VRBY.

Pustý lán – jen mechovitá pole,

prostřed úvoz; nad ním při výmole

jako babky v kole

– každá v týle hrb –

krčí se šest vetchých vrb.

Tělo – troucheň, kůra – ryhou rýha;

v korunách se trochu proutí míhá,

v šumu list se zdvihá,

jak by babí sbor

šeptem sváděl rozhovor.

„Hopsa – klouček,“ zasípe to z jedné,

„jak si koňmo na má bedra vsedne,

hybké proutky zhlédne,

by si nařezal

k písničkám z nich do píšťal...“

„Hejha – v klín můj chvátá,“ skuhrá druhá,

„děvče rozmarné jak jarní duha;

v prstech jeho stuha –

jehnědy mé spnout

k zažehnání v luh i kout.“ –

„Jonák –“, jak by zajíkla se třetí,

švihlým skokem od boku mi letí,

by mých prutů spletí

dobyl pomlázku

na svém zlatém obrázku.“ –

„Hoj – muž se sekyrou,“ čtvrtá piští,

„jak ji chutě brousí kat můj příští.

Nade mnou již sviští – –

Hnátem chorých vrb

vyhřeje se nuzný krb.“ –

„Chudák –“, jak by ruplo v žebrách jiné,

„matka s děckem, jež tu před ní hyne,

větve mé v kruh vine

– tlumíc marně vzlyk –

pro kolébku na košík.“ –

„Běda – staroch,“ šestá zduta kvílí,

„převzdychá v mém stínu mnohou chvíli.

Vím, kam známost cílí:

místo drahých dřev

posloužit mu na rakev.“ –

„Žít a hynout, žít –“, tlum všech teď chrastí,

„hynout –! Celý svět je smrti pastí,

život – trpkou slastí.

Času kolovrat

dál svou vrčí na pochvat.“ – –

Noc jak z pavučin tmy síť kol spřádá,

k sobě blíž se zdají lnout vrb záda.

List jen svrasklý padá

na úvozu hráz,

jak by vrby drtil mráz. –