Vraťte se!

Havranové černopeří

se mnou do světa se dali,

z perutí svých temné mraky

na hlavěnku nasypali;

jako v podzim ty černavy

lítli nad vysmahlou skrání,

že nemohlo v choré ňádro

zlaté slunka ligotání.

Ach, tím srdce ochořelo,

ověsilo křídla zlatá,

a ta havraň mrakorodná

ustavičně se mnou chvátá.

Jaj, kdy by jen možná bylo

zbýti krkavců těch zhola,

v raz by srdce zakroužilo

nad životem v pěkná kola.

Jej, by se mi před očima

život zjásal jako zlato,

kdyby jsi ty moje byla,

v Horehroní nízká chato,

a v té chatě děti moje

bez hladu a bez poroby!...

Vrať se, sílo Svatopluka,

vraťte se nám, zlaté doby!