Vratislav. Zpěv šestý.

V táboře za plukem pluk se scházeje větřil,

Jakoby vítězství byv nad světem celým

Dobyv y nevěru zmohl, y divoké peklo

Z kořene zvrátil. Kdo obrům zpříti se může?

Vypravování divných po zemi příhod,

Blejskání, zvuk stříbra a hojného zlata

Ztočily hlavou všem, kdož lákavé soků

Klenoty zhlídli, a syrnaté rozplamenili

Muže, v proudyby házeli nebezpečenství

Životy své, by se jasných dotřeli skladů.

Křesťanský zbor zrostl, jak potoky rostou,

Jaroli na sněhy dechne, a zplozuje květy.

Ze všech se hrnuli stran, by dělili slávu

S vítězy v svatyni Páně, a zmařili Turky.

Celestýnus živ jsa jediné Bohu

V Lucyi své jak mládenec nejvřelejší

K táboru chvátal, by s zástupy Krystovými

Svobody dobyv vděčnost vyjevil skutky.

Ach! jak milence štěstí objalo sladké,

Když svou Lucyi k prsům přivinul věrným,

Když svých do nebe očí zdvihaje spatřil,

Že se y nebe y zem, že se tvorové živí,

Stromové v lesých, kvítkové s krásami všemi

Usmívají, jako se dívčice směje,

Nebeli milému kouzlí. Nemaje stání

Doma, a zahoře láskou pro Boha varnou

Vyjevil mocný cyt, jenž křižoval v srdcy,

Rozmilé své, že se s Křesťany do boje vydá.

Lucya krásná světíc pochvalováním

Svatý boj s svým kvapila nejrozmilejším

Rekyně v nebezpečenství, k dobrému Bohu

Vroucně se modlíc, otecby velikomocný

Oběti přijav milých záhuby chránil.

S výborem mladíků vtrhl hrdina Boží

Do tábora, a Křesťané s obdivováním

Zhlíželi, mládkové, po vás! oči své vryli

Do tebe, Lucyo vnadná! Světice Boží

Kráčela na zemi v těle a na nebi duchem.

Očima jiskříc pevnou k svatosti lásku

V srdce cos božského lila, co zvýšuje mysli.

Právě y Rajmund z poroby škaredé vyšev

V táboře vinul se k svým; zbor všechen se sháněl

K statnému bratru, a líbaje, stiskuje ruce

Vítal ho, jakoby muž byl přiletěv s nebe

Otevřel rozkoše ráj, syl lahody lidu.

S usmíváním žehnaje šlechetné bratří

Slzami svlažoval tvář, a se schyluje k známým,

Jako se k máteři syn, neb k bratrovi bratr

Skloňuje, pomocy hledá v mořivém těsnu,

Vypravil bratřím bíd a y utiskování

Příběhy děsné. Co včeličky přátelé k muži

Milému sypajíce se na těle třásli,

Hrůzyby slyšeli muk, msty rozžali plamen.

Rajmund mluví v zprouděném vypravování:

Vyvodiv smělosti div, zlé divochy zmařiv

Ukoval vítězství jsem k praporcy svému.

Oddychajíce a k Bohu se obracujíce

Mužové vděční rozkoše požíváme

Po tuhém boji. Tu Turcy z hustiny na nás

S hlukotem vrazýc vězní leknuté muže.

Žížeň a hlad, smích, do krve ubičování

Každého dne jsou lahody vážného starce,

Outlých žen. Ach! věčněli, mužové Boží!

Budete snášeti mor své zrazené slávy?

Z víru bíd k vám s rukama ukovanýma,

Knížata, volajíce a růžové krásy

Z neřesti touně co zplašené holubinky

Vzdychajíce ó koruny slávy a víry

Zmožené dráním lstivého ukrutenství

O pomoc prosý! Vybyste štítové mocní

Krystovy pocty se nad mdlým nesmilovali

Lidem, a Turkům zlým snad rozkoše přáli?

Vásliby mladosti květ, vás šediny vážnost

Neprobudily k činům? Jestliže Krystova láska

V srdcy vře vám, čest vábná liduli svítí

Po cestě slávy, ó pro Boha, bojovnícy

Krystova hrobu zde před Bohem pod nebem šírým

Vyřkněte Turkům smrt, ctné Křesťany spaste!

Praviv zhlížeje na lid s pozorováním

Očekával, co Křesťané činiti začnou.

Z ticha se protrhl hluk jak zdutého moře,

Pěny jen kypěly z ust, jed stříkaje s očí

Zdaleka smrtil, a třesavé rozhorleností

Ruce co dračice mstícý hledaly zbraně,

Aby již cedili krev, a se spíjely duše

Žížnivé krví. Pomstou zděsyli skály,

Pomstou zplašili zvěř, zbraň obnažujíce

Lítali kolem, a smrtili zobřené stíny.

Spatřiv zástupu vztek, svou bodaje řečí

Do srdce meč, lid vlnami rozvzteklenosti

Zježil, a vášněmi hrál jak pachole míčem,

Lahodě smyslům, zvýšuje zbratřené cyty,

Schvaluje tuhou ctnost, neb smělosti plamen

Kázal co král všem v táboře bojovníkům.

Knížata s ním, s ním sprostí běželi v závod,

Brzyli mstou se zvěční velikomocnou.

Jednou zhubiti ranou na věky Turky,

Smazati šeredy han chtěl národu výbor.

Vehnav do hněvu zbor dí s divočeností:

Knížata bratří! k čemu čas promrhajíce

Budeme mrtviti ctnost, jenž plamenem hoří?

Zchopme se v boj, jak mužové neustupní

Zdrážděme na sebe vztek vší hrdosti lidské,

Zbořme y nevěry trůn. Zde Zulima s synem.

Křesťane! rcy: proč nemstíš Krystovy slávy?

Zemřeli žena, y sultán zahyne hanbou.

Rudolf rozdražďujícý do řeči skočil:

Zulimu s dítětem já sám vyvedu na smrt.

Vyhřměv vytrhl meč, ním křižuje větrem

Smrtí pohrozyl všem, kdo se zastane kněžny.

Z mužů nehnul se stín, jen v těsnotě žena

Vstala co světice Boží, Lucya krásná,

S tváří slzami spitou mluvila k mužům:

Bídnice zkusyla muk jsem a trpkosti smrti,

Protož y neviny dnes, byť mne vyděsyl kat, se

V těsnotě ujmu, a k mužům zrokuji mocným,

Abyste zpoutali mstu, a se Boží zjasnili láskou.

Můželi květina outlá škoditi stromům,

Neboli prášek a červ se rovnati obrům,

Stavěti mužnosti hráz? Muž muži se opřev

Skalní vlády své trůn, kruh nevinu křehkou

S posměchem svírá. Žena co v těsnosti anděl

Krotí vzteklosti proud, ran krvavé stavíc

Průchody, tiší bolesti jed, a y svým se

Životem házý pro lidi v nebezpečenství;

Vybyste, mužové Boží! původa štěstí,

Korunu krásy a studnicy milosrdenství

Potřeli živou? Zulima prosbami svými

Spínala v bouřích vztek, a s životem volnost

Zjednala nám svou láskou oblažujícý.

Za toli má jak chlapkyně kráčeti nectná

K popravě kněžna, by lid se dívaje na ni

V hanbě se sýlil, a prameny milosrdenství

Na věky zavřel? Y Bůh y vlídnosti jiskra,

S nimi y zysk vás, mužové! k milosti nutí.

S vroucý řečnice Rajmund nespustiv oka

Na milé kráse se pásl, a slzami v tváři

Kouzlícými y svůj vztek uhasyl zhoubný.

Slovy, co plynula z ust jak medové toky,

Zněla co anděla zpěv, cyt obživil v srdcy,

Jenžto se v plameny zňav zlou podmanil duši.

Rudolf žlučný smrt s svých stříleje očí

Na ženu přemluvujícý odporováním

Trna, co satan střelami ukrutenství

Hřímaje bil, jak mluviti přestala žena:

Zrada a pád nám hrozý, mužové Boží!

V svatyni Páně, a lásky y jednoty pramen

Zkaliti míní. Myli, ó mužové! ženou

Máme se říditi mdlou, a rozkazy zrádné

Splniti slepě? Co hadice krásami mámí

Povrchními, by jed lsti vylila v srdce,

Zmrtvila mužnosti kmen, hrad zvrátila slávy.

Zmužme se v bouřích, stálost hrdiny krásý.

Milosti žádné, y s ženou pachole zbíme!

Hřmícých slov se a pohledu zdivočeného

Vyděsyl muž; jen Lucye nerozviklala

Vichřice msty; jak pevná poslice Boží

Kázala lásku, a pohledem oslazujícým

Zpoutala muže, y nutila k vlídnosti skály.

Hrdina pravý zůřivosti se zhrozyv

Naklonil k milosti srdce, a ztřeštěnec krve

Žádal co lev; hluk v sněmu se ozval, a vášně

Zdvojily bojovníky, že rozbroje jiskra

Vyšlehla v plamen. Tuť povstav promluvil Jan kněz:

Ve jménu Božím nehněte Zulimě vlasem!

Do boje Bůh vás vysýlá, a vy doma

Různice tropíc krví nevinné ženy

Zkáleti Boha, a smrtí křehkého syna

Vražedlnícy chceteli ztupiti Krysta?

Do boje hrdino leť, tam mocného tepej

Saladýna, a hrdinstvími se oslav!

Praviv rozplašil vztek, y zahanbil dráče.

Rudolf škřípaje zuby co zdrážděné zvíře

Roztrhl sněm, a y před všemi přísahu složil:

Byť se y příčilo peklo, a nebesa ženy

Hájila mámícý, předc od svého skutku

Neupustiv slaviti Boha, a mstíti

Křesťany budu. Co drak jed slívaje na sněm

Vyletěl zůřivec v skrýš, a zde ouklady zhouby

Kovaje plésal, že zmaří oumysly zrádných

Nepovolenců. Hodlaje vrtkého lidu

Zýskati přízeň, a svůj hněv do srdce vlíti

Pyšného vřelce, co přítele nejmilejšího

Otroka líbal, a slibuje poklady s nebem

Tupému zpurcy sy u nich důvěry dobyl.

Zvětřiv hlavy, a ozbrojiv zmatené muže

Do boje vedl, by ženu a pachole zabiv

Hrdinstvími se oslavil na věky věků.

Rajmund do srdce vryv tvůj, Lucyo! obraz

Zpoutal se očarováním kvetavé krásy.

Kamkoli Lucya krásná pohnula sebou,

Jak stín kráčeje s ní, a y vnadami srdce

Zohňuje mladnoucými se v hlubinu necti

Házel, a pro ženu sličnou Boha y slávy

Zvětřenec spouštěl. Y nemoha rozpalováním

Žádosti snášeti víc svou vyjevil lásku

S očima horoucýma a pronikajícý

Vnitřnosti řečí. Lucya nevinné dítě,

Milenka Boží neví, můželi Křesťan

Hněvati Boha, a ctnost jak nebesa čistou

Zkáleti vášní? Na muže s obdivováním

Hledíc krásami výší zarděné tváři,

Bodá do srdce meč, a v plameny budí

Neukrocené čest y náruživosti

Syrného srdce, a ztřeštěnec neustoupí,

Byťby y milosti hráz svět širokomocný

Vystavěl příkrou, byťby se ďábel mu opřev

Zatratil muže, a v hlubiny pekla ho srážel.

Lucyi svou k svým na věky přivinuv prsům

Skryje se v rozkoše ráj, a milenku zblaží.

S hrůzou slyší řeč, a y plameny v očích

Vidí, jakoby svět chtěl spáliti šírý.

Lekáním se co bez sebe orodovnice

Krásná ku zemi níží, o pomoc z srdce

Plného volá v děsyvém nebezpečenství

K Bohu, a rekyně ctná své zmužuje smysly

Pravíc: Hospodin tvář svou bázlivé ženě

Odkryv jeví šeredu mstivého pekla.

Ďábel to v oděvu lidském, ó člověče! mámí

Smysly, a duší tvou v touň neřesti chtěje

Mrštiti skládá ouklady nevinnosti.

Rozplaš podvodu dým, hleď k živému Bohu,

Mraku se zhrozyv zamiluj jasného Pána.

Řekla, a studem co blesk mu zmizela s očí.

Rajmund zpitoměl řečí, zmocniv se ozval:

Mělliby hrdina hrůz a dýmu a pěny,

Věčných muk jak dítě se lekati slabé?

Ať sy y Bůh sám, stud a y pověra straší

Bázlivé ženy, co muž hráz pověry zvrátiv

Bez strachu kráčím k lásky a blahosti chrámu.

Smejšleje tak jak z hlubiny trhnuv se k břehu

Oblažujícý lásky, a sevřené srdce

Plápolem zšířuje mocným obr se pnul, a

Hlavou stýkaje vrch své rozkoše Božské

Odpory třel, y sy krásnou podmanil duši.

Svolav v rychlosti sněm, tvář skrývaje smutnou,

S vzdycháním jak žvavý pokrytec mluvil:

Záhuba hrozý nám, ó Křesťané bratří!

Na věky klesnouti má kříž v svatyni Páně,

Vojna se skončiti lstí, a vy, obrové mocní!

Skloniti v prach, ach! slavené statečnosti

Jasnost, pravoty blesk, a neviny krása

Pomine v sen jak prošlých skutkové věků;

Nebude drahý hrob, ach! nebude sláva

Vítěze světa a hrdého pekla se stkvíti;

Nevěry zmohla se moc, z pout vyskočiv satan

Vylil své mrzkosti jed jak zpěněné moře

Na tebe, Křesťane mdlý! mor neřesti každé

Stíraje květy y ctnosti y obrové sýly

Národu zbitého šíří světem se zradou,

Neznaje odporování vlnami zhouby

Schvacuje Boží rod, y se v svatyni na trůn

Bez strachu sázý. V bouři co počnete, bratří?

Nebezpečenství sýly y rychlosti žádá.

Za vás mysle a jednaje vdral jsem se v pekla

Hlubiny, protrhl osnovu neřesti tuhou.

Křesťané zradili nás, smrt vyřkněte, bratří!

Celestýnusli zhasl, s ním zahyne zrada.

Slyšíc knížata řeč jak krupové mračno

Děsnou: Smrt! smrt! jedným zahřměli hlasem.

Celestýnus bez viny muž se co mudřec

Podrobiv soudu, a očekávaje smrti

Neměnil tváři, a nemrtvil bystrého ducha.

Lucya vidouc v poutech manžela ctného,

Znajíc původa han, shon nebezpečenství,

Křesťanem lekla se zlým. Kam se vrhnouti? Komu

Zjeviti cyt své lásky a starostlivosti?

V ouzkosti žena se k Bohu co k milému otcy

O pomoc prosýc vine; a jakoby s nebes

Spatřila blesk, jak v dušiby naděje hvězda

Vzbudila sýlu, rce rekyně v rozhorlenosti:

Ustrň se, hrdino Boží! nad tvorem křehkým;

Tyby jsy slabosti štít, tybys neviny hrad jak

Rozdrcujícý skála se uvalil na mé

Sevřené srdce, a svatou umrtvil lásku?

Na lidi kyň! mžik zdutého národu zkrotí

Bouři, a můj muž v svobodě kráčeti bude.

Řekla, a pohledem jasným kouzlila divy.

Rajmund v očarujícý tváři se zaryv,

Nemoha z ust svých pronesti slova, a cytů

Zjeviti srdce, co hořelo plamenem zhoubným,

Ztuhlý stál, jak bez ducha mužnosti socha.

Rádby y ozbrojiv ctností slabého muže

Vyvodil div; však jarní s vnadami krása

Sladnoucými co blesk tře v zplašené smysly

Obrazy rozkoše varné, a nehoda výší

Sličnosti záři, a růžemi vábícými

Maluje tvář, proud kouzlivé rozhorlenosti

S zplameňujícých očí hrne se v srdce,

Láska a ctnost jak ozdoba nejmilostnější

V duši se tisknouc vášní otroka spíná

Krásami neuvadlými. Kdo, obraze Božský!

Na světě tobě se rovná, stíhnouti může

Vrcholi okras tvých? Ctnost nad zlato dražší,

Nad květy čistší věčným bleskotem šlechtí

Královnu žen; snad anděla neviny rajské

Měllibych vydati z ruky mé oblažujícý

Lásky? Byť Bůh sám kázal, y Bohu se zpříčím.

Mysle to vytrhl se z mdlob, a promluvil směle:

Lucyo má! tys okrasa šírého světa,

Tebe jen zýskati Bůh, neb hrdina může.

Já květ slávy, a loudivé mužnosti slunce

Vztekem se sápajícý národy řídím

Pohledem svým; mně se skloňuje král, mně se koří

Sprostý lid, a y hrdina, polemli kráčím,

Níží koleno své. Ty, koruno krásy,

S mocý rozkoše spoj, svět podivem zplésá.

Lucya slyšela s hrůzou utrhačného

Vévody hlas, stud v tváři se obrazyl sněžné,

Oči se slzami tměly, a zvýšené duše

Klesala sýla; ach! o sebe nedbajícý

Jediné milého muže a vznešené ctnosti

Stavíc před oči krásu se snížila žena.

V prachu se plazýc divochu obětovala

Život y klenoty v dar, by spasyla muže.

Darmo y prosby y slzy se hrnuly v závod,

Tvrdší muž než skála jen hltaje krásy

Májové ženy se smál, a y žádosti dráždil,

Aby se v nejvyšší krás zdvihala stupeň,

Aby y svým jak dennice očarováním

Živila radosti blesk a kouzlila v nebe

Vnadami muže. Co bez sebe v rozkoše moři

Plyna, a štěpě sy v růžové budoucnosti

Blahosti ráj, spil štěstím zmámené smysly,

Šálil se pěnou příznivé lásky, a slíbil,

Byťby y svět měl zvrátiti v rozprchlenosti,

Bohyni trůn, s ním poklady celého světa.

Lucye neslepil trůn, ani poklady duše

Nevinné nelákaly; ji blažila láska,

Těšila ctnost a důvěra k mocnému Bohu.

Zhrdnouc bleskem a párou hrdého světa

Žádala manžela svého, a svobody slušné.

Nemoha Rajmund zviklati odporováním

Stálosti Božské, a nemoha zděsyti lásky

Vyjevil: Svoboden buď, však Bohyně vyplať

Svobodu láskou, syce ho katanu vydám.

Jaká vyšla ti řeč z ust, hrdino Páně!

Že se y rouháš Bohu y spanilé ctnosti?

S povzdychováním vyřknula orodovnice.

Mělabych ztupiti stud, neb Bohu se příti

Za syvé svobody sen? Toť se nestane nikdý,

Láska mne zmocní, Bůh své zastane dívky!

Bohem se chlub; smrt, mžiknuli, obryni zmaří.

S vyhrožováním bůjný promluvil Rajmund.

Potvoro! Lucya zkřikla, a zmizela očím.

Rekyni sýlila láska, a nebezpečenství

Zkřídlilo duši, by hledala u Vratislava

Podporování. Rajmund Lucyi vida

Prchati, s usměchem dí: Zuř, brzy se ztišíš.

Slyše, že z táboru ušla, se lekl, a co ostříž

Po ženě hnal, a se v nová ukoval pouta.

Právě co ďábel y jinde se vztekaje Rudolf

V tajnosti druhy své sebral, by s dítětem odved

Zulimu jasnou, smrtí křehkosti spiaté

Boží lásku sy zýskal. Co liška se krade

V žalář, pádí v poušť, by zde Bohyni světa

Vyvrhl v smrt, a se na syvé bolesti zhlížel

S zástupem zlým. Již vytáhl z tábora šťastně,

Nebi y lidem skryl v tmách čin ohavy věčné.

Otroku věrnému káže: Den svícemi probuď.

V rychlosti tvoří den, by se Křesťané věrní

Na milé sličnosti pásli, a s posměchem hlučným

Rojili na ženu muk, jak na nebi vidí

Bledých hvězd, by krev z tak oběti sladké

Pijíc hlásali světům, jaké se v poušti

Slouhové vroucý milosti dotřeli Boží.

Patříc na ženu stálou divili ctné se

Matce y křehkému synu. Co hrdlička outlá

Saladýnek se k rozmilé máteři vinul,

Jakoby v nebezpečenství ochrany žádal.

Zulima tisknula k svým své spanilé dítě

Prsům, na zemi klekla, a žádala Boha,

Aby je zsýliv lásky a stálosti duchem

V potupu nesvrhl slabých v hodině smrti.

Křesťané tvrdí vyrokovali, by ohně

Rozžali vůkol co v pekle, a prozpěvováním

Jevíc radosti své, mdlé zvrátili duše

S stálosti skal; ctnost nehnula z víry se Boží.

Rudolf mžikl, a aj! katané korunu nesli,

Trhali s Zulimy šat, a stvůrami tělo

Máchali pekelnými. Tu obryně ještě

Nemdlela stálá; jediné s očima k nebi,

Jediné povzdychováním potupy mrzkost

Jevila Bohu, a slzami světila katy.

Dítě se matinky drží, milého matka

Stiskuje k sobě, a ztužuje v zmužilosti.

Katané dítě již trou, jim matka se bráníc

Zbírá krůpěje sýly, a zvracuje muže,

Rozvzteklency outlosti nelitujícý

Trhnouc od ženy dítě co satané s ním se

Do ohně ženou, rukama neviňátko

Lomíc o pomoc volá, pláč se co meč jí

Do srdce pne, krev bouří, matčina ouzkost

S mukami roste, již blednou spanilé tváři,

Klesá ruka, y hasnou zmužilé oči.

Synův hlas jak hrom hřmí v cytlivé srdce,

Sýla se čtveří, z rukou Křesťana zlého

Matka se škubnouc k dítěti do ohně skáče,

S synem se vracý, klesá, bez sebe leží.

Radovánky a do nebe vystupujícý

Ohňové slávu a smrt vší krajině jeví.

Lucya smutná k Vratislavovi střelíc

Žádala pomocy kvapné, a hrdina zřídiv

Zbrklý pluk, své kořisti zanechav otcy

Horami doly co lev hnal k pomocy jisté.

V zdálí uslyšel hřmot, hned druhy své zkřídlil,

Spatřil y ohně, již znamenal Křesťany, stál a

U hor se skryl, hluk vyrazyv vysypal s hor se.

Vrahové spití peklo se valiti vidí,

Prchnou v poušť. Čech zhlíží, Zulimy zkleslé

Poznává; již se pachole k životu křísý,

S hrůzou Křesťana zočí; k němu se vine

Našev ochranu svou; zas k matince padá

Mrtvou líbaje syn; ach! raději volí

Trpkou snášeti smrt, než bez milé dlíti

Na světě zlém; duch zživuje Zulimu; vzývá,

Hledí, k dítěti skáče, a spatřuje muže

Anděla tvář; blesk radosti do duše jede,

Na zemi kleká, děkuje Bohu a strážcy.