Vratislav. Zpěv sedmý.

Zulimu Vratislav skryv před všemi dráči,

K táboru chvátal, by Celestýnovi přispěl.

Vcházeje ku křižovníkům radosti rozsyl.

Právě y s ním lstný Rajmund vracel se v tábor.

Lucye nevšímaje sy víc jen co přítel

Nejzkušenější k Vratislavovi slova

Nad medy sladší pěl, čest do nebe vynesl

Vyprostitele svého, a přísahu skládal

Před lidem vším, že se pro něho v outoku vír, že

V plameny hodí, mužeby životem spasyl.

V lásky a vděčnosti varu y zarazyl sněm, by

Knížata rozhodla mocná nad Celestýnem.

K podivu vůdcům Rajmund mluviti začal:

Křesťané bratří! Krystova slávo a hrade!

Vy jste y utěcha má y mé naděje hvězda.

Životli ztratiti mám, čest zprzniti pro vás,

S oblibováním líbaje pouta y smrt k svým

Přivinu prsům. Vzdychnuli sobě, že kruhy

Svíraly, mořil mne hlad, smích snižoval duši

Pro Krysta mou, ach! v radosti tonu,

Líbaje kruh slib ztvrzuji Bohu, že pomstím

Hanby, a bojem se zvěčním. Proto se zbrojím,

Pro Boha horlím, pro Boha v svobodě divy

Konati míně y stín jen podezřelosti

Spatřiv do vzteku letím, oddechu sobě

Nedaje, časem y klam jak jistotu pevnou

V bublině lapnuv smysly své podvodem šálím.

Takto se s Celestýnem mi, Křesťané bratří!

Dálo, že uslyšev lest, v pout škaredé vazby

Hodil jsem hrdinu ctného. Již vyzvěděv pravdu

Zvěstuji vám: Syn slávy a Krystovy víry

Čist jak nebesa jsa jen pro Boha válčí.

Praviv vyděsyl sněm; však promluvil spěšně:

Proč se, ó knížata slavná, pravdivé zprávě

Divíc blednete hrůzou, jakoby hlavy

Pravice Boží vám teď zkroutiti měla?

Protoli, soudce že klam svedl z spravedlnosti

V podvodu kal? Že Bohové nejsme, zde vidí

Patrně muž; já zbloudiv vyznati blud svůj

Před nebem chvátám. Řekl, a klesaje k nohoum

Spiatého muže, co červ se smejkaje v prachu

Líbal y nohy y kruh, „smiř, bratře, se“ prosyl.

Rozpiav mládency kruh jak anděla Páně

Knížaty vodě, a ctnost jak věčnosti pevnou

Hlásaje všem své křivdy mu chvalami splácel.

Přišev k Lucyi klekl: Tys koruna krásy,

Neviny květ a lásky y věrnosti hvězda.

Zkoušel jsem ctnost jak satan vnadami všemi.

S stálosti váhy tě blesk, ni potupy hrůza

Nesvrhly v neřesti touň, tys zmužile střely

Zvracela děsných muk a y šálivé slávy;

Jediné Bůh tvůj v strašných nebezpečenstvích

Vůdce y tělo ti sýlil, y zvelebil ducha.

Světice Boží svěť jak na nebi hvězda

Ctností nám, a se blaž s svým manželem slavným.

Praviv vstal, a do kola manžele uvedl.

Radosti zmocnil se hlas, lid vychvalováním

Znebesyl ctnost, kříž oslavil Páně, a plesy

Táborem živil, až noc tmě rozstřela křídla.

Sotva že dennice tvář svou odkryla květnou,

Sotva že lid sny šálivé zapudil z hlav, již

Táborem kráčeje Rajmund v pluky se mísyl,

Do nebe bohatství a y oslavy švarných

Zdvihaje bratří pěnami zvětřené smysly

Spíjel, a k činům klesavé pudil, by stříbra

Dobyli svým, a se těšili v starosti zlatem.

Lakomství již se syrných zmocnilo srdcý,

V jednotu srazyl se pluk, tmou k loupeži chvátal.

Lucya slyšela řeč, s ní kvapila k Čechu.

Do boje vytrh Čech, by zachoval otce.

Na cestě posel ho staví, o pomoc Suran

Křesťany prose je v svatou vzbuzuje půtku.

Hrdina dobrý v rozpaku důvody váží,

Máli se pustiti v boj, a smířiti rod, či

Nedbaje cyzých hájiti Krysta a otce?

Však y zde, zmůželi vztek, rod Krystovi zýská.

Vábného štěstí lesk, zysk svatého míru,

Krystova sláva a žádosti národu všeho

Pohnuli Vratislavem, že s cesty se uhnuv

Zaměřil v kraj, kde se smrtili knížata bratří.

Zlato a láska a moc jak bohyně světa

Nejvábnější roztrhly vlídnosti svazky

V rodině slavné, a zjitřily divoké duše.

S Saladýnem co knížata širokomocná

Plodíc zázraky v bojích dobyli pocty

U něho sobě, a žížnili po panování.

Saladýn s svým propad zástupem v bitvě

V pouště se skryl, ažby poznovu vykynul v obra.

Mustaffa s Azou k domovu s otroky mdlými

Táhli, by zýskali otce, a vtřeli se v vládu.

Otec své rozmilé syny co klenoty drahé

Objav na zemi padl, a děkoval Bohu

Svlažuje slzami prach; však synové zpurní

Jiskřili očima vztek, druh druha co vraha

Zhubiti míně. Tu uvrhl otec se k nohoum

Synů svých, jak mizera divochy prose,

V srdcyby zdusyli zlost, a vzkřísyli lásku.

Zbouřené vděčnosti cyt, hlas zmrtvené lásky

V duši se ozvaly zlé, a i klonily k smíru

Na oko bratří. Nevěda otec, co cytem

Konati má, jak bez sebe běhaje líbal

Syny, a otroky hnal, by strojili hody.

K synům klesl, jak mrtvý na zemi leže

Topil se v radosti víru, a Bohem se cýtil,

Z domu že zapudiv zášť byt upevnil lásky.

Vyskočiv vzhůru co mladík sliboval milkům

Hory a doly, a snášeje klenoty vzácné

Rozmilé líbal, a k pokladu vodil, a vnadě

Bleskotem lakomé duše co satany dráždil.

Hody se držely hlučné, a radovánky

Spíjely sladkostmi lid. Jak na nebi hvězda

Nejjasnější stkvěla se krásami těla,

Perlami ducha co Bohyně rozkoše rajské

Fatyma sličná. Všecko se klanělo vábné

Kráse, a cýtilo moc střel očarujícých

V zbouřeném srdcy; jen bratří pohledem vlažným

Patřili na zlata blesk, vtip minuli perný,

Slyšeli medný zpěv, jak k hrobuby slávu

Doprovázeje smrt jim před oči stavěl.

Do sebe zavřeli duchy, a zhlíželi mrtví

Po plaché radosti hostí prozpěvujícých.

Děsná tížila noc již zemdlené tvory,

Končil se ples, a k oddechu chvátali hosté.

Svodný přivinul sen k svým dívčice prsům,

Ukoval sněžný věk, a pěstoval láskou

Srdnaté muže; jen bratří v bouřivé nocy

Nezamhouřili oka, a k boji se zvali.

Začali bitvu; tuť hluk lid vypudil ze snů;

Zbudiv se otec, co orlice do boje střeliv,

K nohoum vítězujícým šediny sklonil,

Líbaje prach, slz vycedě potoky vřelých

Promluvil o život svůj: Ach! s dítětem otec

Zahyne křehký, bouřemi sláva se mrtví

Proroka Páně, a na trůn modla se sázý.

Pro Boha, pro svou krev, a y pro všecken svět ho

Žádá, zaklíná, mstou, hrůzami děsý

Věčného soudce; a slzy a vyhrožování

Otcova skáluby zmohly, však člověkem burným

Nepohne Bůh; již y stařeček se země vstává,

Spatřiv milého krev v boj prouduje dravý.

Mustaffa káže, a chlapové sepiali otce.

V zoufání jak rákos vášněmi třený

Stařec se zhlíží, zářeli naděje svítí,

Křesťanli mocný v těsnu mu k pomocy chvátá.

Hvězda y naděje hasne, a mrakové šíří

Ouzkosti bouři, y Bůh a y Křesťané otcem

Povrhujíce msty vichřice na kmeta tlačí.

Nebezpečenství větří, klesati vidí

Outlého Azu, meč bratrovi do hlavy míří,

Do srdce otcova bodá. Mustaffa divý

Bojuje lev, řad po řadu do prachu sráží,

V outěku lid, jen v odporu hrdina Aza

Sháněje krůpěje sýly se na zlého bratra

Lítí, zdvihá meč, smrt Mustaffa stavě

Řetězy kleslého spíná, ku stromu váže,

S posměchem na něho zří a králi se klaní.

Zlostník rouháním spiv zvlčené smysly

Skončiti žert chce smrtí otroka bratra,

Do srdce míří šíp jak do zvěři líté,

Váhá smrtí, bratrby trpkosti poznal

Otroctví, a y všech hrůz při smrti zažil.

Starcovi puká srdce, a mukami duše

Rozvětřujícý ďáblům věnuje vraha;

Však syn nedbaje hrůz a posvěcování

Marného slov šíp bratrovi do srdce střílí.

Zpíratel zhasl, sám vládna co na nebi Bůh, co

Na zemi Saladýn svou velitel spojí

S vítězem moc, a Křesťany na věky zmaří.

Suran spatřiv krev padl, řechtaje kruhy

Křičí, kroutě se zem jak vrahyni hryze.

S hory se větří prach, hřmot zbrklého pluku

Otroky smrtí, jak stín vrahové nectní,

Slunceli zakryje mrak, se do lesa tratí.

Vidouc slouhové věrní Křesťany švarné

K pomocy spěchati v důl, jak zdrážděné saně

Mustaffu roztrhujíce mstu ve krvi sytí.

Stařeček živne, a vidí Křesťany, slyší

Rozpalu vztek; krev synova – nedbaje otec

O sebe syrý patří na syna svého,

Na svou prošlou slávu a zmatené štěstí,

Padá, líbá krvavé ruce a myje

Černou slzami tvář, msta, lítost, a vztek co

Dračice rozbodujíce mdlé stísněné srdce

Pudí vývaly z ust, slov pronikajícých

Hlubiny duší, vzdechu a hořekování

Strhané jekoty, pohledu bouře a oudů

Umrtvujícých svál tvor zmrazuje každý.

Vévoda s lidem se blíží, na poli vidí

Oběti vzteku, a zkleslým přispěti káže.

Suran zří, šat se sebe škubaje pláče,

Krajina třese se leklá, lidé co skály

Stojí. Živote můj! kmet volaje klečí,

Kam jsy se se země děl? Proč se neotevřete

Na kynutí, proč nepřivinete ruce

K prsům bídného svým? Co sy v ouzkosti počnu?

Kdo mých statků, víry kdo hájiti bude?

Hrdiny šereda przní. Víro a vlasti!

Sláva se zkalila nám; ach! cyzynec Bůh vám

Kázati, cyzynec muž vás svírati bude.

Pukni, ó srdce, a zhasněte oči, by hanby,

Smrti a poroby vzhled mých nestočil smyslů;

Řekl, a do mdloby padl, zas k životu povstav

Rukama lomil, a poklady usmrcujícý

Rozkoše květ klel, na syny volal, a světil

Křesťany na smrt, by na sebe popudil mužů.

Křesťané vidí otce a bolesti jeho,

Cýtí ouzkosti střel; v hrad syvého nesou,

V spěchu se k pomocy trou v hor děsyvé stráně.

Po tvé již pomocy vzdychá, hrdino! otec

S zástupem svým. Jak hromové střely se sypou

Na něho z oužlabin drsných loupežujícý

Zborové; zlata je lesk, med rozkoše vábí

K outoku v zátočin střed; však hrdina stařec

Outoky sráží v hlubině odvažujícých

Na smrt se mužů. Vítěze koruna slávy

Krásý, smělosti plamen a svobody sladkost

Zkřídluje k činům; k činům hlukové noví

Budí hrdiny ctné. Jak vosy se Křesťané zrádní

Řítí na křižovníky, a šeredu bouří

Skrývati, hlukotem zbrklým mámiti duchy

Statečné míní. Hrdina v čele co muž svým

Příkladem zobruje muže, a k prudkosti v bok mdlé

Zástupy tře; tma, bouře a křižové blesky,

Po nebi hřmot, strach na zemi zplozuje zmatek.

Bitva se mocní, ztrojuje s outokem vztek, hlad

Po zlatě zjeduje srdce, a v prchlosti proudy

Divochy vrhá; hlavu již skloňuje smělost,

Vítěz kmet vstupuje v před, šíp vévodu stíhá,

Mate se řád, kmet klesá, mužové slabnou:

Vratislav v tom otroky loupežujícý

Na cestě zdrtiv, zaskočiv v roklině dráče

Vydobyl otce, a zmužilé Křesťany spasyl.

Poznav škaredy vin svých hrdina bratří

U sebe zavřel, že do milé vlasti se vrátí.

Ukrotiv lid mstou vrahům vyhrožujícý

Vstupoval cestou, o svého milého otce,

O svůj pluk jak přítel se staraje věrný.

Slunce se klonilo k moři, a otcy y lidu

Klesala sýla. Tuť hrad jim pokynul pyšný

Krásami blýskavými, kde panoval Suran.

Zhlídnuv pro lidi kraj, a potřeby zřídiv

Vydal se v hrad, kde pláč, kde s zoufalivostí

Tesknota rozbily byt, a mrtvily jiskru

Vlídnosti svaté. Sem slouhové Ladislava

Nesli, a žádný vstříc jim nevyšel z hradu.

K posledu Suran sám jak bolesti obraz

Naproti šel, a hrdinu s přátely vítal.

Slzami skropoval tvář, a bědoval, jak mu

Osudu hrom květ slávy a rozkoše srážel.

Vzhlédněte na mne, ó milkové slávy a štěstí!

Mocný panuje král, a v rozkoši sedě

Řídil jsem volný kraj, a poklady množil.

Okoli kynulo mé, lid hroze se hněvu

Potopil v touň, v skal hlubiny spustil, by zlato,

Perleby životem svým, by mi lahody vzácné

Vydobyl z zátočin smrti; mně sláva a moc, mně

Krása a láska a štěstí sladily květné

Života dny, mně y synové – po všem je veta!

Praviv rozlil se v pláč, až outrpné duše

Strnouc hořekováním cedily slzy,

Až se y láskou zplašila nedůvěra

Tklivého srdce, a k člověku člověk se blíže

Poznal y křehkosti své y osudu hrůzy.

Suran, jakoby vrch všech se srdce spadl bíd,

Jakoby naděje hvězda mu svítila v nocy

Trpkého příkořenství, vyjasniv čelo

Povolil duši, by v lehčivém rozmlouvání

Nabyla sýly, a láskou zvýšila mocy.

Očima jiskře a líbaje bojovníky

Nad Bohy vyšší hlásal se nejšťastnějším

Na světě mužem, že v proudivém nebezpečenství

Břehu se dotřev, spatřiv koruny hrdin

Švihne se k blahosti chrámu, a s nimi se zvěční.

Očima mžikl, a slouhové snášeli světa

Celého krásy a lahody v sýň, by se hosté

Po putováních drsných zhlíželi v kráse,

Užili lahody s ním. Co jen smysliti může

Mlsnota marná, krásyti ouprava vtipná,

Všecko se spojilo tady, a vábilo krásou.

Suran radosti syť, dceř tenata lásky

Rozvinujíce co ptačata hrdiny mocné

Lapiti mínili v pasť; však Lucya bystrá

Seznavší pocty a lásky a obsluhování

Zbrklého jed krok starcův stíhala každý.

Lékaře přivezli v hrad, by hrdinu starce

Zhojiv vyvodil div. Tuť pohybování

Pána a dcery a radosti obsluhujícých.

Lékaře uvedli v sýň, y mu svěřili cti a

Mužnosti kmen. Kmet kouzliti začal;

Do země hledě, a křižuje sebe y hrad, a

Broukaje slova co noc a vichřice strašná

Ukryl se v kout, a před lidem čaruje kolo

Vstupoval do něho, sedl, vstal, a o pomoc volal.

Vykonav kouzly své vzdychl, lid rozběhl se strachem.

Lucya, jakoby klamů neznala skrytých,

Jakoby láska a ctnost všem z vřelého srdce

Prejštila med, stín divocha vychytralého

Zvídala šepty, a viděla, jak se již v nocy

Škaredé k lékaři krade, a slyšela řeči.

Vévody máme. Jen Křesťanu milosti žádné.

Jediné mstou můj okřeje duch, a se srdce

V ouzkosti ztiší. Zdlouha ať jed, a y líky

Životy strhnou. Plukům vyšleme vína,

Opilé rozkošníky co zvířata potřem.

Takto y na jeden ráz moc Krystovu, světa

Ozdobu zvrátím. Suran k lékaři pravil.

Lékař rozpustiv proud své skrocené vášně

Na křižovníky co na divé potvory žehral,

Hrozyl y mstou y se potěšil panováním

Rozumu, vtipu a moudrosti stísněné bludem.

Lucya zjevila spěšně, co slyšela v skrytě.

Vážný Vratislav svých povolav hrdin

Očekával, co lékař ploditi počne.

Se zborem slouhů v oděvu omamujícým

Hrůzami sprostý lid v sýň vstupoval stařec,

Víno a mast jak svátosti slouhové nesli,

Strojili stůl, v němž posadiv podivy světa,

Moudrosti plod hlas k zborům vypustil temný:

Vůkol a vůkol jsem svět jak zkoumalec bystrý

Přehledav vedral se v svatyni přirozenosti,

Kdežto mne objala moudrost, a kojila láska.

V rozumu obra jsem zrostl, jak milenec Boží

Zázraky konal, a zemřelé k životu křísyl.

Křesťane! důvěru slož jak na svého Boha

V moudrého muže, a pí, můj hrdino mladý!

Božský stroj, jenž schopnosti tvé a sýlu

Zvýšiv mladosti tuk v žil oběhy vlije,

Že se y vrovnáš obrům velikomocným

Prošlého světa, a slavené hrdiny zatmíš.

Vévodo slavný! zázraky budoucnosti

Vida se kořím tvým, ó anděli Páně!

Napřed již činům, o tobě svět a y nebe

O tobě mluví, pro tebe korunu pocty

Země, a nebesa ples již pro tebe strojí.

Padněte v prach, a se klaníc vítězy Bohu

Rodové vděční písněmi oslavujte

Lásky a štědroty lesk. Pí, hrdino mocný,

Božský stroj, y se podivem staň. Ty, ó kmete!

Dotkneli mast tvých oudů podivotvorná,

Choditi zdráv, lid šťastný říditi budeš.

Řekl, a uchopiv koflík Čechovi podal

Božského vína. Ty pí, Čech promluvil, napřed,

V tobě bych zázraky spatřiv vínem se zbožnil.

Zdrahal se kmet, však meč ho donutil k pití.

S otřásáním koflík na dno až vypil.

Zděsyv se náhlou smrtí pitomě jak sloup

Do země hleděl, a přehnav ouzkosti ducha:

Křesťane! můj zlý duch ti vyjevil kouzly

Nápoje mého, co ze snů vypravil lékař.

Netřesu tvým se y smrtí vyhrožováním,

Umru co Bůh jsa pravdy a moudrosti ohlas.

Kde jsy, ó Bože! proč, v nebili Hospodin bydlíš,

Na mneli zříš, svých nevyšleš rozdrcujícých

Hromů, aby jsy vyhladiv neznaboha

Důvody dal své mocnosti širokovládné?

Stín jsy ty Bůh! smrt nesvede sylného ducha

S pravdivé cesty, a temnota neupoutá

Volného srdce. Co muž a co mládenec zkoumal,

Čeho se dotřel y kmet, toť hrdina v smrti

Mořivé zpevní. Slouhové tuposti věčné!

Mými co blednete slovy? Y já jsem se bludům

Jako vy klaněl, a bubliny líčené líbal;

Však mých rozehnal pěn blesk moudrosti svaté,

Modla se ztopila v touň, mdlá zjasnila pravda.

Křesťan jsem byl, a pilného národu vládař;

Pro blud opustiv vlast a y všecko, co muži

Na světě milého jest, snář v nebezpečenství

Letěl jsem proud, a zde pro pěny v Palestýně

Zažil jsem práce a bíd a y nátisku od svých

Nejrozmilejších bratří. V svatyni poznav,

Jaké to pověry nás jak zvířata mámí,

Odřekl jsem víře se vaší, zpříčil se vůdcům.

Samotu zvoliv hleděl jsem přirozenosti

Veškeré vnad; však Křesťanem v vyzpytování

Pravdy jsem zakusyl ran, až srdce mé vřelo

Ztrýzněné mstou, až smrtí zplatiti křivdy

Hodlaje všem, jed na vrahy blahosti své jsem

Svařiv protivníků usmrtil na sta.

Jestliže na nebi Bůh, ctných v světěli chrání,

Proč střel nevyslal svých, by mne srážely v propast,

Že jim s rouháním smrt v samotě chystám?

Řekl, a škřípaje zuby co po zemi červ se

Do kola svíjel, a cýtil y prudkosti jedu,

Poznal y mocnosti Páně a osudu tíže.

Ztrativ pomalu řeč, a očima kroutě

Zaťal y pěst, y se do nebe spínaje hrozyl,

Jakoby v mukách smrti chtěl zápolit s nebem.

Z těsnoty vyletěl duch, lid zděsyl se zkostlý.

Hrůzami zbití slouhové prchli, a zprávu

Pánovi nesouc zvětřili starce, že s hradeb

V příkop se svrhl. Již pozbyli Křesťané vrahů.

Vratislav svým rozkoše přeje, a statků

Fatymě odevzdávaje s svým se tu otcem

Jediné těšil. Co rozmilé sestře se vděčil

Lucyi krásné, a děkuje Bohu, že z víru

Příkořenství mocně ho strhl, slib mu složil

Před všemi lidmi, že pro něho krůpěji krve

Zcedí, v práce a smrt jak v plesy se hodí,

Aby se upevnil kříž a svatyně stkvěla

Na věky v Palestýně. Y Křesťané všickni

Hlasytě vyřkli, že s vítězem nehody zdělí.

Víra ten zmocnila cyt, a zvýšila duchy

Kleslých hrdin. Tuť bouřivé radovánky

Pojaly lid: Bůh mocný bojuje s námi!

Hlásali s hřmotem, a cýtili obrany jeho.

Jak jen růžové zdraví líbalo starce,

Po boji oddechl sy pluk, hned k táboru chvátal.

Sotva že Křesťané vyšli, již blížil se Rajmund

Nemaje oddechu, láskou k milence hnaný.

Jak se tu vinuli k srdcy, a jevili cyty

Horoucý, y sy ujišťovali stálost

Milosti mladnoucý! Ach! vypravovala

Fatyma s hrůzou všech bíd příběhy strašné

Milému svému, a záštím hořela věčným

Na Vratislava, a dráždila na něho soka.

Jaké to potupy meč, že krásou ozbožňujícý

Zhrdaje v svobodu prchl, y nebem y peklem

Pohnu, a smělého muže co otroka snížím.

Řekla a sladila řeč slov vnadami všemi,

Jevila pokladu blesk a rozkoše pramen,

Vzbudila v Křesťanu chuť, by oslaviv ducha

Hrdinstvím trůn založil v svatyni Páně

Pro sebe pevný. K Božským stvořen jsy činům,

Hrdino prudký! pravila lichotivými

Fatyma slovy. Kdo rovná v kráse se tobě?

Obra kdo sýlou zmůže? Tys koruna slávy,

Mladosti květ a y moudrosti ohlas, a otrok

Kořilbys kolena svá, jak pokyne mladík?

Svět se ti klaní, vábivé mladosti krása

K nohoum vine se tvým, a ty milenec dívek

Rozkošných, var smělosti, podpora kleslých

Zhrdaje panováním poutabys líbal

Mrzkého otroctví? Sraž řetězy zvyku,

Šalby a modlářství, král na světě slavný

V svatyni moudrosti vkroč, a krásami sladké

Rozkoše smysly své spí. Tak dívčice mluvíc

Zhlížela naň, jak zhlíží na kraje slunce,

Z jarali budí cyt vší přirozenosti.

Rajmund nemoha svých již svírati cytů

U milé klekl: Tvým, Bohyně, otrokem věčným,

Promluvil s vášní, buda se v nebezpečenství

Hodím proud, muž slepě se proderu ohněm,

Abych jen vydobyv krás sy nejrozkošnějších

Na světě celém co Bůh sám panoval v srdcy

Zvolené své. Tvá sláva a žádosti duše

Nejnemožnější prácemi mými se zvěční.

Byťbych y zraditi vlast, byť bych Bohu se svému

Zpříčiti měl, rád, okemli milenka kyne,

Vyliji krev, svět k nohoum Bohyně složiv

Víru y přátely své jí v oběti vydám.

Praviv přísahu složil, že vlídného Krysta

Zapřev s Křesťany v boj jak s satany vstoupí.

Milenec můj buď hrdina král, na to svodná

Fatyma řkouc, jak přítele nejmilejšího

Vinula k srdcy, a zbožnila zrádného muže.

Všecko, co zbouřiti cyt, neb zmámiti smysly,

Rozumu jiskru y zdusyti vnadami může,

Štědrý vyrojil hrad, a rozkoše moře

Ztopilo neviny stud, čest vznešené duše,

Víry y věčnosti krásu; jen radosti pěny,

Zlata y svobody lesk, a hromové tvrdých

Panování lákaly zplašené srdce,

Bouřily vášněmi hlavu, a plodily zradu.