Vratislav. Zpěv sedmý.
Zulimu Vratislav skryv před všemi dráči,
K táboru chvátal, by Celestýnovi přispěl.
Vcházeje ku křižovníkům radosti rozsyl.
Právě y s ním lstný Rajmund vracel se v tábor.
Lucye nevšímaje sy víc jen co přítel
Nejzkušenější k Vratislavovi slova
Nad medy sladší pěl, čest do nebe vynesl
Vyprostitele svého, a přísahu skládal
Před lidem vším, že se pro něho v outoku vír, že
V plameny hodí, mužeby životem spasyl.
V lásky a vděčnosti varu y zarazyl sněm, by
Knížata rozhodla mocná nad Celestýnem.
K podivu vůdcům Rajmund mluviti začal:
Křesťané bratří! Krystova slávo a hrade!
Vy jste y utěcha má y mé naděje hvězda.
Životli ztratiti mám, čest zprzniti pro vás,
S oblibováním líbaje pouta y smrt k svým
Přivinu prsům. Vzdychnuli sobě, že kruhy
Svíraly, mořil mne hlad, smích snižoval duši
Pro Krysta mou, ach! v radosti tonu,
Líbaje kruh slib ztvrzuji Bohu, že pomstím
Hanby, a bojem se zvěčním. Proto se zbrojím,
Pro Boha horlím, pro Boha v svobodě divy
Konati míně y stín jen podezřelosti
Spatřiv do vzteku letím, oddechu sobě
Nedaje, časem y klam jak jistotu pevnou
V bublině lapnuv smysly své podvodem šálím.
Takto se s Celestýnem mi, Křesťané bratří!
Dálo, že uslyšev lest, v pout škaredé vazby
Hodil jsem hrdinu ctného. Již vyzvěděv pravdu
Zvěstuji vám: Syn slávy a Krystovy víry
Čist jak nebesa jsa jen pro Boha válčí.
Praviv vyděsyl sněm; však promluvil spěšně:
Proč se, ó knížata slavná, pravdivé zprávě
Divíc blednete hrůzou, jakoby hlavy
Pravice Boží vám teď zkroutiti měla?
Protoli, soudce že klam svedl z spravedlnosti
V podvodu kal? Že Bohové nejsme, zde vidí
Patrně muž; já zbloudiv vyznati blud svůj
Před nebem chvátám. Řekl, a klesaje k nohoum
Spiatého muže, co červ se smejkaje v prachu
Líbal y nohy y kruh, „smiř, bratře, se“ prosyl.
Rozpiav mládency kruh jak anděla Páně
Knížaty vodě, a ctnost jak věčnosti pevnou
Hlásaje všem své křivdy mu chvalami splácel.
Přišev k Lucyi klekl: Tys koruna krásy,
Neviny květ a lásky y věrnosti hvězda.
Zkoušel jsem ctnost jak satan vnadami všemi.
S stálosti váhy tě blesk, ni potupy hrůza
Nesvrhly v neřesti touň, tys zmužile střely
Zvracela děsných muk a y šálivé slávy;
Jediné Bůh tvůj v strašných nebezpečenstvích
Vůdce y tělo ti sýlil, y zvelebil ducha.
Světice Boží svěť jak na nebi hvězda
Ctností nám, a se blaž s svým manželem slavným.
Praviv vstal, a do kola manžele uvedl.
Radosti zmocnil se hlas, lid vychvalováním
Znebesyl ctnost, kříž oslavil Páně, a plesy
Táborem živil, až noc tmě rozstřela křídla.
Sotva že dennice tvář svou odkryla květnou,
Sotva že lid sny šálivé zapudil z hlav, již
Táborem kráčeje Rajmund v pluky se mísyl,
Do nebe bohatství a y oslavy švarných
Zdvihaje bratří pěnami zvětřené smysly
Spíjel, a k činům klesavé pudil, by stříbra
Dobyli svým, a se těšili v starosti zlatem.
Lakomství již se syrných zmocnilo srdcý,
V jednotu srazyl se pluk, tmou k loupeži chvátal.
Lucya slyšela řeč, s ní kvapila k Čechu.
Do boje vytrh Čech, by zachoval otce.
Na cestě posel ho staví, o pomoc Suran
Křesťany prose je v svatou vzbuzuje půtku.
Hrdina dobrý v rozpaku důvody váží,
Máli se pustiti v boj, a smířiti rod, či
Nedbaje cyzých hájiti Krysta a otce?
Však y zde, zmůželi vztek, rod Krystovi zýská.
Vábného štěstí lesk, zysk svatého míru,
Krystova sláva a žádosti národu všeho
Pohnuli Vratislavem, že s cesty se uhnuv
Zaměřil v kraj, kde se smrtili knížata bratří.
Zlato a láska a moc jak bohyně světa
Nejvábnější roztrhly vlídnosti svazky
V rodině slavné, a zjitřily divoké duše.
S Saladýnem co knížata širokomocná
Plodíc zázraky v bojích dobyli pocty
U něho sobě, a žížnili po panování.
Saladýn s svým propad zástupem v bitvě
V pouště se skryl, ažby poznovu vykynul v obra.
Mustaffa s Azou k domovu s otroky mdlými
Táhli, by zýskali otce, a vtřeli se v vládu.
Otec své rozmilé syny co klenoty drahé
Objav na zemi padl, a děkoval Bohu
Svlažuje slzami prach; však synové zpurní
Jiskřili očima vztek, druh druha co vraha
Zhubiti míně. Tu uvrhl otec se k nohoum
Synů svých, jak mizera divochy prose,
V srdcyby zdusyli zlost, a vzkřísyli lásku.
Zbouřené vděčnosti cyt, hlas zmrtvené lásky
V duši se ozvaly zlé, a i klonily k smíru
Na oko bratří. Nevěda otec, co cytem
Konati má, jak bez sebe běhaje líbal
Syny, a otroky hnal, by strojili hody.
K synům klesl, jak mrtvý na zemi leže
Topil se v radosti víru, a Bohem se cýtil,
Z domu že zapudiv zášť byt upevnil lásky.
Vyskočiv vzhůru co mladík sliboval milkům
Hory a doly, a snášeje klenoty vzácné
Rozmilé líbal, a k pokladu vodil, a vnadě
Bleskotem lakomé duše co satany dráždil.
Hody se držely hlučné, a radovánky
Spíjely sladkostmi lid. Jak na nebi hvězda
Nejjasnější stkvěla se krásami těla,
Perlami ducha co Bohyně rozkoše rajské
Fatyma sličná. Všecko se klanělo vábné
Kráse, a cýtilo moc střel očarujícých
V zbouřeném srdcy; jen bratří pohledem vlažným
Patřili na zlata blesk, vtip minuli perný,
Slyšeli medný zpěv, jak k hrobuby slávu
Doprovázeje smrt jim před oči stavěl.
Do sebe zavřeli duchy, a zhlíželi mrtví
Po plaché radosti hostí prozpěvujícých.
Děsná tížila noc již zemdlené tvory,
Končil se ples, a k oddechu chvátali hosté.
Svodný přivinul sen k svým dívčice prsům,
Ukoval sněžný věk, a pěstoval láskou
Srdnaté muže; jen bratří v bouřivé nocy
Nezamhouřili oka, a k boji se zvali.
Začali bitvu; tuť hluk lid vypudil ze snů;
Zbudiv se otec, co orlice do boje střeliv,
K nohoum vítězujícým šediny sklonil,
Líbaje prach, slz vycedě potoky vřelých
Promluvil o život svůj: Ach! s dítětem otec
Zahyne křehký, bouřemi sláva se mrtví
Proroka Páně, a na trůn modla se sázý.
Pro Boha, pro svou krev, a y pro všecken svět ho
Žádá, zaklíná, mstou, hrůzami děsý
Věčného soudce; a slzy a vyhrožování
Otcova skáluby zmohly, však člověkem burným
Nepohne Bůh; již y stařeček se země vstává,
Spatřiv milého krev v boj prouduje dravý.
Mustaffa káže, a chlapové sepiali otce.
V zoufání jak rákos vášněmi třený
Stařec se zhlíží, zářeli naděje svítí,
Křesťanli mocný v těsnu mu k pomocy chvátá.
Hvězda y naděje hasne, a mrakové šíří
Ouzkosti bouři, y Bůh a y Křesťané otcem
Povrhujíce msty vichřice na kmeta tlačí.
Nebezpečenství větří, klesati vidí
Outlého Azu, meč bratrovi do hlavy míří,
Do srdce otcova bodá. Mustaffa divý
Bojuje lev, řad po řadu do prachu sráží,
V outěku lid, jen v odporu hrdina Aza
Sháněje krůpěje sýly se na zlého bratra
Lítí, zdvihá meč, smrt Mustaffa stavě
Řetězy kleslého spíná, ku stromu váže,
S posměchem na něho zří a králi se klaní.
Zlostník rouháním spiv zvlčené smysly
Skončiti žert chce smrtí otroka bratra,
Do srdce míří šíp jak do zvěři líté,
Váhá smrtí, bratrby trpkosti poznal
Otroctví, a y všech hrůz při smrti zažil.
Starcovi puká srdce, a mukami duše
Rozvětřujícý ďáblům věnuje vraha;
Však syn nedbaje hrůz a posvěcování
Marného slov šíp bratrovi do srdce střílí.
Zpíratel zhasl, sám vládna co na nebi Bůh, co
Na zemi Saladýn svou velitel spojí
S vítězem moc, a Křesťany na věky zmaří.
Suran spatřiv krev padl, řechtaje kruhy
Křičí, kroutě se zem jak vrahyni hryze.
S hory se větří prach, hřmot zbrklého pluku
Otroky smrtí, jak stín vrahové nectní,
Slunceli zakryje mrak, se do lesa tratí.
Vidouc slouhové věrní Křesťany švarné
K pomocy spěchati v důl, jak zdrážděné saně
Mustaffu roztrhujíce mstu ve krvi sytí.
Stařeček živne, a vidí Křesťany, slyší
Rozpalu vztek; krev synova – nedbaje otec
O sebe syrý patří na syna svého,
Na svou prošlou slávu a zmatené štěstí,
Padá, líbá krvavé ruce a myje
Černou slzami tvář, msta, lítost, a vztek co
Dračice rozbodujíce mdlé stísněné srdce
Pudí vývaly z ust, slov pronikajícých
Hlubiny duší, vzdechu a hořekování
Strhané jekoty, pohledu bouře a oudů
Umrtvujícých svál tvor zmrazuje každý.
Vévoda s lidem se blíží, na poli vidí
Oběti vzteku, a zkleslým přispěti káže.
Suran zří, šat se sebe škubaje pláče,
Krajina třese se leklá, lidé co skály
Stojí. Živote můj! kmet volaje klečí,
Kam jsy se se země děl? Proč se neotevřete
Na kynutí, proč nepřivinete ruce
K prsům bídného svým? Co sy v ouzkosti počnu?
Kdo mých statků, víry kdo hájiti bude?
Hrdiny šereda przní. Víro a vlasti!
Sláva se zkalila nám; ach! cyzynec Bůh vám
Kázati, cyzynec muž vás svírati bude.
Pukni, ó srdce, a zhasněte oči, by hanby,
Smrti a poroby vzhled mých nestočil smyslů;
Řekl, a do mdloby padl, zas k životu povstav
Rukama lomil, a poklady usmrcujícý
Rozkoše květ klel, na syny volal, a světil
Křesťany na smrt, by na sebe popudil mužů.
Křesťané vidí otce a bolesti jeho,
Cýtí ouzkosti střel; v hrad syvého nesou,
V spěchu se k pomocy trou v hor děsyvé stráně.
Po tvé již pomocy vzdychá, hrdino! otec
S zástupem svým. Jak hromové střely se sypou
Na něho z oužlabin drsných loupežujícý
Zborové; zlata je lesk, med rozkoše vábí
K outoku v zátočin střed; však hrdina stařec
Outoky sráží v hlubině odvažujícých
Na smrt se mužů. Vítěze koruna slávy
Krásý, smělosti plamen a svobody sladkost
Zkřídluje k činům; k činům hlukové noví
Budí hrdiny ctné. Jak vosy se Křesťané zrádní
Řítí na křižovníky, a šeredu bouří
Skrývati, hlukotem zbrklým mámiti duchy
Statečné míní. Hrdina v čele co muž svým
Příkladem zobruje muže, a k prudkosti v bok mdlé
Zástupy tře; tma, bouře a křižové blesky,
Po nebi hřmot, strach na zemi zplozuje zmatek.
Bitva se mocní, ztrojuje s outokem vztek, hlad
Po zlatě zjeduje srdce, a v prchlosti proudy
Divochy vrhá; hlavu již skloňuje smělost,
Vítěz kmet vstupuje v před, šíp vévodu stíhá,
Mate se řád, kmet klesá, mužové slabnou:
Vratislav v tom otroky loupežujícý
Na cestě zdrtiv, zaskočiv v roklině dráče
Vydobyl otce, a zmužilé Křesťany spasyl.
Poznav škaredy vin svých hrdina bratří
U sebe zavřel, že do milé vlasti se vrátí.
Ukrotiv lid mstou vrahům vyhrožujícý
Vstupoval cestou, o svého milého otce,
O svůj pluk jak přítel se staraje věrný.
Slunce se klonilo k moři, a otcy y lidu
Klesala sýla. Tuť hrad jim pokynul pyšný
Krásami blýskavými, kde panoval Suran.
Zhlídnuv pro lidi kraj, a potřeby zřídiv
Vydal se v hrad, kde pláč, kde s zoufalivostí
Tesknota rozbily byt, a mrtvily jiskru
Vlídnosti svaté. Sem slouhové Ladislava
Nesli, a žádný vstříc jim nevyšel z hradu.
K posledu Suran sám jak bolesti obraz
Naproti šel, a hrdinu s přátely vítal.
Slzami skropoval tvář, a bědoval, jak mu
Osudu hrom květ slávy a rozkoše srážel.
Vzhlédněte na mne, ó milkové slávy a štěstí!
Mocný panuje král, a v rozkoši sedě
Řídil jsem volný kraj, a poklady množil.
Okoli kynulo mé, lid hroze se hněvu
Potopil v touň, v skal hlubiny spustil, by zlato,
Perleby životem svým, by mi lahody vzácné
Vydobyl z zátočin smrti; mně sláva a moc, mně
Krása a láska a štěstí sladily květné
Života dny, mně y synové – po všem je veta!
Praviv rozlil se v pláč, až outrpné duše
Strnouc hořekováním cedily slzy,
Až se y láskou zplašila nedůvěra
Tklivého srdce, a k člověku člověk se blíže
Poznal y křehkosti své y osudu hrůzy.
Suran, jakoby vrch všech se srdce spadl bíd,
Jakoby naděje hvězda mu svítila v nocy
Trpkého příkořenství, vyjasniv čelo
Povolil duši, by v lehčivém rozmlouvání
Nabyla sýly, a láskou zvýšila mocy.
Očima jiskře a líbaje bojovníky
Nad Bohy vyšší hlásal se nejšťastnějším
Na světě mužem, že v proudivém nebezpečenství
Břehu se dotřev, spatřiv koruny hrdin
Švihne se k blahosti chrámu, a s nimi se zvěční.
Očima mžikl, a slouhové snášeli světa
Celého krásy a lahody v sýň, by se hosté
Po putováních drsných zhlíželi v kráse,
Užili lahody s ním. Co jen smysliti může
Mlsnota marná, krásyti ouprava vtipná,
Všecko se spojilo tady, a vábilo krásou.
Suran radosti syť, dceř tenata lásky
Rozvinujíce co ptačata hrdiny mocné
Lapiti mínili v pasť; však Lucya bystrá
Seznavší pocty a lásky a obsluhování
Zbrklého jed krok starcův stíhala každý.
Lékaře přivezli v hrad, by hrdinu starce
Zhojiv vyvodil div. Tuť pohybování
Pána a dcery a radosti obsluhujícých.
Lékaře uvedli v sýň, y mu svěřili cti a
Mužnosti kmen. Kmet kouzliti začal;
Do země hledě, a křižuje sebe y hrad, a
Broukaje slova co noc a vichřice strašná
Ukryl se v kout, a před lidem čaruje kolo
Vstupoval do něho, sedl, vstal, a o pomoc volal.
Vykonav kouzly své vzdychl, lid rozběhl se strachem.
Lucya, jakoby klamů neznala skrytých,
Jakoby láska a ctnost všem z vřelého srdce
Prejštila med, stín divocha vychytralého
Zvídala šepty, a viděla, jak se již v nocy
Škaredé k lékaři krade, a slyšela řeči.
Vévody máme. Jen Křesťanu milosti žádné.
Jediné mstou můj okřeje duch, a se srdce
V ouzkosti ztiší. Zdlouha ať jed, a y líky
Životy strhnou. Plukům vyšleme vína,
Opilé rozkošníky co zvířata potřem.
Takto y na jeden ráz moc Krystovu, světa
Ozdobu zvrátím. Suran k lékaři pravil.
Lékař rozpustiv proud své skrocené vášně
Na křižovníky co na divé potvory žehral,
Hrozyl y mstou y se potěšil panováním
Rozumu, vtipu a moudrosti stísněné bludem.
Lucya zjevila spěšně, co slyšela v skrytě.
Vážný Vratislav svých povolav hrdin
Očekával, co lékař ploditi počne.
Se zborem slouhů v oděvu omamujícým
Hrůzami sprostý lid v sýň vstupoval stařec,
Víno a mast jak svátosti slouhové nesli,
Strojili stůl, v němž posadiv podivy světa,
Moudrosti plod hlas k zborům vypustil temný:
Vůkol a vůkol jsem svět jak zkoumalec bystrý
Přehledav vedral se v svatyni přirozenosti,
Kdežto mne objala moudrost, a kojila láska.
V rozumu obra jsem zrostl, jak milenec Boží
Zázraky konal, a zemřelé k životu křísyl.
Křesťane! důvěru slož jak na svého Boha
V moudrého muže, a pí, můj hrdino mladý!
Božský stroj, jenž schopnosti tvé a sýlu
Zvýšiv mladosti tuk v žil oběhy vlije,
Že se y vrovnáš obrům velikomocným
Prošlého světa, a slavené hrdiny zatmíš.
Vévodo slavný! zázraky budoucnosti
Vida se kořím tvým, ó anděli Páně!
Napřed již činům, o tobě svět a y nebe
O tobě mluví, pro tebe korunu pocty
Země, a nebesa ples již pro tebe strojí.
Padněte v prach, a se klaníc vítězy Bohu
Rodové vděční písněmi oslavujte
Lásky a štědroty lesk. Pí, hrdino mocný,
Božský stroj, y se podivem staň. Ty, ó kmete!
Dotkneli mast tvých oudů podivotvorná,
Choditi zdráv, lid šťastný říditi budeš.
Řekl, a uchopiv koflík Čechovi podal
Božského vína. Ty pí, Čech promluvil, napřed,
V tobě bych zázraky spatřiv vínem se zbožnil.
Zdrahal se kmet, však meč ho donutil k pití.
S otřásáním koflík na dno až vypil.
Zděsyv se náhlou smrtí pitomě jak sloup
Do země hleděl, a přehnav ouzkosti ducha:
Křesťane! můj zlý duch ti vyjevil kouzly
Nápoje mého, co ze snů vypravil lékař.
Netřesu tvým se y smrtí vyhrožováním,
Umru co Bůh jsa pravdy a moudrosti ohlas.
Kde jsy, ó Bože! proč, v nebili Hospodin bydlíš,
Na mneli zříš, svých nevyšleš rozdrcujícých
Hromů, aby jsy vyhladiv neznaboha
Důvody dal své mocnosti širokovládné?
Stín jsy ty Bůh! smrt nesvede sylného ducha
S pravdivé cesty, a temnota neupoutá
Volného srdce. Co muž a co mládenec zkoumal,
Čeho se dotřel y kmet, toť hrdina v smrti
Mořivé zpevní. Slouhové tuposti věčné!
Mými co blednete slovy? Y já jsem se bludům
Jako vy klaněl, a bubliny líčené líbal;
Však mých rozehnal pěn blesk moudrosti svaté,
Modla se ztopila v touň, mdlá zjasnila pravda.
Křesťan jsem byl, a pilného národu vládař;
Pro blud opustiv vlast a y všecko, co muži
Na světě milého jest, snář v nebezpečenství
Letěl jsem proud, a zde pro pěny v Palestýně
Zažil jsem práce a bíd a y nátisku od svých
Nejrozmilejších bratří. V svatyni poznav,
Jaké to pověry nás jak zvířata mámí,
Odřekl jsem víře se vaší, zpříčil se vůdcům.
Samotu zvoliv hleděl jsem přirozenosti
Veškeré vnad; však Křesťanem v vyzpytování
Pravdy jsem zakusyl ran, až srdce mé vřelo
Ztrýzněné mstou, až smrtí zplatiti křivdy
Hodlaje všem, jed na vrahy blahosti své jsem
Svařiv protivníků usmrtil na sta.
Jestliže na nebi Bůh, ctných v světěli chrání,
Proč střel nevyslal svých, by mne srážely v propast,
Že jim s rouháním smrt v samotě chystám?
Řekl, a škřípaje zuby co po zemi červ se
Do kola svíjel, a cýtil y prudkosti jedu,
Poznal y mocnosti Páně a osudu tíže.
Ztrativ pomalu řeč, a očima kroutě
Zaťal y pěst, y se do nebe spínaje hrozyl,
Jakoby v mukách smrti chtěl zápolit s nebem.
Z těsnoty vyletěl duch, lid zděsyl se zkostlý.
Hrůzami zbití slouhové prchli, a zprávu
Pánovi nesouc zvětřili starce, že s hradeb
V příkop se svrhl. Již pozbyli Křesťané vrahů.
Vratislav svým rozkoše přeje, a statků
Fatymě odevzdávaje s svým se tu otcem
Jediné těšil. Co rozmilé sestře se vděčil
Lucyi krásné, a děkuje Bohu, že z víru
Příkořenství mocně ho strhl, slib mu složil
Před všemi lidmi, že pro něho krůpěji krve
Zcedí, v práce a smrt jak v plesy se hodí,
Aby se upevnil kříž a svatyně stkvěla
Na věky v Palestýně. Y Křesťané všickni
Hlasytě vyřkli, že s vítězem nehody zdělí.
Víra ten zmocnila cyt, a zvýšila duchy
Kleslých hrdin. Tuť bouřivé radovánky
Pojaly lid: Bůh mocný bojuje s námi!
Hlásali s hřmotem, a cýtili obrany jeho.
Jak jen růžové zdraví líbalo starce,
Po boji oddechl sy pluk, hned k táboru chvátal.
Sotva že Křesťané vyšli, již blížil se Rajmund
Nemaje oddechu, láskou k milence hnaný.
Jak se tu vinuli k srdcy, a jevili cyty
Horoucý, y sy ujišťovali stálost
Milosti mladnoucý! Ach! vypravovala
Fatyma s hrůzou všech bíd příběhy strašné
Milému svému, a záštím hořela věčným
Na Vratislava, a dráždila na něho soka.
Jaké to potupy meč, že krásou ozbožňujícý
Zhrdaje v svobodu prchl, y nebem y peklem
Pohnu, a smělého muže co otroka snížím.
Řekla a sladila řeč slov vnadami všemi,
Jevila pokladu blesk a rozkoše pramen,
Vzbudila v Křesťanu chuť, by oslaviv ducha
Hrdinstvím trůn založil v svatyni Páně
Pro sebe pevný. K Božským stvořen jsy činům,
Hrdino prudký! pravila lichotivými
Fatyma slovy. Kdo rovná v kráse se tobě?
Obra kdo sýlou zmůže? Tys koruna slávy,
Mladosti květ a y moudrosti ohlas, a otrok
Kořilbys kolena svá, jak pokyne mladík?
Svět se ti klaní, vábivé mladosti krása
K nohoum vine se tvým, a ty milenec dívek
Rozkošných, var smělosti, podpora kleslých
Zhrdaje panováním poutabys líbal
Mrzkého otroctví? Sraž řetězy zvyku,
Šalby a modlářství, král na světě slavný
V svatyni moudrosti vkroč, a krásami sladké
Rozkoše smysly své spí. Tak dívčice mluvíc
Zhlížela naň, jak zhlíží na kraje slunce,
Z jarali budí cyt vší přirozenosti.
Rajmund nemoha svých již svírati cytů
U milé klekl: Tvým, Bohyně, otrokem věčným,
Promluvil s vášní, buda se v nebezpečenství
Hodím proud, muž slepě se proderu ohněm,
Abych jen vydobyv krás sy nejrozkošnějších
Na světě celém co Bůh sám panoval v srdcy
Zvolené své. Tvá sláva a žádosti duše
Nejnemožnější prácemi mými se zvěční.
Byťbych y zraditi vlast, byť bych Bohu se svému
Zpříčiti měl, rád, okemli milenka kyne,
Vyliji krev, svět k nohoum Bohyně složiv
Víru y přátely své jí v oběti vydám.
Praviv přísahu složil, že vlídného Krysta
Zapřev s Křesťany v boj jak s satany vstoupí.
Milenec můj buď hrdina král, na to svodná
Fatyma řkouc, jak přítele nejmilejšího
Vinula k srdcy, a zbožnila zrádného muže.
Všecko, co zbouřiti cyt, neb zmámiti smysly,
Rozumu jiskru y zdusyti vnadami může,
Štědrý vyrojil hrad, a rozkoše moře
Ztopilo neviny stud, čest vznešené duše,
Víry y věčnosti krásu; jen radosti pěny,
Zlata y svobody lesk, a hromové tvrdých
Panování lákaly zplašené srdce,
Bouřily vášněmi hlavu, a plodily zradu.