lid zplašoval zpurný;

U prostřed hlukotu bděl jak v pokoje bytů.

Zulima tklivá mukami srdce své trápíc

Budoucými co horlitelkyně slávy

Manžela svého co květného hrdiny sestra

Třásla se strachem, že Sultán slávy květ zprzní.

S usměchem vítala noc, v byt kročila pomsty.

Dvéře se otvíraly, a jevila hrůza.

Zulima lekla se muk, jež smyslila msta a

Třepivé ukrutenství. U prostřed skal z tmy

Vystupujícých vévoda ležel co anděl

Vlídně se usmívaje a jímaje srdce

Pozorujícých člověka v podrobenosti.

Orodovnicy vroucý slzami tvář se

Polila krásná, srdce se pohnulo v těle.

Tybys co zločinec mrzký, hrdino švarný!

K rozkoši škaredé luzy měl potupu snesti,

Ztrpěti smrt? Toť se, pro Boha, nestane nikdy.

Ze sna se vzbuď, a v svobodě do milé vlasti

Kráčeje poznej, že ctnost y zde rozbila stánek.

Řekla, a Vratislav se probudiv ze sna

Spatřoval osobu sličnou v oděvu bílém.

Co se děje? Kdo v hrůz a ouzkosti bytu

Jasnosti rozvinuje co anděla Páně?

Jsyli to, vyslanče Boží? Čili mne mámí

Smyslové mdlí? O Bože! ó Zulimo krásná!

Čili to duch jen v rozkoše tváři se níží

K bídnému prachu? O vítej mi, příteli Páně!

Sousede nebes? či rajská ozdobo světa?

Co sy zde mysliti mám? Bůh s vysosti na mne

Okemby pohleděl jasným? V smrtiby sýlil

Mocnosti ochabujícý? Díky, ó Bože!

Srdečné díky! mé srdce se zmocňuje, duše

Hoří plamenem Božským, k nebi se zdvihá

Hlava a spatřuje ráj. Řekl topě se v divu.

S pochybnosti ho hlas jak zvukové s nebes

Strhuje k skutečnostem. Zulima sličná

Zjevuje rajskou tvář, a laskavě praví:

Hrdino! vstaň, než se k popravě katané vzbudí,

Dokud přeje ti štěstí, v svobodu kráčej.

Nemohu, královno! nesmím užiti lásky

Vznešené duše; vždyť povinnost tady mne s láskou

Ukovaly. Již Zulima v ouzkosti mluví:

Pro Boha, hrdino! prchni, než zdvihne se lev, a

Nevinu zmaří. Sultán, vlídnosti obraz,

Zahořel mstou, lid veškeren s nedočkavostí

Žížní po krvi tvé; kat přípravy chystá,

Vůkol se raduje zbor, že tě mučiti, za tvůj

Národ své sousedy smrtí zpláceti bude.

Zulimo krásná! pročbych se z poroby vytrhl

Vyvoliv za otce smrt? Kdo kázati z lidí

Vítězy směl: Nes břemena necti! kdo k smrti

Vydati rozkaz? Jen láska mne k otcy, jen svatá

Povinnost pohnala k Nýlu, zde žebraje o smrt

Rozkaz jsem vynutil přísný z manžela tvého.

Zulima tklivá na svého hrdinu hledíc

Truchlivě pronikajícým pravila hlasem:

Hrdino! řekni, co smejšlíš? Z rozkvětu slávy,

Z rozkoše lůna a z sladkého oblažování

Májové krásy co vrahbys vstupoval do tmy

Potupy věčné, že dým, že pěnami lásky

Rozprchujícý sláva ti zkaluje smysly?

Pro sebe na světě nejsy! Y vlast tě y čest y

S přátely nevina outlá k životu nutí.

Tyby jsy národu hrad a křehkosti štít, jak

Bublina svodná v duchu se zvýšeném zastkví,

Vyletěl na smrt, a uvalil porobu trpkou

Na křižovníky? Vždyť hrdina stoje co skála

Pohledem ohromujícým v odporování

Svatou svobodu jistíš národu svému;

Klesneli mocný duch, jenž ukoval k boku

Praporec vítězství, jenž vyhrožujícým

Jménem y národy děsý; kdo se, ach! ujme

Stísněné neviny bíd, kdo řetězy svrhne

S rukou šediny mroucý? Hrdino! nad svou

Přítelkyní strň, na slzy, na vzdechy hledě,

Prosby mé slyš! Vždyťs v porobě zachoval čest a

Život a všecko, co člověka na zemi krásý,

Ztrýzněné země, vždyť v proud jsy se nebezpečenství

Házel, a životem svým jak z ocele štítem

Křehkého dítěte chránil, a v svobodu šťastnou

Rodinu uvedl. Ty hrad a ozdoba mého

Života smrtí svou mnebys života zbavil?

Kněžno! ty miluješ ctnost jak Bohyni čistou,

Ztrpíš hořkosti muk, bys zjistila slávu

Manželi věčnou, zcedíš krůpěji krve,

Aby jsy života den ní koupila synu;

Jábych co bídník měl čest ztratiti zradou,

Zkaliti neviny tvář, ctnost prodati za sen?

Cožby mi Bůh, což svět, což přátelé řekli?

Zdažby jsy, koruno cti a Božského studu

S oblažujícým hleděla pohledem na mne

Otroka vášní Božství vyhubujícých?

Chlapliby patřiti v tvář směl Bohyni krásy?

Praviv před ni klekl, a líbaje ruce

Vznešené kněžny, a žehnaje národy k činům

Vynikajícý láskou srdečné matky

Děkoval za život svůj, kladl býti se šťastným

V hodině smrti, že krása, že Bohyně světa

Láskou světila smrt, a y zsýlila muže.

Zulima všecko, co vtip, co y smysliti rozum,

Zkouzliti krása a ctnost jen v člověku může,

Mistryně zvítězujícý nad cytem lidským

Sehnala v zběh, by krásami výmluvnosti,

Slzami, prosbami, hrůzou zvyklala muže.

Hrdina stál, a s váhy se řádnosti nehnuv

Zvýšil y Zulimu v ctnosti y vydobyl slávy

Vyvyšujícý svět svou nezmožeností.

S obdivováním kráčela Zulima domů,

Zmocnila v srdcy svém cyt, a se strojila k smrti.

Sotva že dennice zlatá vzbudila lid, již

Po městě nabíhání, dotazování:

Brzyli hořeti Křesťan, a slaviti prorok

Počne se smrtí? zbouřilo zvědavé duše,

Zkřídlilo radosti běh, a sýlilo v prácy

Horlivé katy. Teď k slavnosti vzcházelo slunce

Střelami rozplozujícý rozkoše na svět,

Jakoby krásylo den, a zvěčniti chtělo

Zvětřené radovánky. Y mladice Lila

S otcem se dívala svým, jak katané zbrklí

V připravování muk se těšili smrtí

Hrdého muže, a s hrůzou slyšela, co se

Konati má. Semť přijela s otcem, by svého

Spatřila milka, a v slávě ho k domovu vedla.

Utěchy neměla doma y žádného stání.

Hrdina jel, a milenka zhlížela za ním

Tužíc srdce, a sladkou naději živíc,

Že ho co ozdobu světa, co korunu hrdin

U sebe shledá. Sotva že hrdina s očí

Zmizel, již klesala stálost a naděje mřela,

Z pochybování strach jak temnota věčná

Vyvalil muky, a outlou dívčicy srazyl

S jasnosti krás v touň těsného hořekování.

Hrůzami střená mdlela, a klesati vida

Ubohé dítě se lekl, a y umrtvěl otec.

Dívka se protrhla z mdlob, a spatřila kmeta

Mrtvého v prachu; co trhlá zkřikla a usta

Líbala otcy, by milého vnutila v život.

Stařec se pohybuje. O nebe! kde jsem? Kdo

Radosti zdělí vřelého srdce, a pozná

Blahosti mé? Tu se k milému stiskuje otcy,

Zemi y nebesa zve, by hleděly k ní, by

Plésaly s dcerou drahým životem šťastnou.

Otec se zkřísyv, zblažuje milenku svou, dny

Života zkrátiti chce, by ji k pokoji uvedl.

Nebudu, otče! ó nebudu více tě marnou

Mořiti láskou, vděčná mluvila dcera,

Na věky dobře se měj, má utěcho sladká!

Prchni y z mysli y s očí obraze krásný

Blažené lásky! O kyž – ach! co vřelice mluvím?

Proč se mi přes moc podoba slavného muže

Před oči staví? Nebudu na tebe marně

Mysliti, hrdino můj! Ztiš ubohé srdce

Žádosti proud! Byťs y pukalo, přemohu lásku.

S očima slzýcýma co obryně tvrdíc

Srdce y mysl, ač se děsyla, ač se y ruce

S nohama třásly, a cytové jiskřili s očí,

Vyřkla, a otcy y slib svůj věčnila Bohem.

Stařeček s oblibováním na drahé dítě

Pohleděv řekl: Proč, dušinko, srdce mdlé trýzníš

Mukami odporování? Pročby jsy v duši

Mocnou láskou nevryla milého muže?

Ovšem že čas tvé zhojí krvavé rány,

Ovšem že moudrosti med cyt bolesti zsladí;

Aby jsy vyprostitele co dobrého Boha

Vytiskla z paměti své, toť se nestane nikdy.

Slavným mužem se těš, cyť hodnosti své, že

Koruna hrdin co Bohyni vyvolil tebe.

V ouzku ti pamatování na tvého milka

Bolesti ztiší, vstaneš a vesele řekneš:

Nad život hrdina ctný svou miloval dívku.

Otec ho z poroby zval, hlas milého slyše

Nedbaje milosti krás, a rozkoše žádné

Z blahosti lůna se strhl; v muk hlubiny letě

Hrdina zvýší ctnost své milenky krásné;

Ta se y za otce světíc srdce své zšlechtí.

Zvýším duše své moc, proud žádosti zpoutám.

Pravila Lila, a patříc na svého otce

Dusyla mocný cyt, jenž křižoval v srdcy,

Jasnila tvář, a líbala, hladila otce,

Jakoby bouří lásky se prodrala k břehu

Spokojenosti. Co rekyně sháněla všecku

Sýlu, by skončila boj, však zobřené vášně

Střely se do srdce draly a mrtvily pokoj.

Ve dne y v nocy sy ráj své blahosti sýdlo

Tvořila z pěn, sem sázela v rozkoše lůno

Milého, tady mu med cyt obživujícý

Snášela k ustům; obrazy prchly co snové

Hnutím tichého větru, a bouře se hnala

Rozdrcujícý blahosti pěny, a milek

Zahynul katem. Co mrtvá klesala dívka.

Otec se milenky lekl; k ní přiskočiv pravil:

Nermuť se, dušinko má! s svým plésati mužem

Na věky budeš. Y půjdeme do Egypta,

Velikomocný král ti milého vrátí.

Jakoby dívčicy blesk byl žílami projel,

Trhla se z mdlob, tvář jasnila, sýlila duši.

Takto y dítky se křísý, jestliže otec

Z nemocy bouře se prodrav v přístavu zdraví

Sladkého stojí. K smrti již pracuje bledl, a

Tratil y sýlu y pamět, a louče se s svými

Do mdloby padl. Ach! dětinky hořekujícý

S hrůzou na otce patří, brzyli zhasne.

Otec se tiší, spaní zemdlené smysly

Sýlí, k životu povstává, a se zhlíží

Na milém světě. Tu dítky co ptáčkové letí

K dobrému otcy, a živnouc radosti cýtí.

Takto y Lila. Co střely již k Egyptu kvapí

Přátelé věrní, slyší zprávu, a vidí

Přípravy k smrti, co bez sebe k Sultánovi

Pospíchajíc, kojí naději sladkou.

Sultán slyší, těší, přípravy dělá.

Hodina padla, a katané pokřikovali:

Křesťane! vstaň! Vstal, hrůzami k hranicy kráčel.

Sultán v průvodu jel, a knížata hlavy

Skláněli k zemi, a lid jak vyzvukujícý

Hromové hlukotem svým květ zvýšené slávy

Vítaje vyjevil cyt, jenž národy sýlil.

Katané kvapíc hranicy krásami stlali.

Pochodeň hoří, s svíčkou stařice chvátá

K ohni, by pohana pálíc odplaty věčné

Zýskala sobě. O svatá sprostnosti! spatřiv

Stařicy obsluhujícý s pohledem jasným

Vévoda řekl, a do světa šírého zhlížel.

Zástup se množí, hlukoty po městě rostou,

Rozhorlency trnou nedočkavostí,

Brzyli plamen se zdvihne, a Křesťana stráví.

Z nenadání hluk jak rachocujícých

Z daleka hromů valným lidem se šíří.

Zástup se dělí, Zulima v zoufalivosti

Lidem se tře, a k trůnu se před Saladýnem

Na zemi vrhá. Umru, rce, do mdloby klesá.

Sultán milenku svou k svým stiskuje prsům,

Krásná dušinko! dí, tvá sláva se jeví.

Kyne, a zvuk jak hlasové s nebe se náhle

Rozlíhá, a lid, co se to děje? zhlíží.

Knížata vedou k průvodu Saffadýna,

Zpěvy se mocní, jak sníh v neviny kráse

Pacholátka co anděle vykračujícý

Korunu nesouc písněmi hrdinu slaví,

K hranicy jdou, a na hlavu korunu kladou

Vratislavovi řkouc: Dar vděčnosti svaté

Hrdino! přijmi, a v svobodě s Křesťany plésej!

K smrti té, vévodo! Sultán velikomocný

Posvětil tebe. Tu zvuk se do nebe rozlíhl

Vejskajícých. S trůnu se s Ladislavem

Blíží k synovi Sultán. Zulima Lilu

Krásou obživujícý zástupy šíré

K ženichu vede, a Lucya s Celestýnem,

Saffadýn a Selim, s dítkami outlá

Milina v slávě co na zemi Bohové mocní

Okolo Vratislava se jasného stavíc

Krásý radosti den, a pohybování

V zástupu výší. Sláva ti, širokovládný

Pane! a sláva ti, synu! se hlasové čtveří.

Město y hrad se třese, a pohledem lícným

Hlásá slavnosti blesk. Lid vášněmi jsa třen

Běhá do kola městem, a líbaje bratří

Zjevuje ctnost, jenž na světě rodiny šťastní.

Slavnost se končí, vévoda s Křesťany všemi,

S Lilou vykvetajícý, s otcy a přátely svými

Žehnaje Saladýna se vracuje do Čech.