VRBA.

V šeru lesa černá tůně,

vrba nad ní v lkání

starou hlavu sklání,

živíc sytým dechem vůně

svoje listí, které stůně.

Vrba zmírá v ptačím zpěvu,

nezná květy jara,

nezná úsměv blaha,

jen ten odlesk svého zjevu

v černé vody matném chvěvu.