Vratislav. Zpěv šestnáctý.

Saracéni slavili radovánky

V svatyni Páně, že Křesťané vyhubivše

Pevný vzdělali řád, že hrdina Sultán

V světě se nad hvězdy stkví, mír panuje svatý.

Plesy se šířily v kraj, a zděsyli všudy

Ctitele Boží. Vratislavovi pověst

Strašný jevila pád. Muž nedbaje zprávy

Mylné se pnul, jak hrdá sosna se v bouřích

V skalině pne, a zmuživ hrdiny slavné

Rozhorleností k pomocy chvátati chtěl, když

Lobkovic s otcem y naděje jiskru co smrti

Vyslanec zdusyl. Ach! po všem je v svatyni veta!

Čechové ztuhli. Co v těsnosti konati mají?

Slavný zahynul řád; krev rádiby všickni

Zcedili pro svého Krysta y snášeli muky,

Kdyby jen krví, kdyby jen mukami zkázu

Zvrátiti mohli. Ach! mužům poroba hrozý.

Čechové v ouzkosti své jen na Vratislava

Spolehajícý hledí s očima k zemi.

Vévoda vzdychá; na otce v nebezpečenství

Zpomíná. Tenť k Nýlu se s posměchem vedl, a

Mukami trýzniti bude. Tu na svého bratra

Zhlížeje v mysli se pevní, že se y jako

Lobkovic v smrt neb v porobu za otce vydá.

Zřídiv oumysl svůj tak promluvil k Čechům:

Mužové, bratří! táhněte do milé vlasti

Dříve, než spěšní Turcy průchody zavrou,

Dříve než záhuba hrozná na křížovníky

Národy zbouří. V svatyni naděje hvězda

Zhasla, a slávy se tvář již na věky skryla

Křesťané! nám. Vás vyvede Lobkovic, bratří!

K Egyptu dotru se sám, bych za svého otce

Okovy přijal. To řekl a v oděvu černém

Stoje tu poutník s přátely svými se loučil,

Celestýnovi radě, by v samotu šel, kde

Selim před světem skryl svou rodinu šťastnou.

Lucya smutná slzami skropila svého

Přítele; vzdychajíc s mdlým kráčela mužem,

Který národu pád a y záhubu vlastní

Hluboce do srdce vryv jen se v ouzkosti vláčel.

K Vratislavovi Rudolf, k němu y Václav,

Třebaby krev proň cediti, snášeti muky

Na věky měli, se srazyli mocně, a táhli,

Kudy je čest, kam Božská pudila láska.

Pouštěmi bředli, a na země zhlíželi s hrůzou

Skropené krví, slavené zázraky lidu

Páně a milosti Boží. K Jeruzalému

S hořem se blížíc želí minulé slávy,

Slzami umívají místa, kde Božský

Spasytel bydlel, kde pro Boha Křesťané mřeli.

Z Palestýny se drouce již nebezpečenství

Spatřili strašnou poušť a divochy dravé.

Mužové neschnou, byťby se prodrati ohněm,

Broditi řekou, bídami tisknouti měli.

Láska je vede y sýlí; pouštěmi lezou,

Žížeň tady a hlad, zde ohnivé slunce

Svíraje putujícý smrtedlné mdloby

Na hlavy valí. K jeskyni přicházejí,

V nížto se stařeček skryv jen za lidi bídné,

Za pokoj svatý prose, a slzami tvář svou

Zvlažuje spráhlou, u Boha utěchy hledá.

Sotva že Křesťany zhlídl, jak vyslanec Boží

V těsnotě k mužům mdlým ctný spěchaje Bohdal

Vítá milence Páně y k jeskyni vede,

Snášeje ovoce suché a z pramene vodu

Jich se srdečně táže: Kam pouštěmi, bratří!

Kráčeti chcete? Snad průchodu nepoznajíce

Zašli jste v poušť, kdež dráčové pocestné smrtí?

Životli miluje kdo, hned z pustiny vrať se.

Smutný Vratislav mu pověděl na to:

Otče! byť vytrhl na nás v pustině Aráb,

Mužové prudké se neulekneme smrti.

Jinochu! jaká řeč z ust vyšla ti hrozná?

Tyby sy v rozkvětu sýly co zmatenec plejtval

Životem svým? a zhlížeje s zoufajícým

Pohledem v svět smrt vyvolal na vzdory Bohu?

Strhni se z zoufalivosti a na Boha patře

K činům muži se svěť, bys pro lidi bděje

Ozdobil mladosti věk jak milenec Boží

Krásami ušlechtilými, a oslaviv sebe

Zvelebil vlast, a y dobrému vděčil se Bohu.

Životem svým můj nepohrdaje otče!

Jediné před Bohem dím, jak synovi láska

Mluviti káže. Vždyť za svého milého otce

Nasadiv život y ztrpím pekelné muky.

Hrdina mocný v porobě mdlí, a se na smrt

Chystá sláva a utěcha má. Co tu váháš,

Synu! a zkřídliv smělosti běh co se nepneš

V oslavy chrám? Bůh do boje čestného volá.

Dobrý synu! ach! prudká láska tě slepí,

Promluvil stařec. Což neznáš mstivého Turka,

Žeby jsy na jeho čest své založil štěstí?

Darmo se za otce světíš, neujde smrti,

Byť jsy y veškeren svět v dar za něho přinesl.

Podrob se osudu Páně, a strp, kde se hvězda

Naděje nestkví. Raději s přátely pospěš

Do milé vlasti, a blaž svou matku y ženu,

Sláva a ozdoba vlasti co slunce tam svěť, a

K činům příkladem svým vzbuď mladosti květy,

Aby y krásyli vlast, y zhojnili ctnosti.

Vratislav teď očima zplameněnýma

Pověděl starcy: Nic od otce nestrhne syna.

Nemaje matky a žádného neznaje štěstí,

Otecli vzdychá, protru se nebezpečenstvím,

Prolezu poušť, a s lidmi a bídami všemi

Zápole dostihnu mocný trůn, kde se Sultán

Na zemi Bůh svým v jasnosti zjevuje slouhům.

Hrdého vítěze zmohu, byť skála se zpíral.

Bohdal srdečně zvolal: Y Hospodin, synu

Vděčný! dráči a horami provede tebe.

Bůh z tvých promluviv ust, jak hromová střela

Divokost zpoutav zýská svobodu otcy.

Praviv u syna klekl, a k Bohu se modlil,

V těsnuby utěcha Bůh svým ulevil dětem.

Posvětiv hrdinu v boj s ním otec se loučil.

Přátelé s chvátáním v poušť drali se divou,

Kdežto jim nebezpečenství nastalo náhlé.

V spráhlou pustinu s hor se co tygrové dravcy

Sehnali loupežujícý, začali půtku

Střelami mylnou. Rváčové s obdivováním

Viděli hrdiny státi, a strnuli hrůzou,

Kdež se co hromové třícý sypali s meči

Mužové na ně. Co srny se vydali v outěk,

Stříleli šípy, a bez sebe s Václavem Rudolf

V pustině padl, jen vévoda, ač y ho střela

Stíhla, co blesk se horami za nimi honě

Zapudil dráče. Jsa ránami zmožen se vracel

K bratřím, spatřuje mrtvé, co hrdlička vzdychá.

Přátely vrývá plamenem srdečné lásky

V pamět sy věčnou, věrnosti vyvyšujícý

Krásu a prudkost, s nimi se spojiti chce, a

Na milé volaje bratří se světa chvátá.

Jakoby zaslechl hlas: Proč nedbaje otce

V pustině váháš? každou krůpěji sýly

Zbíraje praví: Otče! již pro tebe letím

V končiny světa, a kopaje hroby, a drahé

Přátely skládaje v ně vždy na otce myslí,

V díle svém kvapí, aby jen slavného starce

K vřelému přivinul srdcy. Ach! přátelé věrní!

Mějte se na věky dobře! vždyť splňuje vůli

Vašeho přátelství v smrt za otce spěchám.

Praviv každého hrob jak živého bratra

Zlíbal a slzami polil. Jsa prácemi zmožen

U hrobu klesl, duch zpitoměl, zmrtvělo tělo.

Okřáv rukou hnul, a očima vůkol

Házeje spatřuje div. Kmet postavy vážné.

Nejspanilejší právě co Bohyně lásky

Dívka tu u něho stojí. Jakoby sen mu

Šálivé obrazy tvořil, sy čelo mne, stírá

S očí mlhu, a předc pustiny nevida strašné

S podivem v milé se kráse co na nebi zhlíží,

Vidí zlato a kameny drahé, co z nocy

Kouzlí den. O Bože! co děje se semnou?

Jsemli to v nebi? Zde státili anděle vidím?

V nebi jsem jistě! O svatí, světice Boží!

Kdo z vás uvedl mne v ráj? Kdo radosti věčné

Těsnému poskytl duchu? se s obdivováním

Mládenec ptá, a žádného neslyše hlasu

S povzdychováním na pannu, na kmeta patří.

Spínaje ruce a děkuje Bohu, že z víru

Nebezpečenství vyvázl ku břehu lásky,

Cti a rozkoše, diví vábné se kráse,

Po sobě hledí, poznovu táže se duchů

S obdivujícým sličnosti okem, kdo z kalu

V jasnosti chrám vtrhl člověka mdlého? a stařec:

Nemyl se, laskavě dí, vždyť na zemi ještě

U lidu dobrého bydlíš. V poušti jsem tebe

Na polo mrtvého spatřiv k domovu zavezl.

Hospodin řídil mé kroky, a pouštěmi veda

Zdivočenými mně nalil y milosrdenství

Krůpěji v hlubinu srdce, že tebe se ujav

Hleděl jsem splatiti vlídnost vévody ctného,

Který Selima syna mi nejmilejšího

V svobodu vydal. Y Hospodin, Křesťane! vlije

Do tebe zdraví, Hospodin zkleslého ducha

Vytrhne z ouzkosti pout a uvede v radost.

Praviv ruku mu stiskl, a pohledem vlídným

Do srdce utěchu vlil, že mládenec zmocniv

Na duchu svém y radosti obživujícý

Otevřel srdce. Vždyť milého přítele otce,

Lásku y ochranu svou jak anděla Páně

U sebe vidí. Krásná mladice Lila

S oblibováním patřila na Vratislava,

Hleděla mdlého, a myšlénky uvedla v skutek.

Mládenec láskou šlechetné milostenky

Na duši zmocniv k podivu na těle okřál,

Očima zjevuje cyt, jenž v plamenném srdcy

Šlehaje rostl, a srdečné vděčnosti díky

Jiskřil, y vytvořil žádost, žeby y život

Za pannu dal, by životem vyplatil lásku.

Nemoha spustiti očí s krásného tvora,

Nemoha žádosti zmocy, se milosti poddav

Anděla z dívčice tvářil. Vždyť laskavé srdce

Od něho plašila smrt, a co družice perné

Snášela bolesti s ním; vždyť na duši anděl,

Neviny obraz co růže se rozvinujícý

Zmáhala krásou na světě sličnosti všecky.

Slovoli znělo, co zvukové s nebes se vtisklo

Do srdce pevně, a kouzlilo krásami duši

V rozkoše byt, jen kynula okem, a zdraví

Sladké se vtělilo v muže, a sýlilo srdce

Mukami zmožené k plesům, zvýšilo hlavu,

Plodilo v zbystřené mysli y myšlénky mocné.

Touto se rajskou krásou milenec vroucý

Obíraje, a rozkoše neuvadnoucý

Se všemi vnadami v duši co obrazy čistých

Střídaje blažeností v růžové štěpil

Budoucnosti sy sad, kde Lila co sladká

Tvůrkyně každého štěstí květiny vonné

Radosti syjíc blažila manžela svého,

Tvořila zlatý věk, jak kynula okem,

Obživujícým svět. S ní krásného ducha,

Milostné ctnosti a moudrosti plodiny spojil,

V ní své rozkoše květ, své utěchy duše

Založiv Bohem se cýtil, a nemoha mžiku

Bez milé býti, a nemoha mysliti v světě

Žádného radování s ní se y na věky zbratřil.

Lila co sestra se o život drahého muže

Starajícý poznala vznešené mysli,

Mocného cytu a milosti plápolajícý

V šlechetném muži, a ctnost jak Bohyni světa

Nejkrásnější viděla v pohledu vábném,

Cýtila mocnosti lásky a lahody její.

Mládenec povstav z mdlob jak sosna se štíhlá

Pozdvihujícý, rozvinul pevného ducha

Krásy, a kráčeje v sad jak omlazujícý

Po jaru kvítek, co duch se zhlížeje v plesu

Veškerenstva, pil rozkoše sladkého jitra,

Vůněmi sýlil své smysly, a očima krásy

Vynikajícý hltaje nejmilostnější

Na Lile spatřoval vnady, a ozdoby květin

Různých v milence své co v Bohyni zočiv

V jednotě nejkrásnější, nebes y země

Okrasy vyvýšujícý v obrazu jejím

Srazyv zvelebil lásku, a cyty své zvěčnil.

Vůněmi mladého jara a krásami panny

Rozmilé smysly své spiv moc prudkého ducha

Cýtil se zdvíhati k nebi, a trojiti sýlu

Obživujícý těla, že div, že y nemožnosti

Vyvedby rád, aby zapudiv bouřivé mraky

Života, v blahosti chrám svou milicy uvedl.

Takto se nevinné duše co andělé v nebi

Blažili na zemi láskou, kouzlili vůkol

Plesy, a života běh jen krásami srdce

Dobrého vedouc sladili trpkosti svým, a

Zšlechtili radosti sobě, že hodiny jak sen

Uprchujícý lítaly v májovém květu

V věčnosti moře, že šťastní jediné sebou

Štěstí stíhali krás dne každého vyšších.

Rozkoše prameny v proud se rozlily valný,

Když v byt lásky y svůj rod usadil Selim.

Jaký povstal tu ples, jak vznešené vášně

Rozvinovaly se v průtoku radovánek!

Mocný radosti cyt, shon na světě všeho

Štěstí, přátelství a y srdečné lásky,

Vděčnosti tvář zde v jednu se srazyly rozkoš.

Milina, Selim, Lucya, Celestýnus,

Dítky co andělé krásní hrdinu svého

S obdivováním spatřili v neviny bytu.

Příteli můj! má utěcho! živote štěstí

Mého, ó Vratislave! kdo z rozbroje vichru

Přenesl tě v tichosti stan? O Bože! co slyším?

Anděli strážce mé neviny! hrdino Božský!

Jak se ti splatím? Před všemi letěla Lila,

Milého vinula k srdcy, a vyznala lásku.

Všecko se sypalo k ním, a líbalo vroucým

Pocelováním původa sladkého štěstí.

Prudkosti sběh z ust zbraňoval vyletu slovům.

Oči jen mluvily cyt, a vášněmi srdce

Zvířené tlouklo, a ruce se třásly, a tváři

Bělavé hlásaly všem, jak plamene let jim

Vnitřnosti zžírá. Co bez sebe hleděli k nebi,

Usměchy sladké a dobrého srdce y ducha

Krásného v pohledu záře co milosti jiskry

Jediné jevily světu, že na zemi bydlí,

Duchové vplynuli v ráj vší krásy a slávy.

Se všech strhly se dítky co lítavé srny

První z radosti proudu, a běžely v sad, kde

Růže a bělavé kvítky a modravé plody

Bůjného jara sy zbíraly spěšně, by věnec

Uvily krásný. Sotva že uvily věnec,

S prozpěvováním vložily spanilé Lile

Do ruky jej, aby hrdinu poctila svého.

Radost se rozlila v zpěv, že ovila láska

Mužnosti čelo, že slavnosti neviny Božské

Zkrásyly korunu slávy; a pochvaly zvuky,

Opětování srdečné lásky a štěstí,

Vypravování divných každého příhod

Vmísyly chutně se v rozběhy radosti sladké,

Zšlechtily rozkoše cyt, že se laskavé duše

Stavěli v planiny nebes, že pohrdajíce

Pěnami slavené krásy a párami slávy

Kouzlili rozkošnější pro sebe štěstí,

Kterého jediné ctnost, a nevinné lásky

Cytové věční, kterého přátelé věrní

Podati mohou. Před Bohem pod nebem šírým

V rozkvětu krásy a vůněmi plodného sadu

Ztvrdili přátelé praví věrnosti spolek,

Složili slib, že y mocnosti ducha y krásy

Veškeré přirozenosti co laskavé matky

Spojí, aby sy štěpili ráj, a v tichosti bytu

Trávili mladosti věk y blažili sebe.

V rozkoši nevyslovné co myšlénky květné

Šťastným plynuli dnové, a budili novým

Procytem rozkošnější radosti milým.

Láska a přátelství jak Bohové světa

Nejšlechetnější krásyly tichosti byt vším,

Čeho svět žádati může. Y hrdina zdravím

Nabyv sýly a krásy co slunce se stkvěl, a

Pohledem svým jak Bůh květ radosti živil.

Pro něho Mudrán, pro něho Lila a Selim,

Pro něho Milina vroucý, Lucya vnadná

S Celestýnem y s dítkami veselosti

Vymyšlujícý ze sna se vytrhli, aby

Zkouzlili ráj, a hrdinu láskami spiali.

Ještě se šířila noc, a dennice z děsných

Nevykročila hor, by perlila louky,

Z lůžka již svého co růžové milostenky

Milina s Lilou v sad jak spěchavé srnky

Chvátaly šírý, aby zde zbíraly kvítky,

Listem a růžemi krásýc milého lůžko

Vůněmi příbytek jeho co duchové s nebes

Naplnily, a ve snách sýlili muže.

V tichosti vstoupili k němu, a mládenec milý

Z příbytku zmizel, a zděšené přítelkyně

Na se hledíc jedna druhé se ptala

S obdivováním: kamby se milenec poděl?

Již k ním s Selimem otec y Lucya s mužem

Přistoupili, a hledali s nedočkavostí

Přítele v sadě, a spatřili na hoře svého

Milka, an střelami mladého slunce se třpytě

Právě y mezy ně míří. Laskavě poctiv

Krásného vespolek zboru co Bohyni Lilu

Za ruku ujav, růžemi kráčeje, slova

Nemluvě, s všemi se u prostřed zahrady stavil,

Kdežto se strakatěl květ jak hvězdnaté nebe,

Vůněmi větrové hráli, a v rozmanitosti

Vábivé přirozenost svou vylila krásu

Na hory, doly a stráň, kde milenec mezy

Růžemi zhotovil trůn, a ozdoby sadu

Vábného spojil, zde Lilu co dennicy krásnou

Posadiv v trůn, vzal korunu z vonného kvítí,

Postavil na hlavu jasnou milenky svého

Srdce, a horlivě řekl: Tys Bohyně světa!

Přátely láskou blaž, a nebe jim kouzli.

Panna co růže se zarděla v tváři, a slzy

Vylívajíc sstoupila s trůnu, a k otcy

Roztomilému se tisknouc: V nebi jsem! vzdychla,

Složila korunu svou, a drahého otce

Poctila krásou srdečné lásky y řekla:

Původe blahosti mé! dar vděčnosti přijmi,

Jediné pospolu s tebou plésati mohu.

Zlíbala otce, a očima jiskřícýma

Vratislavovi jevila lásku y díky.

Milina, Selim, Lucya s Celestýnem

S rukama sepiatýma co poslové Boží

Žehnali Vratislava, a jistili Lile

Šťastné, že sladká na zem se přibrala láska

S nebes, že v tichosti bytu co v nebeském ráji

Pro milé vykvete štěstí, kdežto y ctnost y

Pravota s nevinností kráčeti v spolku,

Na zemi plodnou rozkoše kvítky a stromky

Spokojenosti co Bohyně oblažujícý

Sázeti budou. Tady se, rozmilé duše!

Usadíme, a blahosti vytvořujíce

Neočekávané v bouřích života mdlého

Vyřkneme s srdečností u břehu šíré

Věčnosti: V pravdě jsme šťastní na světě byli.

Řekli, a líbali sebe, a v radosti plynouc

Jasný skončili den, když rozkoše brány

Tichá zavřela noc, a utěchy syla.

Zdravého spaní přátelé požívali.

Jediné Vratislav se kochaje krásou

Bohyně své, jen vábivé rozbíraje

Myšlénky nezavřel oka. Vždyť miloval šťastný

Mládenec nejkrásnější na světě ženu,

Obrazem růžové Lily se zanášeje,

Obživujícý krásy a laskavé ctnosti

Před oči stavě co strženec divil se vnadám,

Divil se ctnosti, a v bezedné utonul lásce.

Krása ta mocná, ctnosti ty vznešené k otcy

Láskou na nejvyšší vtřely se stupeň,

Kdežto se Božství záře co koruna věčná

Třpytěla s hlavy, a v anděla měnila pannu.

Jasnosti bleskem co prach se Božskému tvoru

Kořil a plésal, že milosti došev se v moři

Rozkoše ztopí, ctností oblažujícý

K velkým činům pohne, a věčnosti dotře.

Ozdoba každá milého anděla krásý,

Čistota duše y poškvrny nemajícý

Zvýšuje okrasy blesk, a k dobrému otcy

Láska – zde strnuv krásyvé myšlénky zkalil.

Pravdy ho zarazyl hlas; neb v zvýšené slávě

Milenky drahé, své s hrůzou křehkosti poznal.

Spustiv z paměti otce, a krásami vnadné

Milostenky se živě již porobu věčnou

Na sebe svrhl. Kdož vytrhne z milosti pout, kdo

Láskou zmrtvené srdce co hrdina zmocní?

Vzdychá, tuhne, a slabého srdce se děsý.

Rádby se z rozkoše strhl, a za otce světil;

Než co mu prospěje smrt, což obětování

Za otce marná, jestliže ukrutnícy

Vévodu zbili? Zde štěstí jisté se stkví, a

Láska y vděčnost milému čaruje ráje,

Kdežto co stín jen v Egyptě bída se míhá.

Otec co pára, a Lila co Bohyně v slávě,

Řetězy tam, zde láska a usměchy sladké.

Máli se v záhuby touň jak zpozdilec vrhnout,

Čili tu kráčeti v ráj, med radosti píti?

Jestliže v mukách otec, ach! srdce se třese

Hrůzou, hlava jde kolem, a rozum se hatí.

V svobodě plésaje kmet snad domů se vracý;

Sultán vlídnosti obraz y Křesťany živí;

Však lid žádaje smrti se těšiti zkázou

Mocného vévody bude. Co činiti? V srdcy

Zvášněném pochybnost víří. Kdyby y otec

V nebezpečenství vzdychal, a v májovém věku

Z rozkoše sadu, a z milosti lůna se vytrhl

Pro něho syn; zdaž svolí k porobě otec?

Neboli Turcy? Snadby y syna y otce

Zhubili dráči. Půjduli, zahynu jistě

Pro pěnu mylnou; otcebych spasyl, zde na smrt

Milenku rozkvetajícý s přátely vydám.

Nechce té záhuby otec. O bolesti ztiš, má

Dušinko krásná! na věky zůstanu s tebou.

Ale co vyřkne zde ctnost? Smrt otceli schvátí,

Smíli se mrzký syn k cti blížiti jasné?

Umlkl, sem a tam hybného skloňuje ducha.

Milenku srdečně líbal, již k otcy se tiskl, a

Vyvolil smrt; zas v oumyslu vyklaje stál, a

Důvody rozbíraje co mudřec se snažil

Pěnami moudrosti svou při líčiti bludnou.

Těžko se přívalu zmocy, a třepiti pout jak

Nebesa věčných sýlu. Kdo lásce se opře?

Jediné Bůh. Zde vrhl se před Bohem mladík

Žádaje pomocy s nebe; co s nebe mu hlas zněl:

Cyzý letěli v smrt, tybys důvody váže

V oumyslu váhal? Byť křehké pukalo srdce,

Zdrtiv okovy lásky se za otce světím.

Praviv bojuje muž hned učinil slib, že

Milenky neuhlídá, srdceby mdlého

Nerozvyklala krása. Jak slunce se ze sna

Vzbudilo, přiběhl k otcy, a oumysl zjevil.

Mudrán vzdychl, vstal, k pokladu mládence uvedl.

Poklady viz, a co král ctné rodiny spravuj.

Mudrán řekl. Čech promluvil na to: Mne volá

Do boje čest a y vděčnost. Zlata a stříbra

Hlavy mi nemate lesk, mne jen neviny krása,

Koruna vznešené ctnosti a přátelé věrní

U sebe skalní. Potřeba rozhodla tvrdá.

Mějte se, přátelé dobře, ach! na věky dobře!

Mudrán vycediv slzy, a do nebe hledě

Pověděl: Hrdino! strň, než se v záhubu svrhneš.

Strachu tě mámí stín; tvůj nezhyne otec.

Sultán hrdiny ctí ctnost nad život slavě.

Byť se y zdivočil lid, byť záhuby žádal

Slavného muže, co Bůh vztek národu skrotiv

Svobody popřeje otcy, a vlasti ho vrátí.

Otec se přivine k tvým, můj hrdino, prsům,

Otec y požehná tvé šlechetné lásky.

Uží rozkoše sladké, a zblažuje ženu

Oblažujícý těš své přátely věrné.

Láska to milency radí, rozum to káže

Moudrému muži, a přívaly divoké vášně

Poutaje změřuje cestu, bys bezpečně kráčel.

Vůkol a vůkol jen poušť jak hubivé peklo

Usmrcujícým pískem a zloději hrozý,

Vůkol a vůkol jen hlad a žížeň a parno

Střelami pocestné mrtví. Y ty jsy děsné

Zakusyl pouště, a s přátely do hrobu zklesl; v smrt

Znovuli chvátati chceš, zbít rozmilé duše?

V přístavu stůj, sám k Saladýnovi muže

S poklady vyšli, by uvodil v svobodu otce.

Mudrán srdečně řekl, a doufaje, že y

K žádosti skloní hrdinu svého, se zhlížel

S důvěřujícý tváří na milém muži.

Na to co ze sna se strhl, a promluvil smutně

Vratislav: Můj otec se staraje o mne

Nasadil život a čest; já rozkoše otrok

Mělbych vkročiti v ráj, když o pomoc stařec

V porobě vzdychá? Byťbych y z oukladu smrti

Nevytrhl kmeta, předc láska ho v bolesti zmocní.

Vřelý hrdina řekl, a na cestu chvátal.

Mudrán zadržel muže, a stiskuje ruku

Milému řekl: Ach! moudrosti slyšeti hlasu,

Lásky a vděčnosti cytů viděti nechceš.

Jestliže sláva y se všemi poklady tebou

Nehne, a rozkoše ráj a nebezpečenství

Hrozyvé nerozvyklá pevného srdce;

Na naše ouzkosti patř, a v duši se ustrň

Nad bědováním tebou bídného lidu.

Všickni pro tebe v boj, v smrt vběhneme rádi,

Všickni trneme láskou, nedočkavostí,

Jestliže na čele mrak se vyskytne tobě,

Abychom plašili bouři, co k srdcy se blíží,

Abychom v pokoje stan jak anděla svého

Vedouc plésali s ním; tybys, nevšímaje

Lásky sy vroucý, krásy a neviny květu

Zůře co divoch y slzami horoucými

Srdce své hasyl, y do hrobu dceru co růži

S usměchem kladl, bys párou oslavil sebe?

Láska ti z jasného oka co dennice zhlíží,

Krásná růžemi tvář byt přívětivosti

Svědčí, hrdino! nám, žes utěcha světa;

Můželi klamati láska, a můželi pohled

Anděla Páně y vztek krýt zdrážděné saně

V srdcy y tvrditi skálu? O pro Boha, milý

Mládenče! viz mé šedivé vlasy a slabost!

Smrti se blíží šíp; tyli u hrobu v starce

Míníš vrazyti meč, jed do srdce líti?

Ale co mluvím? Skálou nepohne stařec.

Nevinné dítě sem pojď, a na svého vraha

Milého v hrdosti patř! Tenť nevinu Božskou

Zachoval životem svým, tenť miluje tebe,

Více než svět, než poklady celého světa;

Láska a utěcha tvá, tvé pod nebem štěstí

Nejrozkošnější trhne se od srdce svého,

Nechce ti, radosti má! ach! nechce ti, kráso,

Splniti slibu. Již věrnosti na světě není.

Stařeček zakryl sy tvář, by neviděl slzý

Strápené dcery, by neslyšel hořekování

Zrazené lásky; y z pokoje vyšel, a hledě

Do nebe srdečně vzdychl, a hlasytě splakal.

Vratislav jak bolesti podoba stoje

U milé panny, a spatřuje vyryté v tváři

Ouzkosti srdce co bez sebe na klesajícý

Díval se krásu, a k svým ji přivinuv prsům,

Na věkys má! řekl mrtvou k životu kříse.

Stařec se vrátil, a pevným promluvil hlasem:

Jestliže neoměkčí šediny tebe,

Jestliže nestrhne Bůh s pěn mámivé slávy

Vřelého srdce, a krůpěje milosrdenství

Nevlije do duše tvé, cyť mocnosti krásy,

Ouzkosti neviny spatř, a v rozkvětu mladost

Zhubiv hrdino! plésej, žes v nesmrtedlnosti

Vetřel se chrám. Leť do světa, výbore slávy!

Proběhni krajiny šíré, a sličnosti všecky

Skoumajícým zhlížeje okem co Bůh suď,

Najdešli v krajích krásami splejvajícých

Mladice spanilejší? Koruna krásy,

Milenka ctnosti a nevina pronikájícý

Pohledem sladkým hlubiny outlého srdce

Stojí v jasnosti své jak královna květin

V zahradě růže, a táže se: Kdo mi je roven?

Ozdobu světa tě nad život milujícý,

Nad zlato dražší ctnost bys hrdino zmařil?

K tobě co k Bohu se vinu, ne za sebe, ale

Za dceru drahou prosým, aby jsy procytl

Z tvrdosti své, a nechcešli člověkem býti,

Z milosrdenství zarazyl do srdce meč mé

Ubohé dívce, by v rychlosti se světa sešla.

Nemoha mluviti víc kmet u dcery padl, a

Lila se vinula k otcy a slzami tváři

Posvěcujícý hleděla skrotiti hoře.

Melina, Selim, dítky a přátelé všíckni

Objali přítele svého, a plakali hořce.

Umrtvujícý cyt vjel do srdce muže

Tklivého, láska a vděčnost, politování,

Hrůza y zoufání své deštily střely,

Bodaly srdce, co láskou hořelo věčnou

Pro pannu milou, pro ctného v porobě otce.

Podoba smrti co skála tu stál, a y zbíhal

Rozmilé dívčice tvář jak lilia bílou

Očima prosýcýma, by střelami smutku

Neusoužila duše, když milenka věrná

K milému vstoupíc pohledem vyzrazujícým

Strašný těsnoty cyt víc mluvila okem,

Nežliby se srdce slov se vyhrnujícých

Jevila prudkost. Jakoby do něho na sta

Vrazylo mečů, jakoby se všemi láska

Krásami na měké hnala se srdce, a vášně

Zbouřené var s svým průtokem umrtvil duši;

Takto se jiskrami očí vytvořujícých

Bolesti mládenec strhl, a všecken se třesa

Na čele žádosti četl, meč do srdce bodni!

Milenka zakryla tvář, a čekala na smrt.

Dlouho se nevyrval z pout své umrtvujícý

Tesknosti mládenec ctný; ach! jediné v duchu,

Jediné v očích milenku nad život dražší

Maje sy vzdychl: Kyž za tebe, dušinko! na smrt

Letěti mohu, ó rád krev cedilbych z mdlého

Srdce, co jediné tebou na světě stojí.

Ach! můj otče! že pro tebe nemohu, nesmím

Blažiti milenky své! Kdyby spatřilo oko

Vlídného stařečka rajskou v dívčicy krásu,

Dušeby blesku se divíc neviny Božské

Blahoslavila mou jak nebesa pevnou

Lásku, a životem svým květ světila ctnosti.

Otče, pro tebe v smrt, v smrt pro pannu letím.

Řekl, a k rozmilé vina se truchlivě tázal:

Zdalibys zradila otce, mé srdečko dobré?

Pro Boha! muži co díš? mu s obdivováním

Pravila dívka; než otce, ó raději světa,

Raději živote můj! se y odřeknu tebe.

A tu se dívčice ctnostná stiskala k otcy,

Jakoby životem svým ho chrániti chtěla.

Otec se na drahé dítě co milenec vroucý

Dívaje plésal, a zjasňuje zkalené tváři,

Zvýšuje zkleslého ducha své vznešené dcery

Plamenem mocným vášní prudkosti ztišil,

Promluvě hrdě: O světe! sem vzhledni, a div se!

Vratislav svou nad hvězdy vyvyšenější

Milostenkou v mužnosti zrostl, a se ozval:

Nad světy miluješ otce, y pro něho umřeš,

A mněbys bránila láskou splatiti lásku?

Pro Boha muži ó leť! dí, od kmeta skočíc

Dívka, a vysvoboď otce; proč v rozmaru váháš?

Řekla, a nutila mocně, by k pomocy kvapil.

Všecko tu strnulo dívkou, hledělo všecko

K panně co k Bohu, a sýlilo zjiskřené duchy.

Rozum se zmohl, a moudrost řídila kroky

Krásného spolku. Teď všickni žehnali syna

S obdivováním, ješto y nad světy lásku

Pevnější jak hrdina zpoutaje v srdcy

Házel se v nebezpečenství; nedbaje hrůz, a

Nedbaje rozkošné ztráty se k milému otcy

V porobu dral, by snášeje posměchy umřel.

Naděje hvězda co dennice z mrákoty svítíc

Zastkvěla krásně se v bouřích; duchové k činům

Povstali čestným, rozbrali s považováním

Prostředky přímé, a vyjdouc z náruživostí

Proudů viděli světle, že vlídnosti obraz

Sultán nebude svých jak zůřivec mstíti,

Nebude tepati hrdin, by vášněmi spitým

Lidem se líbil. Co přátelé v těsnu y pevní

Vratislav a Selim mířili k Nýlu,

Těšili milé se loučíc. Naděje sladká

Svítila v temnosti jim, že se v rozkoše lůno,

V pokoje chrám, jak příznivé vykvete štěstí,

S pospěchem vrátí, že se co přátelé věrní

Po cestě květiny syjíc na věky spojí.

S pláčem se žehnali všickni, mluviti žalost

Nedala mdlým, jen očima jevili lásku.

Selim s Vratislavem již jede, a Lila

Hledí za rozmilými, až zmizeli s očí.

Stísněné milence puká srdce, a s očí

Zármutkem uhasujícých slzy se hrnou.