VRBICE

Jen jeden výkřik. Slyšels? Zachvěl duší,

jak kacíři by vzkřikli, bledí v líci,

když katům vydala je inkvisice,

by strašnou smrtí mřeli na hranici.

To nebolí tak ani, cizí drábi

když knutou hřbet ti rozdírají holý –

což ránu ranou oplatíš snad jednou –

dnes otrok, zítra otrokáře kolí.

Zde vlastní člověk, syn tvůj, bratr třeba

jde katanům své nabízeti služby,

zde renegát tě cizí knutou mrská

a krade sny tvé, naděje a tužby.

Za kousek chleba, pes, svou prodal duši,

za čísi drsné ruky pohlazení

svou matku poplije, v líc bratra třaskne,

na otce sápe se a zuby cení.

To bolest nejhroznější. Žhavý olej

na odsouzence tělo litý zvolna.

Hoj syčí! Kůže prýská. Kdosi křičí –

a směje Šulferajn se, Macierz Szkolna...