Vratislav. Zpěv třináctý.

Po městě podivotvorná lítala pověst,

Nuredýnovu zradu a pád a y pomstu

Královu rozhlašujícý. Zrádcové prchli,

Sousedy rozdrtil strach, že vévoda město

Spáliv veškeren lid jak zvířata prodá.

Vévoda sousedy ztišiv syl radosti sýmě,

Zbrklý rozplésav lid, sám v zmrtvěném srdci

Žíhavé bolesti cýtě se do tmavé zaryl

Zoufalivosti. Vždyť s hrůzou pohleděl v kraj, a

Neřesti kalily tvář cti a ušlechtilosti,

Zbodaly jedovatými co ohnivé střely

Ránami krvavé srdce, a zohyzďujícý

Živily zmatky. Nic svatého v zemi se nestkví,

Čistá uprchla ctnost, Bůh národem povrhl.

Spatřuje král mrak na čele milého muže,

Vida, že přemyšlování hlavu y srdce

Stvůrami svírá, zhotovil radosti hlučné.

Všecko, co krásou, všecko, co mladosti sýlou

Bůjnělo, vyjelo v les, hon začal se prudký.

Hrdina zarazyl v poušť, kde přemyšlování

Nad světem zlým hluk mrtvilo divého honu,

Křísylo strašlivé sny. Ach, krásy a lásky

Nevinné tvář své zjasnila vnady, a cyty

Plamennými se v srdcy co Bohyně v světě

Nejrozkošnější na věky zakořenila.

Z pustiny vykynul ráj, květ rozkoše, cti a

Slávy co v blaženém věku své rozvinul řásy.

Blahosti vůně a pokoje žádostivého

Bleskoty zlatily chrám, věž oslavy jako

Nebesa nehynoucý hořela sluncem,

Hlásala pochvaly věkům, vábila kmeny

Národu k činům. Brána se nesmrtedlnosti

Otvírala, a v leskotu hrdého štěstí

Zahřmělo záští – krásy y lahody věčné

Zmizely v páru. Zde klesl, a u sebe viděl

Dravého muže. Kam, vykřikl, člověče míříš?

Poušťli tě usmrcujícý hrůzami svými

Od sebe neodstraší? V samotě svaté

Jediné nevina bydlí, pokoru v temnu

Skrývá před světem stud, ctnost k Bohu se blíží.

Tyli se, člověče marný, opovažuješ

Kročiti v svatosti stan, lid zděsyti Boží?

Vévoda vzdychl, a laskavě promluvil k muži:

Strachy své ztiši, zjev cestu mi, za to se vzděčím.

Diviš slyše tu řeč hřměl v hlubokém lese:

Blaze, ó blaze! že dráč v té pustině zbloudiv

Svalí na sebe pád. Kde jste, hadové valní?

Hrňte se se skal, zde potvora strašlivější

V kořist se vydala vám. Řekl, vejskaje houštím

V skály se dral, a přes hory lítaje křičel.

Vévoda stíhaje hlas hnal pouštěmi za ním,

Jako se prožene chrt, když zvířata stíhá.

Proběhl les, hlas rychlého průvodce ztratil.

Spatřiv družinu svou, k ní chvátaje plésal,

V těsnu že člověka shledav srdce své zšlechtil.

Na hradě nemaje stání, smejšleje dnem y

Nocý, kdoby to byl, jenž andělem stal se

Zkleslému muži, ač podobu zhoubného ďábla

Na sebe bral? Ach! jaké to laskavé srdce!

Jaká vznešenost mysli, že odplaty leskem

Zhrdaje skrýval se stín, by z pramene lásky

Obživil ctnost. Byťbys zaběhl v končiny světa,

Dotru se šlépěje tvé, y přivina k prsům

Přítele Páně co vlídného muže tě poctím.

Praviv do lesa sám se hrubého zabral,

Kdežto se skaliny drsné a stromové bůjní

Do nebe pnuly, a průchody hradily k lesům.

Vyšinuv na hlavu skal se co větrné ptáče

Prohleděl v důl, a cos v dolině kroužit se viděl.

Stupoval, zhlížel, a div jak bleskoty oči

Zaražujícý rozvinul podívání

Vábivé outlému srdcy. Co andělé krásné

Dítky tu stály a švižným pohybováním

Jevily radosti cyt, hry oslazujícým

Pohledem rod. Jak spatřily muže, ach! křikly,

Nebí, člověče nás! přej života syrým;

Hrdina lahodě dítkám růžové hladil

Tváři, a očka co hvězdičky vyskakujícý

Z myslivé hlavy jim líbal, a promluvil sladce:

Ztište se! Člověk jsa dobrý miluje dítky

Nad život svůj. Což dítkám hlaviček nestneš?

Jakbych uškodil vám? Vy jste utěcha má. Toť

Vyřknuv se na děti smál, jak kvítek se z rána

usmívává, vyjdeli plodivé slunce.

S dítkami zahrávaje, a k radosti budě

Nevinné duše y sám cyt k radosti v sobě

Vzkřísyl, a zapudiv mrak dřív se svého čela

Rozplašil tmu, co se srážela v pohledu dítek.

Pacholičkové v trávě sy poskakujíce

Zbírali kvítky, a věnečky s prozpěvováním

Snášeli k vlídnému muži, a svěřili všecko

Příteli svému, co tajilo srdéčko outlé.

Jako se ptačata vinou k matince své, tak

Tiskli se k němu, a hladili tváři, oči

Líbali jasné, y jistili bez vady duše,

Pro něj že životy své jak pro otce vsadí.

Řekli, co srnky se zvedli, a do sadu vběhše

Trhali ovoce v sadě, a maliny v lese,

Letěli s pokladem svým, by uctili hosta.

Příteli náš! jak hrdličky mluvili sladce,

Hrušky a maliny jez, bys občerstvil tělo.

Vždyť sem sy přes hory, křoviny lez, a se cestou

Unavil zlou, jak dítky se upachtily,

Když jsme před katy v poušť jak ptačata leklá

Zběhly, by hlav nám neposráželi zrádcy.

Pravily dítky, a čeho se pro radování

Chopiti nevědouce, že s člověkem mluví,

Složily se sebe strach, jak jehničky vůkol

Skákaly hor, a s strání květiny plané

Vyškubujíce, y písněmi oslavujíce

Šťastný radosti den, jak ptáčkové s vrchu

Lítaly v důl, jak srnčata běhaly v pláni,

Švíhaly sebou v sad jak ve vodě ryby,

Snášely kvítky, a sázely květinky pěkné

Na hlavu přítele svého, by zvýšily krásu

Milého kvítím; veskrz ho prohledajíce

K němu se lichotily co k matince dcerka,

S proskakováním milenku obsluhujícý.

V oči mu laskavé patříc vesele řekly:

Člověče dobrý! hleď, již se nezhrožujeme

Tebe co lačného vlka, a milujem jako

Vlídného otce a švítorné v háječku ptáky

Krásného muže, až srdéčko skáče, a třesou

Ruce se nám; tys dobrý, nemohu řícy,

Člověče krásný věř, jak miluji tebe.

Snadbych do vody skočil, bych vyrazyl tebe,

Na vrch se dral, bych sladkou jahodu přinesl

Milému svému. O řekni, co stalo se s námi,

V mžiku že pro tebe hoří srdéčko tklivé,

Na tebe očka se smějí, k tobě se usta

Tisknou, jakoby chtěla se tázati chtivě:

Příteli náš zjev, s námili bydleti budeš?

Jistě že budeš; vždyť milujem tebe, y ty své

Přátely nové co bratří hladiti, jim se

Spláceti láskou, sladiti radosti počneš,

Povíš příhody dítkám, kde se co děje

Na světě šírém, kde laskavé duše sy radost,

Bratřím rozkoše strojí, kde se co v nebi

Lásky a pokoje chrám a neviny stánek

Nad zlato stkví, by chvátaly zplašené dítky

Z pustiny v rozkoše byt, a se těšily s lidmi.

Než co to dím? nás hrozná nehoda stíhá,

Na nás kaše se lid, by zatratil dítky.

Ještě se třesu, ó Bože! co očima svýma

Spatřoval jsem, kat dušinky dobré, ó hůř než

Zdivočujícý čert, jak krupové mračno

Zhlížeje s posměchem můj – ach! ó Bože! ó Bože!

Co se to stává? můj ach! na světě bratře

Nejrozmilejší! na tebe vzhlížeje satan

Vyjasnil tvář a ó Bože! odpravil mečem.

Snad se y poznovu dráč sem vyhrne s zbraní,

Dítkyby zbil; kam prchneme? v pustině kde se

Skrýjeme? všudy ach! kat nás hledati, kat nás

Trýzniti bude. O braň nás, příteli! křehkých

Dítek, a z pustiny plaš jak hrdina dráče.

Řekly, a trnouc tiskly se k muži, a hrůzou

Skočily v skrýš, a zde plakaly hořce, až hory

Zplakaly s nimi. Tu vévoda ztišuje synky:

Kdožby se vás, řekl, nevinné dušinky! mohl jen

Teknouti prstem? Kdo jasná zkaliti očka?

Co se, ó člověče dobrý! skutečně stalo,

S povzdychováním skroušené mluvily dítky,

Státi se může. Y milého otce, ach! kdybys

Muži byl hořekování drahého otce

Spatřoval pro milé syny, ó srdceby hořem

Pukalo tobě, a katové rozdrážďujícý

Na otce vztek, jak ďáblové smáli se starcy,

Trhali nás jak zvířata, poslali muže,

Aby y dvíčata ze všech nejposlednější

K popravě vedl; krev našich stříkala vůkol,

Prostředkem zemdlené táhl muž s divočeností

K hranicy hor, zde se postavil, díval a mířil

Do srdce nám. Tu jsme k divochu červové klekli,

Spínali ruce, a prosyli za život svůj; věk

Outlý, pláč a srdečné prosby tak mužem

Pohnuly zlým, že co osyka trna a tváři

Zčernalé skropuje slzami meč a y dravost

Odhodiv stál jak Bůh svět oblažujícý.

Myslil, a uchytiv nás v skal hlubiny ukryl;

Po čase uvedl v háj, a zde dítky co otec

Vlídný pěstoval nás. V tom neviny bytu

Neuviděli žádného jsme; tys, příteli! první

Bohem snad překročil hráz, jenž od světa moře

Dělí samotu drsnou. Před Bohem živým

Příteli! slib, že před katy chrániti nás, že

Přátely blažiti budeš. Vždyť milujem tebe,

Y my tě brániti svou jak hrdiny sýlou,

Blažiti svou jak synové budeme láskou,

Ustelem lístím v jeskyni lůžko, bys v tichu

Líbezně pospav synků požehnal ráno.

Synkové mluvili s Vratislavem sy hrajíc.

Jestliže tázal se jich: Kdo otcem je vaším?

Vložili na usta prst, a mu šeptali s strachem:

Tiše, by lid nám hlaviček nesťal, my nechcem

Bez hlavy býti, a slzy jim kapaly s očí.

Nevšímaje sy slov hrál vévoda s nimi,

Pověděl o lidu dobrém a o Bohu mocném,

Smyslil sy pád, jak hrdina s vysosti v propast

Poroby klesl, a co andělem mužem se z bídy

Vyšvihl k pokoje chrámu. Y dušinky, Bůh vás

Vyvede v krásný svět, a poznovu zblaží.

Dětem se jasnila tvář, v mžik hořely oči,

Jakoby hynula poušť, ráj rozvinul krásy,

K milému tiskly se srdcy a očima ptaly:

Pravduli, člověče! mluvíš? Vévoda stále

Jiné a lahodivější příběhy líčí,

Před oči staví povahy národu svého,

Vykládá, jak vlast se kameny, jak se

Zlatem a krásami stkví, a podivy světu

Se všech vyhrne hor. Tu zlato a hračky

Před oči klade, a dětičky s usměchem křičí:

Zlato, ó toho jsme dost a y na hradě hraček

Mívali šťastní. Náš král v Jeruzalémě

Pokynul okem, a slouhové snášeli synkům

Loudivé hračky. Ach! škoda, že povstali lidé

Nad vlky horší, škoda, že zahnali nás v poušť,

Kdežto y milého otce y rozkoše není.

Vévoda řekl: Z bíd vyvedu, synové milí!

V rozkoše vás. Jak bez sebe zhlíželi náhle

Na svého nového otce, a: Půjdemli s tebou

Do světa? s rozhorleností ptaly se dítky.

Půjdete, srdéčka zlatá! k milému otcy.

Bože! ten do hrobu klesl. Živ, dušinky! živ jest

Otec a král. Živ! křičely, třásly se, stály,

Běhaly, živ! slov vydati nemohouce

Spínaly do nebe ruce, a mlčely chvílí.

Sotva se cyt jak proud strhl z plného srdce,

Střely jen lítaly k vrchu, a hledaly otce.

K sadu se vracely zas, a co zvětřené divem

Líbaly přítele svého mu přislibujíce

Lásku a odplatu hojnou. Jakoby v nebi

Bydlely s anděli Páně, a jakoby pramen

Rozkoše na ně se vylil, den radosti slavíc

Klekly, a díky své pronesly k nebi, že Bohem

Spatří dobrého otce, že Bohem se v světě

Veselém těšiti budou. Průvaly náhlé

Radosti zmáhaly syl jak obrové křehkost.

Synkové mdlobou k drahému příteli sedli.

Diviš přiběhl s hor, a blíže se k dítkám

Vévodu zočil. Tuť ztrnul, jak všeckenby svět se

Sypaje na něho hnal; padl, po zemi strachy

Klíče se vzdychl, vstal, do pustin paloval drsných.

Kamkoli oči své zvedl, smrt divice dravá

Zdvihala meč; stín, šustoty levného větru

Splašily zvětřené smysly, a hrůza co jestřáb

Prohnala srdce mu střelami jedovatými.

Katané vdrali se v les, had zdivočujícý

Pomsty květ mládeže stráví; neviny sladkost

Neprospěje, a divochem nepohne krása.

Srdce co led vztek zjeduje na děti prudký

Kvasýc vášněmi duši pne skalnaté ruce,

Dušinky bez sebe leží. Bože! co děje

S námi se na světě zlým? Tvé pravosti mečli

Nezvítězý nad lidmi zdivočenými?

Ruce své do nebe spiav jak osyka třásl se;

Naděje sladká mdlému se zastkvěla srdcy,

Utěchy lesk tmu zapudil, se srdce skála

Spadla, a Hospodin sám jak neviny mstitel

V oblace snášel se, blesk, hrom poslové jeho

Jevili mocného příští, skalili dráče.

Naději rozplašil mrak, dým krásyvé světlo

Zhltiv sesypal jed, tok divoké vášně

Proudil se na duši mdlou, strach, zoufanlivosti

Drakové zžírali srdce a mrtvili hlavu

Stvůrami spitou. V pustině bez sebe divec

Běhaje vrcholi skal jak zplašené zvíře

Stíhal, a v těsnotě v touň chtěl skočiti bezdnou;

Zatrhl sebou, pohleděl k nebi, a splakal:

Bože! mé drahé, mé nevinné děti, co za vás

Zkusyl jsem muk. Bůh do srdce ocelového

Vstoupiv mně zachoval čest, mdlé mládeži život.

Na duchu zmocniv utěcho má! jsem co otec

Rozplynul v lásku, a pěstuje dušinky krásné

Vyšinul v pokoje chrám. Ach! naděje sladké

S vaší zmizely smrtí. Ubohé dítky!

Po všem je veta, jen smrt mé bolesti skončí.

Stařeček vzdychl, a y hodinu milosrdenství

Proklev se rozpustil v pláč, až zvířata dravá

Splakala s ním, až skaliny vzdychaly s otcem.

Vyjeviv stromům, tklivým vyjeviv horám

Bolesti své klekl, poprosyl Boha y svaté,

Světice Boží, s nebeby sstoupili na svět,

Zdrtili neřesti hrad. Bůh obrana naše!

Ztiš se, ó nevino mdlá! Bůh divochy zmaří.

Hořekováním svým kraj poděsyl celý.

Dítky ho slyšíc střely se spouštěly k němu,

Volaly v poušť: Pojď, raduj se s dítkami, otče!

Otec je živ, král panuje v Jeruzalémě.

Diviš pohleděl k ním, padl, bolesti zmocy

Nemoha; synkové k němu; ach! ztísněné srdce

Pukalo starcy, a žíly se třásly, a hlava

Běhala kolem, a z ust slov nejsa s to proudů

Vyhnati, vycedil slz. Smrt! zvolalo usto,

Sevřené hrůzou; duch mdlel, klesalo tělo.

Dítky se lekly, a živ, náš otec je živ, a

Kraluje, buď y ty živ, y ty v Jeruzalémě

S dítkami kaž! Kmet ze sna se strhl, a ó Bože!

Bože! co děje se s námi? co neviny vyřkly?

Sstoupillis na zemi sám, čili anděla vyslal?

Děti mé zlaté! snad sen, snad to podvodu pěny

Zmámily vás! král – možnéli, člověkby zlý se

Člověkem stal? Kat, dušinky drahé! ó Bože!

Jistě že kat zde s pochopy ouklady strojí.

Prchněte! skrýte se v les! ach! přeběda! po všem

Veta, již jest tu muž. Ha! člověče! patř, jak

Zjevuje obraz se Boží v rozkvetajícý

Neviny kráse; ty tvářby jsy ozdoby božské

Zmařiti chtěl? Meč rozhodni, pravota, čili

Dravost vladařit má? Řekl k boji se stavě.

Vévoda utišil muže, a vyložil divy.

S ouzkostí v radosti proud vrhl stařec se vděčný,

Hrdinu líbal, a dítkám pohladil tváře,

K odchodu nutil. Již jdou, jsou v Jeruzalémě.

Otec své rozmilé vidí, stiskuje k srdcy,

Pláče, a v moři se lásky a rozkoše topí.

Šťastným cýtil se král; boj pominul v zemi,

S dítkami otec se shledav, uvodiv řády

Pilný zblažoval lid, kříž u hrobu Páně

Stkvěl se co slunce, a štěstí zvěstoval světu.

Spatřuje Kvído, že Bůh se v těsnosti ujav

Nuzných rozvinul svou jak na nebi jasnost

V svatyni Páně, y sám všech trampot se sprostiv

Obdivil radosti cyt, a vystrojil plesy.

Všecko se smálo, a hrálo, a hudba a zpěvy

Zavzněly v hradě, a veselé pohybování

Živilo radosti tok, že zrostala v proudy.

Šťastný dítkami král zvuk radosti slyše

Očima jiskřil co po panně mládenec švarný,

Sháněje do kola květ své vybrané krásy

Slovy y očima zběh vší radosti ztrojil,

Jakoby Bůh sám sstupuje s nebe, a věrné

Ctitele zblažuje syl v lid krásu a rozkoš.

V radosti nejprudší lva při ruce veda,

Vkročoval do hradu muž. Noc seděla divá

Na jeho čele, a s očí usmrcujícých

Šlehaje hněv střel lahody bývalé krásy.

Tygrova kůže co šat mu skrývala tělo

Zčernalé větrem, a palice sukovitá

V pravicy strašná zbraň všem hrozyla sokům.

S hřmícým vcházeje krokem a pohledem zpurným

Zhlížeje pořady krás, zběhl májové panny

Očima svýma, a škaredě na Vratislava

Patře se smál, a y potupně promluvil k němu:

Koho to v rozmaru vidím seděti mezy

Ženami lichotivými co hadice krásou?

Jsyli to, Vratislave, ty skálo a květe

Národu Páně y záhubo syvého Turka?

Krásné to podívání, hrdina v poutech!

Pravil a sedl. Jak zjevené zhlížely panny

Na muže divého s lvem, a se děsyly trpkých

Mračného pohledu střel. Náš hrdina zahnal

Plachý strach, když poznaje Václava zvolal:

Vítám, Václave! tě ó ctiteli věrný

Růžové dívky! Kdo do srdce jedu, kdo hrůzy

Na čele muži ti vlil, že žehraje smrtíš

Pohledem sličnosti květ? Což horami leza,

Pouštěmi bloudě a skaliny obcházeje

Lásky své stromům nebudeš vychvalovati?

Václav vzdychl, a smutným vypravil hlasem:

Časové minuli zlatí, zmizelo v páru

Bleskavé štěstí; nebude bludného svodná

Těšiti láska, y nebude šálivé krásy

Záře mi mámiti hlavy; co pro ženy, bratře,

Zkusyl jsem muk, vám nemohu zjeviti pro stud.

Vévoda s usmíváním na něho hledě

Žádal, by příhody pannám vyjevil divné.

Šťastný mladík, pověděl srdečně Václav,

Trávil jsem v rozmilé vlasti co v zahradě kvítek

Života běh. Jak lukami potok se kroutí,

Plynuli dnové mi krásní. V pustině děsné

Ptactvo a zvěř hry strojily nejveselejší,

Zpěvy a hluky a zbraň jak rozkoše Božské

Chystaly lahody denní pro mého ducha.

Darmo se růžové krásy a outlého srdce

Cytové rozvinujíce mne divého střelce

Zpoutati chtěly, co ještěra zhrozyv se panny

V lesy jsem lítal, až porobu svalila věčnou

Bohyně na mne. Jen v zahradě dívku jsem spatřil,

Ztrnul jsem bleskem, a láska se vtělila do mne.

Veškeren kraj hned okřál, sladčeji ptácy

Zpívaly v háji, a krásněji bůjněly růže,

Země y nebe se smály, a andělé lidé

Kouzlili ráj, a všudy se krása, a všudy

Láska se stkvěly co Bohyně šťastného světa.

Jaký blažil mne cyt, vám tvářiti slovy

Nemohu mdlými. O hodiny, oslazujícý

Trpkosti života mého! ó Důbravinko,

Poklade můj! kam jste s lstivého děly se světa?

Jasniti kalných dnů tvým usměchem slunce

Života mého, a sladiti, lahodo má! ach!

Nikdyli nebudu tebou hořkosti duše?

Nastojte, vévoda zlý střel lásku y štěstí.

Krásný panoval máj, sad v rozkoši plésal,

Vůní dychaje strom, pták splývaje zpěvy

Budily v člověku cyt, že v nebi se octnul.

V spolku jsme vkročili v sad, a růžemi chodíc

Sladkou jevili lásku, y slíbili věrnost.

Ze snů milých nás strhl vévoda bratr,

Sestru co chlapkyni skryv mne z dědiny vyhnal.

Nevěda, dušinku mou kam zavřeli dráči,

Zoufaje běhám horami, lesy, a hledám

Na hradě rozmilé panny y v lidnatém městě,

Pouště y město y hrad mé nekryly milé.

Běhaje ve dne y v nocy, a nemaje stání

Doma a utěchy v poušti co zmatenec v hory

Nahé se deru, a hrad jak zsynalé mračno

Z lesa se pne, a podivem k sobě mne táhne.

Obcházým věž, z hlubiny jakésy hlasy

Slyše se blížím. Bože! ó hlava mi klesá,

Z živené rozkoše proud v mém víruje srdcy,

Spínaje ruce, a děkuje bohem se cýtím,

Že jsem tě, dušinko drahá! zoufalec našel.

Hluboké povzdychování, truchlivé zpěvy

Bodaly do srdce meč, chcy srazyti zdi, a

Zvětřenec nemoha zdí mdlým zlomiti hněvem,

Skřípaje zuby, a vlasy sy trhaje s hlavy

Slzami skropuji tvář, hněv na stromy liji,

Na Boha žehraje snář, y se vztekaje na lid

Záhubu tvorům chystám, do boku sám sy

Myslím vrazyti meč; v tom na mne se sype

Hrůza, a mráz tře zemdlené oudy, y pot jak

Led se po těle hrne, a tmavý zjasňuje rozum.

Samého sebe se zděsyv rozplynu v nářek:

Slyšte! ó slyšte mne skály, a stromové vlídní!

Svědkové bouří mých! mé hořekování

Slyšte! ach! a slyšeti nechtí nebesa hlasu,

Nechtí cýtiti semnou bolesti lidé.

Vám své tvorové němí! stěžuji muky,

Na tebe pustino strašná! slzy své cedím.

Přijměte jeskyně tvrdé! ó přijměte pouště

Usmrcujícý! bídného do svého bytu!

S vámi, ach! milenky své, jak povstane slunce,

Oplakávati budu, až hořem se skryje.

Umlkl vítr y strom, zpěv ptactva se ztišil,

Veškeren kraj k mé žalosti naklonil ucho.

Důbravinka y můj hlas zaslechla v hradě,

Cýtila semnou muk jak družice věrná,

Pohnula v srdcy se svém, v zpěv rozlila duši:

V pouštili běduje věk své mladosti míníš

Stráviti Václave můj? Jak orel se švihni,

Aby jsy záhuby ušel. Ach! ukrutenství

Panuje zde, a y smrt, a y poroba nectná

Stíhá milého krok. Leť z kaliny moru

V rozkoše kraj, kde čest a pravota bydlí,

Věrnost a nevina s láskou zblažuje lidi.

S hořkým vzdycháním svou skončila píseň.

Na věky, dušinko má! ach! na věky z pouště

Nehnu se rajské. Tu ráj, kde milenka dychá,

Skálám vzděluje cyt, a písněmi blaží

Milého svého. Zde v rozkoše bydleti stánku,

S tebou, srdéčko zlaté, se těšiti budu.

Životli miluješ můj, mdlý ozval se hlásek,

Pro Boha prosým tebe y pro všecku lásku,

Ze země vraždivé běž, kam tě zanese oko.

Milence své jsem vzdychaje odpovídal:

Mámli, ó dušinko! vlast a radosti s všemi

Klenoty opouštěje co povrhel světa

Blouditi v cyzyně zlé a zraditi tebe?

Sjítili bez tebe mám, zde u milé umru.

Praviv prahnu, bych milence svobodu zýskal.

V prácy mne oblažujícý chytili dráči,

Vévoda vynutil z Čech. Vlast, srdce y všecky

Naděje ztrativ s pohledem zoufajícým

Vrhám v nebezpečenství vír, y se v řece

Topiti míním. Bůh, má ochrana, v bouři

Vytrhl z zoufání mou střelami vzteku

Ochabujícý duši; co z mrákoty vzhlédnuv

Skládám před Bohem slib, že do Palestýny

V čestný vkročím boj, bych pro Boha svého

Scezuje krev svou smrtí vyplatil vinu.

Sýly své cýtím moc, duch živne a srdce

Po boji touží. Po zemi putuje vidím

Ve světě vábivé krásy, a srdce co led se

V slavené kráse co na květu klesavém zhlíží.

Všudy se třpytí blesk, ctnost nehřeje ohněm

Božským, ouskoku med a vlídnosti pěny

Spatřuje u kouzlících podivy žen, krás

Nenalezám nevinné lásky; co vrtké

Svodnice porobu mužům s posměchem kují.

Strhnuv z krásy se mdlob, jen pouštěmi bloudím

Hledaje pokoje v pouštích. Pro mne y města,

Pro mne y pokoje duch jak svádivé stíny

Z pustiny zmizel. Co spuštěnec do Palestýny

Chvátám Řeckem, a na moři v nebezpečenství

Letím, křižuji v skalách, národu všeho

Skoumám mravy, y jazyku jeho se učím.

Poutník, Turek y snář své v Azyi zmatky

Uvedu v skutek, již voják zbraněmi krásým

Zmocněné tělo, a prácemi volněji dýchám.

V svobodě duch se shání po boji čestném.

Čestný vyskytl se boj. Král umřel, a dceru,

Krásy a vtipnosti div zbor zrádného lidu

Panování zbaviti chtěje, ji na smrt

Vyvedl s prozpěvováním. K popravě přijda

Rozmetu zbor, lid věrný hrne se ke mně,

Kněžna se sprostila pout. Blesk okrasy lidské

Spatřuje na těle trnu, a Nomenye

Vděčná splacuje dluh svou milency láskou.

Však mne zvracuje slib; kruh poroby nové

Zdrtiv, do boje chvátám do Palestýny.

Za mnou krása se svodná přihnala v tábor.

Šťastný cýle jsem došel, y pro Boha svého

Scezuje krev y rozkoše kouzlivé lásky

V svatyni cýtím. Štěstí zradilo nás, a

Vrtká Nomenye se ztratila v nocy.

Za ní neřesti chlap, čest skaluje svou v tmě

Z tábora spěchám. Po stopě sjížděje Turek

Do Damašku se vetru a divy své vidím.

Nomenye zde s novou panuje slávou.

Sotva mne uzří, ke mně se vine, a srdce

Zjevuje vřelcy. Co slovům pravého Boha

Věřím milence své, a jakobych vstoupil

Do nebes, plésám. Dívka mne ouskoky mámíc

Mluví slova co med: Patř, hrdino! v kraj, jak

Zem se a nebesa smějí! Se srdce péče

Krvavé shoď! Proč, mládenče, v rozkvětu krásy

V bojbys se zrádný třel, a radosti mrtvil

Bujného věku? Ať divoch se vojnami moře

Ztejrá mukami srdce, my rozkoše dítky

Růžemi chodíc budeme po cestě sýti

Radosti květ, med lásky co Bohové šťastní

Z čistého pramene píti a blažiti sebe.

Na vodu čistou hleď! Ta se loukami kroutíc

Zvlažuje na břehu kvítí vůněmi tvory

Obživujícý. Stráně y nebesa jasná

V modravém oděvu, dívky co dennice krásné

V potoku čistém se vidouc z vonného kvítí

Lahody pijí. Sotva že nebesa mrakem,

Voda se zkalila deštěm, již nebude sličná

Milostenka se zhlížeti v potoku proudném,

Nebude krásyti kvítím hlavy a prsou.

Takto y v rozkoši nám smrt pohrožujícý

Číhá v květu co had, než se nadějem, střelí

Orlice k nám. Ach! mějte se na věky dobře,

Živote sladký, hry a přátelé milí!

Krásy y rozkoše květ jak bylina zvadne.

Hrdino! krása se stkví, med rozkoše prejští,

Rozkoše pí! Dnes jsme, milku, kde budeme zejtra?

Řekla a očima střelíc plameny lásky

Líbala milého svého, a lítala větrem,

Jakoby kouzliti v ráj, neb zbaviti smyslů

Mládence chtěla. Jen v sad jsme vkročili květný,

Zmizela bohyně s očí. Zhlížeje, kamby

Děla se v mžik, a čekaje s povzdychováním

Milenky oblažujícý, na horu hledím;

Náhle se zvířata hrnou, na hoře sedí

S jinochy Nomenye, a s posměchem volá:

Hrdino bujný! dnes jsme, kde budeme zejtra?

Jakoby udeřil hrom, jsem bez sebe zůstal.

Z anděla stala se čert, den změnil se v noc, a

Bohyně lásky mi smrt jak vrahkyně zkula.

Zlostí hoře, a zradami na duchu střen jsa

Bylbych rozdrtil svět, a y nebesa porval:

Toli ta, vzteklice mrzká! odměna lásky?

Taktoli splňuješ slib? Hřmě na horu zoufám.

Dravá zvířata v tom, meč zježené klátí.

Na ně se můj lev řítí. V pustině lva jsem

Vydobyl z nebezpečenství, za to se vděčil.

Trhaje divoké šelmy co přítel se staví

K příteli svému, a nedaje přístupu ke mně

Kvapí, prácy by skončil. Již zvířata semnou

Zmužile zbiv, se posadil k pánovi u noh

Lízaje ruce co vyprostiteli svému.

Láskou zvířete v srdcy jsa hnut, a sy s čela

Stíraje pot, jsem nedbaje zrady a nectné

Nehledě ženy v hor děsyvé pustiny zašel,

V rozhorlenosti zde přísahal živému Bohu:

Tobě se světím cti! slyš mstiteli Bože!

Vzhlédnuli na ženu kdys, neb jiskrali lásky

V srdcy se ozve, ó vyšli své roztřepujícý

Hromy, by mrzkého vášní otroka zbili.

Vypraviv příhody své již na Vratislava

Zjevenec zkřikl: Y ty, vévodo! z poroby pout jak

Mocný vyrvi se muž a k obraně chvátej

Krystovy slávy. Vždyť plukové saracenští

Od Damašku se trou, by zde zhubili jádro

Vaších syl, než přispěje k pomocy vojsko.

Praviv zapudil ples. Hned hotovil k boji

Čech svůj lid, král Křesťany o pomoc žádal.

K táboru táhli. Zde vrch svou skrývaje hlavu

Drsnou rozložitými co bezsedy stromy

Tichosti bytem se stal. Sem divoké vojny

Nevkročil vztek, zbor neděsyl loupežujícých

Chudoby skrejší. Lakomé nekrylyť hory

Stříbra a zlata, jen děsyvé pouště a chladné

Jeskyně chudobu živí. V hoře co v hrobích

Pobožnícy bydlíc vymřeli světu.

V pustině své víc živého nespatřujíce

Tvora se diví hlukotu mocného lidstva.

Coby to děsylo lid, kdoby pouštěmi k bytu

Hrůzy se dral, zbor v rychlosti přezvídává.

Vidí spěchavé pluky, a s hor co tmy bludné

Spouštějíce se jeví vykynujícý

Radosti zvuk, a se obdivujíce

Strojnému kroku a sýle a laskavé zbrani

Požehnáním světí hrdiny k půtkám.

Stiskuje ruce a děkuje vévoda bratřím

Zočil, že u prostřed muž své křižuje čelo,

Na celém těle se třese, a v ouzkosti skrývá.

Vstupuje k divému blíž, hlas co třeštícýho

Slyší: Odstup, ó duchu! ach! u tebe peklo

Hoří, u tebe hrom svým praskotem třepí.

Praví, v písku se válí, škubaje vlasy,

Rukama lomě, a očima vytrženýma

Kroutě, se po zemi svíjí, jakby se země

Rozstřela před ním, jakby se valilo peklo

Plameny vyšlehujícý k strašlivé pomstě.

Hrůza je hleděti naň, když jechtaje zuby,

Rukama tříská, duchu se zpíraje zlému.

Skočiv se země v poušť chtěl utecy tichou,

Nemoha pro strach se hnout. Rád v skáluby vrazyv

Rozdrtil hlavu, by mstivého neviděl ducha.

Peklo mne stíhá, pro Boha peklo v mém srdcy

Hoří. Mstiteli! kam ach! od tebe zvrátím

Oči, kam uteku vrah? Duch všudy mne lapá;

V poušti ho vidím, v jeskyni bídného moří,

Bodaje do srdce meč. Kam uteku? Všudy

Plno tě, duchu! O mstiteli s usmrcujícým

Pohledem, pokoje přej. Proč krvavé rány

Odkrýváš? Proč s střelami jedovatými

Do srdce míříš? Beztoho zbodané srdce

Živí plameny věčné. O mstiteli odstup!

Praviv bez sebe stál. Čech vzkřísyti hledě

Člověka mdlého co anděl se k zkleslému staví.

Trhnuv zůřivec sebou: Pro Boha, duchu

Strašný! na mneli kruh, ach! na mneli ďábly

S mukami vlečeš? O svažte, ó mstitelé svažte

Mrzkého lotra, y na věky v plamenu trapte!

S hrůzou vzdychl, a mukami vymyšlenými

Střen jsa bez sebe leží. Vévoda vlídný

Lazara těší; neslyše zmatenec slova

Vidí duchů shon, bok zbitého vůdce,

Slyší vyřknouti trest; již půda se puká,

Potvory z hlubiny syčí; nemoha snesti

Pohledu stvůr, chce prchnouti v zoufalivosti

Davům strašného pekla; zas vévoda stojí

V cestě, a plaší pohledem usmrcujícým.

Běda mně, duchu! co vidím? Věčněli vraha

Stíhati, v pouštích pekloli topiti budeš?

Všudy tě plno – ó pro Boha milosrdenství,

Mstiteli můj! dí, trne, a tváři sy skrývá.

Poznav Vratislav, kdo to v pustině třeští:

Rudolfe můj! rce, za ruku divocha bera.

Pro Boha milosrdenství, mstiteli strašný!

Škubaje sebou křičí. Duchu, ó duchu

S očima ohnivýma, co pokoje nedáš?

Nejsem duch, viz, zkoušej, vždyť přítele přítel

K prsům tisknu, a s člověkem bolesti cýtím.

Kouká Rudolf co pitomé dítě a sebou

Trhaje mluví: Duchu a mstiteli, odstup!

Dosti jsy bolesti mstil; meč jediné vrazyl

Tobě jsem v bok; proč ještěry ohnivé sýláš

Nedaje pokoje ve dne, a nepřeje stání

Bídnému v nocy? O příteli! jaké to řeči?

Vévoda odpovídá. Zdráv a y bez vší

Od tebe rány co muž v svém májovém věku

Stojím; patř, mne zbíhaje rukama svýma

Oči své přesvědč, že člověka pravého vidíš.

Rudolf vztahuje ruku, a divoce škubá,

Poznovu hledí, oči sy mne, a y rukou

Stíhaje ruku co bázlivec pravého muže

Tělo své skalní; div ach! vévodo slavný,

Hospodin vyvodil s tebou. Na zemi padl, a

V prachu se zmítaje k nohoum vyznal své činy.

Veškeren zlořečil zbor, jen hrdina mírný

Odpustil horlivcy vztek; vždyť zakusyl muk y

Na světě pekla. Již Hospodin pokynuv okem

Potěšujícým z pustin ho do boje zval, by

Pro Boha vycediv krev vin škaredu smazal.