VRBA.

Nad proudem skláněla jasným

svraštělou, sehnutou líc,

stařenka vetchá a smutná,

co rok vždy smutnější víc.

Zářilo na nebi modrém

to slunce úsměvné tak,

v proud jasný stříbrné hvězdy

ztápěly kouzelný zrak.

A v zdroji hrály si rybky,

luh kol se ve květech smál,

leč vrba, stařenka sešlá,

vždy teskně truchlila dál.

Ni snítky na zryté hlavě,

ni lístku, holá jen klest –

a sny přec táhly jí duší

jak mládí radostná zvěst.

I zřela v dávných se letech,

když máj byl celičký svět,

jí v klíně hnízdili ptáci,

snět každá zeleň a květ...

A přišly zimní pak mlhy,

sníh bílý zahalil kraj,

leč vrba o jaru snila

svou dále čarovnou báj.

A přišly burné pak vichry,

kmen vetchý zlomily v ráz –

jen na led klesla a vzdychla

a snila o květech zas.

A máj byl. Výhonků svěžích,

kde kořen, tísnil se mrak...

– Jen v snu se usmála tiše

a na vždy zavřela zrak.